Pradlec, pradlák

[Hovorna]

(A. Č.) Je-li v životě potřeba nového slova, je nejlépe ohlédnouti se po podobných slovech starých. K slovesu tkáti je staré slovo tkadlec (2. p. tkalce atd. m. staršího tkadlce); podle toho by se nám nejspíše zamlouvalo dělníka, který má práci v praní tkaniv, prádla ap., jmenovati slovem pradlec (2. p. pralce atd.); oporou by mu bylo i slovo pradlena (stč. pradlí), k němuž bylo před 35 lety pokusem utvořeno mluvnicky vlastně nesprávné slovo pradlenář (které se neujalo). Mužům, kteří předou, říkají na př. na Moravě přadlák (někde také přadák); je to mužská odvozenina staršího slova přadlí = přadlena. Podle toho by se mohlo m. pradlec říkati také pradlák, což by snad byl tvar pohodlnější, protože by nebylo nepravidelnosti ve sklonění (pradlec, 2. p. pralce atd.), která nevadí ve sklonění tkadlec — tkalce, kde jsme jí už zvyklí, ale vadila by u slova nového. Je ovšem rozdíl mezi slovy přadlí — pradlí, přadlec — pradlec, protože u odvozenin slovesa předu (přísti) hláska d patří ke kořeni, u odvozenin slovesa peru (práti) ku příponě; ale to je rozdíl, jehož si je vědom jen gramatik (a zdá se, že buď stará slova pradlí, pradlena, švadlí, švadlena vznikla jen napodobením slova přadlí, přadlena, anebo že naopak slovo přadlí, přadlena je napodobenina slov pradlí, švadlí, pradlena, švadlena). — Máme příjmení Kadlec (také Kadlčík, Kadlčák), které není nic jiného než pův. tkadlec; to dnes často v mluvě vzdělaných lidí tvoří ostatní pády Kadlece, Kadlecovi atd. Měli bychom říkati Kadlec, Kadlce (2 slab.); lidové tvary jsou Kalce, Kalci atd.; v písmě by se d mohlo u příjmení zachovávati, jako se zachovává v místním jméně Sedlec, do Sedlce, v Sedlci (lidová výslovnost je Selce, Selci); Kadlece, Kadleci jsou mluvnické nestvůry, jako Švec, Švece, Šveci.

Naše řeč 5, ročník 7/1923

Předchozí Potkan

Následující Puška