Neochvějný

[Hovorna]

(F. Š.) Že se nám toto slovo nelíbí, řekli jsme již v I. ročn. Ale nelíbí se nám ani dnes; z dálky nám z něho páchne něm. unerschütterlich, a posud se Čech, na nějž se někdo obořil, »neochvívá«, nýbrž leda se otřese nebo ani neotřese a jde po svém dále. Nestačí-li komu kladná slova pevný, stálý a pod., měl by hledati takové slovo záporné, které by mělo základ v češtině. Co nám je »neochvějné«, bývalo našim předkům nepohnuté (v Kralické bibli také nepohnutedlné; ale to by bylo slovo méně pohodlné, i kdybychom si je po dnešní výslovnosti změnili v nepohnutelný); čteme o nepohnuté jistotě řečí božích, o nepohnuté vůli boží, o nepohnuté víře (věrnosti), o mocných a nepohnutých nepřátelích, tyranech atp., i my bychom mohli státi nepohnutě za svá práva. Ale ovšem: my musíme míti přece za kde jaké něm. be- v českém slově o-, ob-, sic to není to. Kaminský věnoval 10. října v Nár. l. znělku pražskému rybáři, v níž čteme m. j.: »On dál tu ve svém klidu nepohnutém sní, dumá, čeká s těžkým v srdci rmutem, když neberou…« Není zde slovo nepohnutý (nehledíc k rýmu) aspoň tak výrazné jako »neochvějný«?

Naše řeč 1, ročník 5/1921

Předchozí Na sádkách

Následující Počaply