Slova klevera atp.; mandlot

Josef Janko

[Drobnosti]

Při druhém, konečném výkladě severomoravského slova kredlech z klédrich (NŘ. 5, str. 144) zmínil jsem se o tom, že domnělou spojitost tohoto slova s německým klebrig jest zamítnouti z důvodů hláskoslovných. Zdá se, že mnozí čtenáři si neuvědomili dobře, co tím míněno, totiž to, že není v německém jazyce příkladu, aby skupina br samovolně přecházela ve skupinu dr, a že by případ změny klébrig > klédrich byl svého druhu první. Změnou pak analogickou, t. j. změnou založenou na nějakém bližším vztahu jiném a vyplývající z dokonalého sdružení s touto představou cizí, rovněž nelze klédrich vysvětliti; neboť, co jeden přispěvatel navrhuje, že klébrig pozměněno v klédrich snad přikloněním k redlich »poctivý«, to právě trpí nedostatkem takového vnitřního vztahu, zde významového. Ostatek přídavné jméno klébrig »lepkavý«, zrovna tak jako sloveso kleben, nebývá v německých, a to zvláště v bývalých rakouských nářečích, ani v mluvě obcovací všude obvyklé a známé (srv. P. Kretschmer, Wortgeographie der hochdeutschen Umgangssprache, str. 281), a skutečně: podle šetření prof. J. Springra v Šumperku tamní venkovský lid neužívá ani přídavného klédrich, znaje jen podstatné klédrich »povidla«, aniž rozumí přídavnému klébrig, klada místo něho klébich, kläbich i kläibich (o původě viz doleji), na př. o těstu neb o hmotě přichystané při dělání tvarůžků. Zbývá tedy jediné východisko: klédrich je osobité jméno přídavné, jež se samo z jazyka vytratilo a dnes už dokonce i v zúžené platnosti jména podstatného ve prospěch cizího »Powideln« vytrácí. —

Německá mluvnice učí však docela bezpečně jiné změně nebo, lépe řečeno, platnosti vnitroslabičného b: mimo jiné také v střední němčině, najisto v dnešních a patrně také v starších nářečích, zaznívalo tu ještě spirantické v (srv. o tom Michels, Mhd. Elementarbuch, 1921², str. 96 násl.). A tu hned dva přispěvatelé (p. inž. O. Ott a Dr. Fr. Sedláček) podávají zajímavé doklady toho, že se německé klében vyslovovalo i kléven (čti v po česku), což zejména vysvítá z českého slova, z něm. přejatého, klebera nebo klabera nebo klevera, značícího v středních Čechách (Praha, Únětice) »rozvařené čerstvé, syrové švestky, kdežto povidla se vařila ze sušených švestek (Ott)«. Sedláček vhodně cituje z Nerudova feuilletonu »Švestka« (Drobné klepy 3, str. 5) toto místo i s nesprávnou mistrovou etymologií: Čerstvé, nestažené, ale vyloupané švestky, trochu s cukrem rozvařené, s vlastní omáčkou — tak zvaná klevera čili správněji klabera, od »klabati« čili loupati. Neruda podotýká, že se slovo to v Slovníku Jungmannově nenalézá, my dodáváme, že ho mimo pouhé heslo klevera, viz klebera (6, 602b), nenajdeme ani u Kotta.

Přes to slovo to žije neb aspoň žilo a vyžaduje výkladu; ten může býti podán dokonce v rámci širším, neboť, jak V. Ertl v dopise ke mně dobře připomíná, náleží k téže čeledi také staročeské ženské podst. klev, zdrobněle klevcě, »lep, osidlo na ptáky, avicapa a pod.« (v slovnících 14. a 15. stol.; viz Stč. slovník Gebaurův, jenž si však jaksi netroufá vyložiti slova toho určitě). I běží nyní o základ německý. Je tu předně podstatné der Kleb nebo podružně také die Klebe »Leim, Kleister, besonders Vogelleim«, slovo dávné a očividný pramen hořejšího klev(cě), jež tedy přede vším jiným značí »vějičku natřenou klím«, pak teprve »osidlo vůbec«, což právě pro střední němčinu v útvaru klew dosvědčuje Diefenbach glosou »aucupalis, i. res apta ad capiendum« (srv. Grimmův slovník 5, sl. 1041 násl.). Dále máme substantivum odvozené přímo od slovesa kleben, totiž der Kleber (se značně otevřeným e): buď jméno osoby »lepič; váhavec«, nebo jméno věci, toto i rodu středního, »lep, lepkavá látka, klí, pryskyřice, sliz«, zřejmý zdroj české klebery, klabery, klevery. Ženský rod je v češtině zajisté přikloněním k slovům podobného významu »břečka, máčka a pod.«. Němčinář ví, že sloveso přechodné »lepiti« znělo v starším jazyce kleiben (vedle nepřechodného »lpíti« klîben a vyvozeného z toho kleben); sloveso kleben zvítězilo však i ve významu přechodném nad kleiben, kteréž se drží dnes ještě dialekticky a znamená »lepiti, připevniti, zamazati, poskvrniti«. Pozoruhodny jsou i starší útvary jmenné s ei: der Kleib (die Kleibe) »lep; kaňka; hrudička«, der Kleiber osobně »klihař; jenž zamazává, lepí stěnu«, což přejato do dolní lužičtiny jako klebaŕ, a věcně »mazadlo, bláto, bahno, lejno«, konečně přídavné kleibich(t), jež spíše ještě nežli obdobné klebig, klebich(t) jest obsaženo v onom severomoravském adjektivu kläibich, které tam zastupuje spisovné klebrig. Srv. ještě u Grimma sl. 1065 násl. a v slovníku Weigandově hesla kleben a kleiben. —

Dr. Sedláček upozorňuje mimochodem též na slovo mandlot, kteréž zná z Berounska; značí bramborovou kaši rozdělanou mlékem (franc. purée) na rozdíl od brambor šťouchaných (drobených) a míchaných (buď o sobě nebo se zelím neb s kroupami). A původ slova? Soudím, že to není než lidově po německu vyslovované die Mandelade, tedy mandlót, útvar to smíšeně německo-francouzský, jenž znamená »mandlové mléko« (Heyse, Fremdwörterbuch) anebo podle Kotta 1, str. 974b »mandl. mléko se žloutkem, cukrem, skořicí a vanilkou« (viz heslo mandelada) — tedy najisto něco velmi jemného, kterážto vlastnost oné kaše bývá i jinak obrazně vyjadřována známým přívlastkem hedvábná nebo vlastně herbábná kaše (srv. i Kott 1, 675b a Příspěvky atd. 3, 599a).

Naše řeč 7, ročník 5/1921

Předchozí František Trávníček: O jedné stránce slovesa v našem písemnictví

Následující Boh. Sládeček, Red.: Naše budoucí měna