Koňak

[Drobnosti]

Novou obchodní smlouvou přistoupila naše vláda na francouzský požadavek, aby jméno cognac, koňak bylo zachováno jen výrobkům francouzským. Sekce palíren koňaku při Ústředním svazu čs. průmyslníků rozepsala soutěž o cenu 1000 Kč na pojmenovaní české; »ze spousty došlých návrhů« nebyl uznán ani jediný za vhodný a cena byla věnována dobročinným účelům. V porotě byli pp. prof. Hanuš z české techniky a min. radové Chocholoušek a Švarc z ministerstva zásobování, mužové jistě dokonale znalí otázek věcných. Že by ve věcech týkajících se českého jazyka mohl býti slyšán i hlas filologa, že máme také Českou akademii a českou universitu, slavná sekce palíren koňaku asi neví. Ale nejde nám o to, jde nám o pojmenování samo.

V prohlášení sekce uveřejněném 1. září 1921 se praví: »Vzhledem k tomu, že francouzští výrobci koňaku sami používají též na lahvích anglického textu a názvu »Winebrandy«, a vzhledem k došlým zprávám, že ital. i uher. firmy, jimž taktéž bylo se zříci používání tohoto názvu »koňak«, zavádějí používání tohoto názvu anglického, usnesla se sekce, tento název přijmouti. Jde tu vlastně o nahrazení štítku dosud s textem francouzským textem anglickým, a sekce byla tu vedena jedině (!) snahou, neztěžovati si obchod uvnitř a dokonce neznemožniti si případný vývoz do ciziny. Otázka českého názvu tím není vyřešena, ježto je to věcí vlády, jakého (!) pojmenování do potravního kodexu přijme.« Rozumíme tomu tak, že Francouzi koňaku doma říkají po francouzsku cognac, ale pro cizinu, zejména pro Anglii a Ameriku, že užívají jména anglického. Podle francouzského vzoru bychom měli míti i my doma jméno domácí, a pro cizinu, jakého se ukáže potřeba, třebas hotentotské. Zavádí-li sekce pro český koňak jméno anglické, které u nás asi bude brzy vyslovováno po německu (Weinbrand—Branntwein), nehoví potřebě domácí, nýbrž stará se o potřebu »případného« vývozu do ciziny, jež snad zatím nemá tak naspěch; opravdu, »otázka českého názvu tím není vyřešena.« A přece není vhodnější ani pilnější chvíle ustáliti se na novém slově, než když se musí rušiti slovo staré.

Jméno lihoviny pálené z vína by mělo naznačovati, že jde o lihovinu a z čeho je vyrobena; čeština nemá tento úkol tak snadný jako franština, jež pojmenovala výrobek jménem města, které se jím první proslavilo. Koňak se pálí z vína, slovo víno by tedy snad mělo býti základem jeho jména (naši předkové měji »žžené, t. j. pálené víno«, jako Němci posud mají »Branntwein«). Ale sotva se pálí koňak z vína již hotového, vykvašeného atd., spíše z rozlisovaných hroznů (jako se pálí slivovice z rozlisovaných, rozmačkaných švestek); je-li tomu tak — nejsme odborníci v této otázce —, i slovo hrozen by mohlo býti východištěm. A protože se češtině příčí prosté skládání slov (jako je něm. Brannt-wein, angl. wine-brandy), nezbývá než ohlédnouti se po vzorech, podle nichž by se utvořila vhodná odvozenina.

V novinách kdosi navrhoval slovo vínovina, lépe vinovina. Nezdá se nám jednak pro nemilé opakování podobných slabik (lepší by byla hroznovina), zvláště však proto, že příponou -ovina vznikla slova příliš rozmanitého významu (nejen lihovina, medovina, ale i mlhovina, tříslovina, kocovina, oslovina, klukovina atd.). Jakými příponami jsou utvořena jména našich ovocných lihovin? Máme kmínku, anýzku, podle toho by mohla býti vínka, hrozenka; podle slivovice by byla vínovice (nebo snad lépe vinovice), hroznovice, podle višňovky, ořechovky vínovka, hroznovka. Z toho ze všeho by snad nejlépe znělo slovo hroznovka.

Slovinci pálí lihoviny z rozličného ovoce, na př. z hrušek, borůvek, z jalovce. Jsou to lihoviny silné, samci, spíše na umrtvování brouků do sbírky než na pochoutku. Ale účinkují; kdo byl v slovinských Alpách, ví asi, jak takový »brínoucovc« vypálí všecku neřest zkormouceného žaludku. Tyto nápoje mají jména mužská, s koncovkou -ovc (= č. -ovec); na př. borovcovc (vysl. boroucouc) je z borůvek, brínovc nebo brínovcovc (brínouc, brínoucouc) z brínu (jalovce). Snad by nebylo neštěstím, kdybychom si pro český koňak vypůjčili koncovku slovinskou; vinovec, nebo snad hroznovec by také byla jména možná.

To je asi, co by filologie dovedla říci v této otázce. Není toho mnoho. A sami dobře cítíme, jak cize všecka ta slova znějí proti starému »koňaku«; ale tak bývá vždy, hledá-li se nové slovo. Někdy spadne hotové s nebe, vznikne náhodou nebo se na slově starém vytvoří význam nový (franc. Cognac — cognac); to je ovšem věc již mimo úkoly filologie, která dovede pak leda k hotovému přijíti se svým rozumem.

Naše řeč 8, ročník 5/1921

Předchozí Na pováženou, povážlivý

Následující F. Oberpfalcer: Emissaři