Nejvýše

[Hovorna]

II, 156 jsme pohřešovali starých dokladů s významem něm. »höchstens«, kde se tak má naznačiti nejvyšší možná míra něčeho (to může státi nejvýše pět korun; tomu může býti nejvýše deset let; za to bych dal nejvýš korunu), kde prý máme správně říkati »sotva, leda«. Slovníky jich nemají, nenašli jsme jich ani ve svých lístcích; kdo ví, jak často scházívají doklady z písemnictví pro věci, které v obecném životě jsou docela všední, ani se nepodiví. Ale našli jsme přece jeden dokad. R. 1469 nebo 1470 poslali vyzvědači rožmberští hejtmanu Tetaurovi list, v němž naznačují, jak by bylo lze zmocniti se jisté tvrze, a radí mu, »aby vzal pěších sto aneb póldruhého sta najvejš a šel lesy v ta místa k Čákovu« (Arch. č. 7, 385). Tento doklad byl v lístcích již tenkrát; ale někdy se takový lístek nepřihlásí, když toho je třeba. Jako se nám nepřihlásil III, 16 lísteček, který by byl dokázal, že již Chelčický by byl dovedl »chybně« říci, že mu kabát padne. V Síti víry (2, 20) vykládá o klíčích Petrových a že »Antikrist s svými apoštoly«, jenž již dávno jest zavrhl zákon boží, nemůže jich proto užívati: »klíčové Petrovi nepadnú aniž se přihodí (= hodí, ale také vlastně s videm dokonavým) na to dílo převzácné, kterýchžto klíčuo se vší pilností požíval jest svatý Petr, děle zlé lidi od svatých věcí a zavieraje jim královstvie božie a samy čisté púštěje do něho«.

Naše řeč 10, ročník 5/1921

Předchozí Malvín

Následující Odvážiti, odměřiti