Svůj

[Hovorna]

(V. H.) Máme-li u předložek zakončených samohláskou užíti tvaru rozšířeného o samohlásku e (vokalisovaného) čili nic, o tom rozhoduje jednak hláskoslovný zákon o nahrazování zaniklých samohlásek jerových hláskou e (N. Ř. 4, 29), jednak praxe dnešní živé řeči, která se z různých důvodů od bývalé zákonité pravidelnosti ve vokalisování předložek v některých případech odchýlila. K vokalisování předložek před zájmenem svůj, tedy k tvarům »ke svému, ve svém« a p., není důvodu ani v uvedeném zákoně hláskoslovném, neboť v zájmeně svůj nebylo nikdy slabiky jerové, ani v usu živé řeči. Říká se zpravidla »svůj k svému, všecko v svůj čas, nad své síly« atd., jak se říkalo a psávalo i v době staré; jenom předložky s, z mívají vždycky tvar vokalisovaný, »se svým, ze svého«, jak toho proti praxi staročeské (s svým, z svého) velmi brzo počala žádati potřebná zřetelnost. Stejně je tomu s vokalisováním předložek před zájmenem který. V staré češtině jsou pravidlem předložky nevokalisované, »s kterým, v kterém i k kterému«; nebyloť v slově který mezi prvními dvěma souhláskami hlásky jerové, jak by se bylo možno domnívati podle csl. kteryj (vedle koteryj), nýbrž český tvar »který« vznikl patrně přímo z pův. tvaru koter- vysutím samohlásky o. Se zvyklostí starého jazyka se shoduje i dnešní praxe živé řeči, a to tím spíše, že se v řeči živé vyslovuje zpravidla »kerý« m. který; jenom při předložce k dnešní prakse činí zase odchylku od způsobu starého (k kterému) a dává přednost tvaru vokalisovanému (ke kerému, ale s kerým, v kerou a p.). Proto píšeme i my »k svému, se svým, v kterém, ke kterému« atp.

Naše řeč 8, ročník 6/1922

Předchozí Sierra

Následující Šohajka