Jmín

[Hovorna]

(J. Z.) Ještě za našich mladých let se někdy psávalo po staru, že někdo jest jmín za poctivého muže, nějaká žena jest jmína za učenou a p. To nepatří k slovu jméno (to bylo také mínění Rosovo, jenž má sloveso jmíti s domnělým významem »nazývati«), nýbrž je to trpné příčestí slovesa míti (stč. jmieti, jmíti), se zdloužením, jaké v těchto tvarech často bývalo: jmien = jměn, měn (měný), jako bývalo trpien (trpín), slyšán a p. V staré době jsou doklady i s pův. významem slovesa míti, jako »muož-li jmieno býti hedvábie« (t. lze-li míti h.).

Naše řeč 8, ročník 6/1922

Předchozí Hověti

Následující Junda