Fasáda, fačáda

[Drobnosti]

Franc. slovo façade bylo u nás zčeštěno tvarem fasáda (tak píší Pravidla). Kdy k nám přešlo, nevíme; Jungmann ho nemá, teprv Kott (1878) s polofrancouzským pravopisem façada, který asi svědčí, že to nebylo tenkrát slovo, jež by se bylo cítilo plně jako český majetek (cituje starý Slovn. naučný a slovníky Rankův a Špatného). Mimo dobu Karlovu jsme s francouzským stavitelstvím hrubě nemívali styků; ono francouzské odborné pojmenování se k nám tedy nedostalo asi ze stavebního života samého, nýbrž přišlo shora, přičiněním osob znalých franštiny, anebo snad prostřednictvím němčiny, v níž je doloženo od r. 1714 (Fassade).

S tím se srovnává, že lidový a odborný, t. j. zednický a stavitelský tvar onoho slova aspoň v Praze býval a z veliké části posud je fačáda, ne fasáda. Pamatujeme se na něj sami z mládí, pamatují se na něj z mládí jíní pražští pamětníci, jeden z nich, potomek staré pražské rodiny, ví dokonce, že tak říkával již jeho děd; pamatujeme se také, jak se tvar fasáda ozýval nejdříve z úst osob s vyšším vzděláním, a vidíme i dnes, jak se šíří v pražské mluvě jako tvar »správný«. Jak starý je tvar fačáda, nevíme; Jungmann ho zase neuvádí, ač v jeho dobách jistě již žil, ne-li jinde, aspoň v zednickém řemesle. Ani Kott, který počal vydávati svůj slovník již za paměti dnešních starších Pražanů, ho neuvádí; má jen tvar fačárna, vzniklý z fačáda povrchním spodobením se slovy jako kovárna, pekárna, kasárna, a ten jen proto, že jej náhodou zapsal Dušek v popise jihočeských nářečí.

Tvar fačáda se pokládá skoro vůbec za sprostý a nesprávný. Někdo v něm vidí libovolné zmrzačení správného tvaru fasáda, jiný jej vykládá tak, že vznikl chybným čtením francouzského ç (ač do lidové mluvy vnikají cizí slova z přímého hovoru, ne z písma), jiný zase pomýšlí na lidovou etymologii, která prý spojovala fasádu s fáčem. Základem všeho toho je patrně pevná víra, že to slovo nemůže pocházeti odjinud než právě z franc. façade; že to nemusí býti pravda, bylo vyloženo již r. 1894 (v List. filol. 21, 149). Opakujeme-li zde tento výklad, činíme tak jen proto, aby se snad »Naší řeči« podařilo, co se nepodařilo listu odbornému, otřásti pevnou vírou v zakořenělý předsudek o naprosté ničemnosti slova fačáda, které, objeví-li se vůbec kdy na papíře, objeví se jen s cejchem uvozovek. Jinak ovšem nelze míti námitek proti tvaru fasáda, zejména je-li ho třeba jako slova dnes mezinárodního; vlastní písemnictví beztoho sáhne raději po starém domácím slově průčelí.

Bývaly doby, že u nás, zvláště v Praze, Vlachové nebyli řídkými hosty; jistě jich bývalo u nás více než Francouzů. V 18. stol. a počátkem stol. 19. bývali i u nás na př. vlašští operní zpěváci, hudebníci a skladatelé, zpívávaly se i doma vlašské arie a písně; řemeslo kominické přinesli k nám Vlachové a podnes je v Praze bývalá kominická rodina vlašského původu i jména. A jde-li o slovo ze stavitelství, nezapomínejme, že zejména v 16. a 17. stol. u nás bývali vlašští stavitelé a s nimi i jejich dělníci, kteří prováděli mnoho staveb v Praze i mimo Prahu; dočísti se lze o nich zvláště ve Wintrově posmrtné knize »Český průmysl a obchod v XVI. věku« (1913). Vlaši průčelí jmenují slovem facciata (vysl. fačáta) a to, nikoli franc. façade, je bezpochyby původ naší »fačády«. Koncovka -áda m. vl. -ata není tomuto výkladu na závadu; stejnou záměnu nalézáme i v jiných vlaš. slovech k nám přešlých: tak v parata — paráda, intrata, entrata — intráda (slavnostní vstup, u nás zejména hudba při něm), armata — armáda a j. Koncovka -áda m. -ata je španělská a fasádě říkají Španělé docela, jako se jí říkávalo v Praze, fachada (vysl. fačáda); toto slovo je španělské vlastně jen koncovkou, kmenem je vlašské (podle počátečního f, za něž bychom jinak očekávali h) a bezpochyby také pochází ze země stavitelů, z Italie. Španělština bývala v době největší moci habsburské vlivem dvorským v zemích, které byly pod habsburskou vládou, i v německé říši u šlechty a v jejím okolí jazykem dosti známým; odtud asi naše koncovka -áda, něm. -ade a při podobnosti vlaštiny se španělštinou a snadné záměně koncovek -ata a -ada snadně pochopíme, že nebývá vždy nasnadě, odkud slovo s touto koncovkou pochází. Kdo ví s jistotou, máme-li slovo armáda ze španělštiny či vlaštiny? (Němci říkali pův. Armada, Armad, a teprv poč. 17. stol. k nim francouzská móda přinesla tvar Armee). Je-li náš výklad správný, — a vadí mu jen, že tvaru fačáda neznáme z písemnictví—, jsou oba tvary, fačáda i fasáda, v češtině stejně oprávněny; a snad skoro více práva má fačáda, jako tvar patrně starší a přišlý k nám přímým stykem životním, ne z neživého písma nebo dokonce snad cizím prostředím.

Rusové říkají fasád; u Rusů právě nejméně překvapuje na kulturním slově ze západu, že má znění francouzské (změnili ovšem pro tvar slova jeho původní rod žen. v muž.). Ale zajímavější věci nalézáme u Poláků. Staré vydání Lindova slovníku (1807 n.) má jen heslo facyata, s dokladem z novin z konce 18. stol. Dnes píší Poláci facjata, s výslovností 3slab. (jako akacja za starší akacya atp.); snad starý pravopis zde svědčí o bývalé 4slab. výslovnosti (faciata s nezměkčeným c), ale těžko jest o tom rozhodovati (čtenář sám se může přesvědčiti, jak nesnadno je nalézti hranici mezi nepřízvučným i před samohl. a j, vyslovuje-li na př. faciáta — facjáta). Pol. facjata je naše fačáda, t. j. slovo i podle výkladu polských slovníků vzniklé z vlaš. facciata; ale liší se od našeho slova dvěma věcmi: koncovkou vlašskou, již pomáhal chrániti i vliv latiny, v polské šlechtické společnosti v starší době velmi silný (bývalo zvykem proplétati i polský hovor latinskými slovy a větami), a latinskou výslovností kmene (faciata, facjata m. fačáta). Co se koncovky týče, vzpomeňme si, že jen část Poláků se dostala pod habsburské žezlo, a to hlavně loupežným dělením Polska, v době, kdy španělských Habsburků již ani nebylo; proto mají Poláci vlašské koncovky na př. i v slovech armata (a po nich říkají i Litvané armóta), intrata. Slovo facjata si vytvořilo v polštině i nové významy, znamená na př. i mansardu (dobře chápeme, říká-li se o obyvateli nějakého podkroví, že bydlí »ve fasádě«, v místnosti vzniklé spíše z potřeby architektonické než pro pohodlí obyvatelů), stránku listu, nejzřejmější, přední část něčeho, žertem i obličej (také pražská vulgární mluva má v tomto významě »fačárnu«); to ovšem svědčí, že slovo to žilo v polštině dosti dlouho, aby se tak v ní mohlo zakořeniti. Teprv v nové době se v polštině objevuje i tvar fasáda, nově do ní přenesený stejnou cestou, jakou přišel k nám, a v polštině, jak se zdá, i dnes ve skutečné, lidové mluvě ještě tak cizí, jako je cizí u nás. Tyto obdoby mezi slovy českými a polskými se nám zdají tak poučné, že nám aspoň z části nahrazují nedostatek vlastních dokladů.

Mezi francouzskou »fasádou« a vlašskou »fačadou, facjatou« je boj, u nás a snad i u Poláků vlastně již dobojovaný: vítězem bude fasáda, slovo, jemuž pomáhá veliký mezinárodní význam Francie a její osvěty i jejího jazyka. Tento výklad tvaru fačáda neubrání; ale snad dosáhne aspoň tolik, že ho budeme vzpomínati se stejným úsměvem, s jakým prohlížíme zastaralé, nám nepotřebné věci z výbavy našich předků, ne s pohrdavým posměchem. Není v dějinách slova fačáda nic, co by posměch mohlo ospravedlniti.

Naše řeč 4, ročník 6/1922

Předchozí Václav Ertl: Ústav pro jazyk československý

Následující Dovedoucí