|
|
Close Help | ||||||||||||||
Vítězslav Hejduk
[Články]
V tomto svém článku, který není ovšem první prací o tomto thematě, podávám dochovanou část svých záznamů o zvláštnostech mluvy českých vězňů v nacistických věznicích a koncentračních táborech. Můj materiál je ovšem jen nepatrným zlomkem toho, jak byla čeština v nacistických mučírnách znetvořována, někdy i obohacována. Získal jsem jej za svého věznění v Hradci Králové, Drážďanech, Budyšíně, Litoměřicích, Gollnowě, Terezíně, Buchenwaldu a částečně též na Pankráci, v Lipsku, Berlíně (Alexanderplatz) a Chebu.
*
Praha mívala své pepíky, Brno své grázly nebo plotňáky, Ostrava své chachary.
Lidé bez pevného zaměstnání, lidé žijící na okraji lidské společnosti, zvláště ve velkých městech — kde bída příliš kontrastovala s blahobytem a přepychem —, přetvářeli si obecný jazyk ve styku mezi sebou, aby jim nezasvěcenci nerozuměli. Mluvili, jak se obecně říká, hantýrkou; ve vědeckém názvosloví se vžilo francouzské pojmenování argot (něm. Gaunersprache).
Mluva některé vrstvy společenské, stmelená určitým povoláním, prostředím a zvyky, nazývá se žargonem nebo slangem. Slang (slovo anglické) označovalo původně mluvu vojáků, zobecnělo však, a dnes mluvíme také o slangu studentském, sportovním, trampském, mysliveckém a pod.
Mezi argotem a slangem není přesné hranice; mnohé slangy přejímaly výrazy i z mluvy spodiny lidské společnosti. Oba jazykové útvary jsou zajímavé především po stránce slovníkové.
Argot a slangy nejsou výplodem teprve nedávného vývoje jazykového. S výrazy argotickými se setkáváme už v starých památkách. (Na př. výraz ‚prachy‘ ve významu ‚peníze‘ nalezneme již ve smolné knize z 16. století!) Kdo se prokousával ve francouzském originálu výtvory François Villona, geniálního básníka 15. století, ale též rváče a dobrodruha, který byl stále na štíru s tehdejší spravedlností, poznal, že se jeho poesie jen hemží výrazy argotickým
Ač nám studium slangů může říci mnoho o tvořivosti určitých společenských vrstev a může tak namnoze posloužiti kulturní historii, náš jazykozpyt si počal všímat těchto jazykových jevů poměrně pozdě. A přece i dnešní obecná čeština má dosti výrazů, jež původně byly vypůjčeny z argotu a slangů. První záznam výrazů ze zlodějské hantýrky máme připojen k mluvnici cikánštiny, kterou sestavil náš obrozenský básník Antonín Puchmajer (r. 1821). O mluvu zločinců se zajímaly hlavně orgány lidské spravedlnosti — policie a soudy —, a tak pro úřední potřebu byly pořizovány slovníčky (K. Juda, V. Hájek, Bredler a nejúplněji Rippl r. 1928). Souborně o českém argotu a slangu pojednal Fr. Oberpfalcer (Jílek) v III. díle Československé vlastivědy.
Obraťme se nyní k vlastnímu našemu thematu, k mluvě Čechů v nacistických mučírnách. Je pochopitelné, že se jazykové zvláštnosti vytvářely hlavně v koncentračních táborech, poněvadž ve věznicích a káznicích byl osobní styk mezi vězni vcelku omezen na minimum. A přece i tam, a hlavně na společných pracovištích, někdy i na denních procházkách (na tak zv. ‚frajštundě‘) rodila se nová mluva. Nováčkové v novém prostředí často dlouho musili zápasit s jazykovými zrůdami, které starým mazákům už byly běžné.
Nacistický režim záměrně dával politické vězně dohromady s vězni kriminálními. Tento nucený styk vedl k tomu, že se političtí vězni nejen učili od kriminálních, jak si ulehčit své málo záviděníhodné postavení, ale i přejímali výrazy, které byly mezi vězni kriminálními už dávno známé. Ovšem každá věznice měla své speciální znaky.
Především si všimněme těch výrazů a vazeb, které ve věznicích už dávno žily; patří do starého materiálu vězeňské hantýrky a politickými vězni byly jako případné pro jejich situaci prostě přejaty:
bachař — ten, kdo dává ‚bacha‘ čili pozor — běžný výraz pro dozorce ve věznicích;
konkař — doslovně ten, kdo se pohybuje po chodbě (Gang), vězeň, který vypomáhá bachaři, hlavně při roznášení jídla, pošty a při podobných pracích; obstarával též dorozumění se spoluvinníky (komplici) a roznášel motáky;
moták — (v Jungmannově slovníku slovo uvedeno ve významu nástroje, na který se něco namotává) tajný dopis mezi vězni nebo dopis dopravený z věznice nebo tábora domů nebo naopak;
ajnclík — je zkomolenina německého původu, česky ‚samovazba‘ nebo zkrácením ‚samotka‘;
dělat magora nebo magořit — výraz známý už z I. světové války, hlavně z vojenských nemocnic; znamená předstírat blázna;
cvok — „to je cvok“ (také výraz z I. světové války) někdo, kdo to nemá v hlavě v pořádku;
cinkař ve smyslu žalobník, udavač — je slovo už dávno známé;
šťára — (slovo běžné v periferním argotu); šťáry se za mřížemi a dráty kdekdo bál; byla to nenadálá prohlídka cely bachaři, která měla nalézt zakázaný ‚corpus delicti‘, na př. v podobě tužky, tuhy, papíru nebo kuřiva;
filcunk — osobní prohlídka, na kterou zkušený vězeň musil být stále připraven, zvláště při návratu z pracoviště, kdy mohl mít moták nebo kuřivo nebo něco k snědku. Ten, kdo prohlídku provádí, filcuje. Původ je v německém slově značícím cizopasníky určitého druhu (muňky).
Kdo šťastně prošel ‚filcunkem‘, měl štígro, štěstí, poněvadž něco závadného každý pořádný vězeň s sebou míval; když nic jiného, aspoň
špágra — zbytek cigarety, t. j. ‚špačka‘ — nebo cundr, materiál pro rozkřesávání ohně, troud (ohořelá vlněná látka).
Pout na ruce se také používalo, svědčí o tom fakt, že existuje pro ně řada pojmenování, jako:
železa (v známé kramářské písni o Babinském se říká, že ‚železa jsou studený‘), řetězy, řehtačky, náramky, brazolety.
Když mě soudní senát jménem Hitlerovým odsoudil do káznice, dostal jsem prostě cuchťák (Zuchthaus).
Našlo by se více takových slov, která už v kriminální hantýrce žila a námi prostě byla přejata.
Proberu nejprve slova jiného původu než německého — je jich celkem málo —, třebas většina z nich byla přejata do němčiny a teprve touto oklikou jsme se s nimi seznámili.
Nejprotivnější slovo, které jsem za mřížemi poznal, bylo latinského původu: pensum — práce uložená bachařem na den; práce byla sice ve věznici požehnáním, neboť odváděla vězně od černých myšlenek. Práce však taková, která zaměstnala člověka od rána do večera a nepopřála chvilky volné k oddechu nebo četbě — opakovala-li se měsíce —, svou jednotvárností ubíjela.
Také apel je slovo latinského původu, ovšem přejaté do němčiny. To bylo zase nejprotivnější zařízení „domácího řádu“ v koncentračních táborech. Bylo to nucené shromáždění všech živých vězňů, konané denně před prací nebo po ní. Konalo se za jakéhokoli počasí, ranní bylo krátké, večerní se protáhlo podle nálady esesáků na hodiny.
Oblíbenou příponou -ák utvořeno slovo apelák — rozsáhlé prostranství mezi vstupní branou a bloky, kde se konaly apely, veřejné bití a popravy pro výstrahu.
Z latiny je i kalfaktor (doslovně topič) — běžný výraz pro ‚konkaře‘ v káznicích, hlavně pruských.
Kápo je slovo původem italské (z lat. caput = hlava) a jako výraz lidový s významem „hlava něčeho, hlavní osoba“ žilo v češtině již dříve. V koncentračních táborech to bylo pojmenování pro vězně vyvoleného esesákem, jenž ručil za práci v určitém pracovním úseku; když se ‚osvědčil‘, stal se táborovou veličinou první velikosti a na jeho dobrém zdání či náladě záviselo, že jsi nebyl vyhozen z ‚komanda‘ a tím odsouzen do ‚štráfky‘ nebo na transport.
Latrina je také latinského původu; v původním slova smyslu zobecnělo už za první světové války. V přeneseném smyslu značí nevěrohodnou zprávu, a tak bylo známo už v legionářském slangu. Z ‚latrin‘ vězni slabé víry nebo slabých nervů čerpali pak další chuť k životu; druhý nebo třetí den se obyčejně taková zpráva ukázala lichou, ale přesto se nové zase ochotně věřilo.
Latrinář pak je ten, kdo ‚latriny‘ přinášel nebo rozšiřoval. Někdy se nečinil rozdíl mezi slovem ‚latrinář‘ a ‚panikář‘, ač se význam těchto slov nekryje. Docela stejný význam jako ‚latrina‘ mělo i slovo běžné v jiných táborech — parola (středolat. parabola) a jeho odvozenina parolář. ‚Latrináři‘ či ‚paroláři‘ nalhávali sobě i jiným optimistické zprávy, dokonce věrohodnost svých informací dotvrzovali celou stupnicí odstínů: hotovka značila zprávu, proti které se nedalo nic namítat, t. j. „hotová věc“, skutečnost; postovka byla zpráva, získaná od ‚posta‘, esesáckého strážce; morda značila superlativ latriny — zpráva, která svou sensačností a průkazností byla s to, aby posluchače usmrtila, zamordovala.
Svědectvím a zároveň satirou na ‚latrináře‘ či ‚paroláře‘ je básnička Josefa Čapka, kterou složil pro své kamarády na vánoce r. 1944 v Sachsenhausenu.
KOLEDA
Koleda, koleda, heftlinku,
kam se ženeš po rynku?
Já jsem z bloku vyšel,
parolu jsem slyšel,
utíkal pak dolů,
slyším zas parolu,
tak se ženu nahoru,
znovu slyším parolu,
parola to k pohledání,
nesu vám ji z tepla, páni,
upad jsem s ní na ledu,
nesu vám tu koledu,
psi se na mne sběhli,
parolu mi snědli,
klouz jsem, moh se zabít,
že prý hotovka to má být;
přišlo to tak honem, náhle,
betonovka takováhle!
Z jistého pramene!
Nevěříte? Ale ne,
je to pravda, na mou duši,
nastražte jen dobře uši,
jak to mám, tak to dám,
parolu vám pošeptám,
krásnou mordu, pozor dejte,
nikomu to neříkejte:
Narodil se Kristus Pán!
Ale řek jsem to jen způle:
Pokoj lidem dobré vůle
a všem krásné vánoce! —
Tím je morda u konce.
Latinského původu je mezinárodní slovo prominent. Byl to vězeň, který požíval zvláštních výhod, oficiálně ovšem neuznávaných, ale mlčky trpěných.
Protektorátníky byli jen Češi zatčení jako rukojmí 1. září 1939. Požívali zvláštních výhod proti obyčejným smrtelníkům; nebyli posíláni na transporty, mohli nosit dlouhé vlasy, měli červenou pásku na rukávě místo obvyklého trojúhelníku na prsou, hlavně mohli psát domů každý týden.
Původní význam slova organisovat (něco dobře uspořádat) byl zatlačen významem přeneseným —, podloudně si něco opatřit[1], potom také „ukrást“. Francouzové měli pro to rčení ‚comme ci comme ça‘ s příslušným posuňkem; vžilo se i u Nefrancouzů.
Revír, slovo latinského původu v němčině zdomácnělé (Krankenstube), zevšeobecněl jako výraz pro táborovou nemocnici. Na př.: jdu na revír — jdu k lékařské prohlídce, zůstal na revíru — je v nemocničním ošetřování.
Komando (tohoto slova se neužívalo v původním smyslu běžném v češtině) značilo zaměstnání vězňů podle druhu práce. V čele komanda byl ‚kápo‘. Říkalo se tedy: má dobré nebo špatné komando (= práci), přišel z komanda (= vrátil se z práce).[2]
Sanatorium se užívalo v přeneseném smyslu o věznici nebo táboru, kde se dalo poměrně slušně živořit.
Velmi rozšířené slovo v Buchenwaldu bylo kantoščík. Byl to vězeň, kterého ani nejpřísnější kontroly nedonutily, aby se snížil k nějaké práci (leda donést jídlo pro bloky). Pohyboval se hlavně kolem kuchyně nebo u plotny na bloku. Kantoščík vhodnou práci pro sebe jen hledal, byl mistrem v ulejvání a zabýval se hlavně ‚organisováním‘. Pro tento pojem vzniklo i denominativum kantovat. Nad etymologií tohoto slova si lámali mnozí hlavu. Někteří spojovali slovo s německým ‚Kante‘, tedy kontovat = zahnout za roh. Pravděpodobně však slovo souvisí s francouzským slovem comptoir, v ruštině zdomácnělým v podobě kontora; od něho je odvozen ruský výraz kontorščik ‚kontoarista‘, ‚úředník v pisárně‘ a ten je asi východiskem našeho slova. Podle toho by tedy kantoščík byl ‚člověk z kanceláře, štítící se manuální práce‘.
Z ruštiny je slovo páčka (polsky ‚pakunek‘), touha všech hladových. „Dostal páčku“ = dostal živobytí poštou nebo drahou.
Zdomácněla i jiná ruská slova. Často jsi slyšel: Ztratil jsem ‚ložku‘ (lžičku), budou k obědu ‚kartošky‘, oblíbeným rčením bylo i ‚davaj bystro‘ nebo ‚daj zakuriť‘.
Z polštiny se ujal výraz stolový. Byl to vězeň hodný důvěry ‚štúbana‘, jenž dbá na pořádek u stolu; nováčkovi přiděluje místo u stolu, rozděluje porce, vybírá peníze na dopisy nebo kuřivo; byla to tedy nejnižší šarže lágrové hierarchie.
Polákům se někdy říkalo též pieruni (podle častého zaklení — ‚do pieruna!‘).
Pochopitelně nejvíce slov vězeňské hantýrky bylo čerpáno z němčiny; německá slova většinou byla přizpůsobena češtině hláskově i tvarově. (Uvedli jsme už německá slova s českými příponami, jako ‚bachař‘ a pod.)
Blok — dřevěné nebo zděné stavení pro ubytování ‚nové Evropy‘. Zděné bloky byly jednopatrové, normálně pro 500 vězňů; dřevěné bloky byly přízemní, nejhorší na tak zv. karanténě, kde po několik neděl pobývaly transporty nově přišlé.
Blokan byl představený bloku z řad vězňů; obyčejně postrach všech pořádných i nepořádných vězňů; byl odpovědný za pořádek na bloku blokfírerovi, představenému esesákovi, jemuž hlásil při denním apelu početní stav bloku.
Štúban nebo s příponou -ák štúbák — velitel světnice; byl odpovědný za jedno křídlo bloku (jídelnu a ložnici) — za štúbu.
Nejedno substantivum bylo zčeštěno příponou -a nebo -ka:
Frajštunda (Freistunde) — zařízení známé jen z věznic, byla hodina určená k procházce po vězeňském dvoře. Nikdy však netrvala ani půl hodiny.
Lágrfíra (Lagerführer) — velitel tábora, veličina, které se každý vězeň hleděl vyhnout, aby s ní vůbec nepřišel do styku.
Šárfíra (Scharführer) nebo zkráceně šára, dozorce z řad esesáků, který měl na starosti jistý pracovní úsek; k ruce měl ‚kápu‘, který byl vlastním organisátorem práce; občas pořádal nenadálé přepady bloku, aby zjistil nepřístojnosti, při čemž postižené častoval bejkovcem nebo kopanci.
Štráfka — trestné komando; v Buchenwaldu to byl kamenolom a odstraňování výkalů na zahradě.
Ještě horším trestem bylo dostat se do bunkru, a to se mohlo přihodit ve věznici jako v koncentráku. Bunkr v Budyšíně byla podzemní cela, která byla ještě zmenšena mříží, takže si člověk připadal opravdu jako v kleci. V cele nebylo ani pryčny, zůstal jsi na cementu jen o vodě a chlebě; i tu sůl na chléb ti odepřeli. Bunkry v koncentráku byly ještě horší — byly to nejen hladomorny, ale i mučírny.
Šafka — přihrádka ve společné skříni, kam sis ukládal misku, lžíci a porci chleba; ta ti obyčejně do rána beze stopy zmizela.
Šónunk značilo osvobození od práce pro nemoc; kdo dostal toto potvrzení na revíru, nemusil chodit po určitý čas do práce.
Culága byl přídavek pro osoby těžce pracující nebo protekční komanda (na př. dvakrát týdně pětinka chleba, kousek zapáchajícího salámu a porce margarinu).
Nášup (něm. Nachschub; výraz žijící v češtině již dříve) — přídavek k obědu, když po rozdání obvyklých porcí (ajntopfu) v kotli ještě něco zbylo.
Abkochovat (od slovesa ‚abkochen‘) — na někom něco vyškemrat, hlavně když došla ‚páčka‘ z domova; vyškemraná věc — to byl abkoch.
Běžné byly i německé výrazy jako:
vašraum pro umývárny, kde se ovšem vody mohlo používat jen v určité hodiny;
tórhýtr — vrátný, vězeň střežící vchod z karantény do vlastního tábora.
Bohumilým zařízením, opakujícím se aspoň jednou týdně, byla lajskontrola (Läusekontrolle) nebo lajzapel. V rouše Adamově nastupuje osazenstvo štúby pod žárovku a prominenti z revíru zjišťují dřevíčkem, zda ti najdou nějakou veš.
Slovem všemi národy nejužívanějším, jen foneticky přizpůsobeným bylo heftlink — vězeň.
Srozumitelné bylo také, když se místo ‚dřeváky‘ říkalo holendr nebo tufle místo ‚polobotky‘.
Čistě buchenwaldským výrazem bylo ‚ela ajnc‘ (Lagerältester I.) — nejvyšší špička táborové samosprávy, vězeň s nejvyšší mocí, ale i odpovědností. V Buchenwaldu to byl bývalý německý sociálnědemokratický poslanec. Chodíval se psem, a proto se také říkalo: „Ela ajnc a jeho Bèla“.
V mluvě vězeňské nezdomácněla však jen slova cizí; užívalo se též slov, která jsou obvyklá i ve spisovném jazyce, ale ve významu naprosto jiném.
Tak hned slovo kvočna není pro nikoho záhadou, ale těžko by rozuměl obyčejný smrtelník větě: „Tak jsme do Drážďan přijeli v kvočně.“ Tak označován vůz vlakové soupravy pro dopravu vězňů s místa na místo. Oddělení mívala minimální životní prostor; nebylo v něm možno sedět a byl do něho vždy nacpán nejméně dvojnásobný počet ubožáků, okénko bylo vysoko, a ještě zamřížované. Místo ‚kvočna‘ se také říkalo kačena nebo ponorka.
Také slova hygiena se někdy užívalo v odchylném významu, na př. ve spojení „Dnes teče hygiena“ (dnes teče voda); býval to totiž vzácný zjev na společných umývárnách.
Slovo černoch nebo také čerňásek se ujalo místo starého odborného kriminálního slova ‚moták‘; dopis zaslaný illegální cestou — tedy na černo.
V káznici jsme nosili modrou uniformu se žlutými lampasy, v koncentrácích jsme byli oblečeni v zebrách (pruhovaná kazajka a kalhoty). Později ani těch nebylo, a tak nás oblékali do civilních hadrů s červeným křížem na zádech nebo s okénkem (čtverec z jiné látky na zádech).
Kohoutek je výraz známý jen těm, kteří byli v koncentračních táborech; v káznicích byl totiž každý ostříhán do hola. ‚Kohoutek‘ označoval proužek vlasů, jenž ti byl ponechán při ostříhání do hola (připomínal totiž vzdáleně známý účes malých dětí); bylo to znamení potupy, ale i bezpečnostní opatření — překážka v útěku. Místo kohoutka se někdy volívalo jiné opatření: vlasy ti byly ponechány, ale vystříhán uprostřed proužek — to byla silnice.
Co je králikárna jistě je kdekomu známo. Pro nás to však bylo synonymum smrti. Byl to blok od ostatních přísně isolovaný; tam se zkoušely poslední vymoženosti nacistické mediciny na živých vězních.
Slovem musulman byl běžně označován vězeň vychrtlý doslovně na kost; řeklo-li se o někom: „To je musulman“, věděl každý, že je to kandidát smrti.
‚Musulmanem‘ by se ovšem nakonec stal každý, kdyby byl odkázán jen na to, co se pro nás vařilo. Zvláště býval postrachem německý ananas. Byla to buryna nebo krmná řepa — nejodpornější to pokrm; narůžovělá barva vyvolávala dojem ananasu, bohužel jenom na pohled.
Nevítanou pochutinou k obědu býval také zelený průser — špenát nebo jeho odrůda mangold. Naopak hladový heftlink dovedl i pojmenováním ocenit, když se jednou za uherský měsíc objevila na jídelním lístku pochoutka tak vzácná, jako krupičná kaše — to byla opravdu pohádka mládí.
Více než všech pokrmů z jednoho hrnce (‚ajntopfů‘) cenil si vězeň chleba, třebas jeho jakost byla všelijaká. A když ti sobecký hladovec z ‚šafky‘ ukradl denní příděl, byl jsi opravdu zoufalý, neboť trojka chleba, též zvaná pajka, to bylo jediné, co mělo jakous takous výživnou hodnotu. Méně už byla ceněna marharina — i naši lidé užívali tohoto ukrajinského znění pro margarin.
Musulmanem se nestal, kdo byl z domova pravidelně zásobován a pokud ‚páčky‘ nepřišly vykradené. Trochu závisti i humoru je v názvu, který se ujal pro zásilku velkých rozměrů. Říkalo se: Kamarádovi došlo piano (nebo také radio).
Leckoho neopouštěl humor ani v nejhorších chvílích. Býval to často humor šibeniční, někdy hodně obhroublý, ale byl to také jeden z účinných prostředků, jak tu mizerii překonat. Vždyť i výrazy, které zdomácněly pro nejhrůznější chvíle — pro smrt — svědčí o tom, že Čecha nacistická hrůzovláda mravně nezdolala.
Místo ‚byl odsouzen k smrti‘ se všeobecně říkalo dostal sekyru — jako dříve ‚dostal provaz‘. Eufemistický výraz pro všechny druhy smrti končící spálením bylo rčení vyletěl komínem nebo dostal se na rošt. Nad tím se už nikdo nepozastavoval, neboť smrt řádila mezi námi neúprosně, a naši lidé to říkávali právě s takovým klidem jako naši dědečkové a babičky ‚Už je na pravdě boží‘.[3] O tom, kdo zakončil svůj bídný život sebevraždou v drátech nabitých elektrickým proudem, také se zdánlivě klidně řeklo, že šel do drátů.
Ač se smrtí více méně každý musil počítat, přece hrůzným pomyšlením i pro otrlého vězně bylo, aby nebyl poslán do plynu, t. j. do plynových komor; často se užívalo také výrazu byl zagázován.
K věcem málo příjemným patřilo v koncentračním táboře také ranní vstávání. Pronikavé hvízdnutí na píšťalku, řvaní ‚štúbáka‘ — to byl náš ranní budíček, a proto jsme mu říkali hvizdek.
Neméně zajímavým zjevem pro jazykozpytce by bylo sledovat různá rčení vězeňského slangu. Přímo básnická tvořivost je skryta na př. ve spojení: ‚Kamaráde, nekopej mě do nervů‘ — čili řekneme-li to prosaicky, ‚nerozčiluj mě‘.
Z důvodů jiných než jazykových neuvádím význam spojení, kterého s oblibou užíval náš ‚štúban‘: „sirotci čumí z mísy, a nikdo se ani nehne“.
Měřítko normální slušnosti bychom ovšem těžko mohli žádat na lidech, ve kterých často byla ubita poslední špetka lidské důstojnosti. Ukázalo se jasně, že charakter je jedinou cennou hodnotou — dobří se stávali lepšími, špatní ještě špatnějšími. A tak není divu, že se toto přehodnocování hodnot obráželo i v mluvě. Vše, co ti vyhovovalo — to bylo charašo, vše ostatní bylo šajse nebo chujové.
Nacističtí tyrani rozškatulkovali osazenstvo táborů do různých kategorií (podle zásady ‚divide et impera!‘). Podle toho také měl každý vězeň na kabátě a na kalhotách pod číslem trojúhelník čili vinkl jiné barvy. Červený trojúhelník označoval politické vězně, zelený zločince kriminální; někteří ‚zelení‘ měli ještě písmena SV (Sicherungsverwahrung), říkali jsme jim esfauleři. Byli to nenapravitelní nejtěžší zločinci. Černý vinkl byl pro tak zvané živly asociální; mezi nimi byli hlavně cikáni. Žlutá barva byla pro židy, oranžová pro homosexuální čili teplouše. Modrý vinkl měli Němci chycení v emigraci, fialový pak také hlavně Němci, příslušníci různých sekt odpírajících službu ve zbrani (Bibelforscher), zvaní též bibláci. A tak jsi v běžném rozhovoru mohl zaslechnout: ‚Černí půjdou na transport‘, ‚zelenej mi ukrad trojku chleba‘ nebo ‚to je ta krysa oranžová…‘
*
Tímto neúplným rozborem jsem se pokusil ukázat hlavně bohatý slovník hantýrky českého kolektivu za mřížemi a dráty. Připomínám, že v káznici v Gollnowě u Štětína Čechů bývalo přes 500 a tvořili jsme sotva polovinu osazenstva. V koncentračním táboře v Buchenwaldě nás bylo skoro 3000 a tvořili jsme asi desetinu celého tábora.
Bylo by však chyba, kdybychom z běžné mluvy vězeňské soudili, že je svědectvím úpadku jazykového citu a vůbec nevážnosti k mateřskému jazyku.
Nikde a nikdy české slovo a česká kniha nebyly tak ve vážnosti jako ve věznicích a koncentrácích. A čtlo se hodně, jen když jsme se k české knize mohli dostat. A poněvadž česká kniha v německých věznicích byla vzácností, našlo mnoho lidí, kteří dříve o básnickou sbírku ani nezavadili, kladný poměr i k české poesii a vůbec ke krásnému českému slovu.
Představte si jen, že jste již po léta vyrván nejen rodině, ale i českému prostředí. Jste měsíce sám na cele, pomalu zapomínáte vůbec mluvit. Těch několik minut na společné procházce, kde je každý dohovor přísně střežen, nemůže vyplnit tu nekonečnou jednotvárnost každého dne… Předepsané pensum přece nemůže vyplnit všechny vaše myšlenky. Vzpomínáte na domov, na své přátele a spolubojovníky. Vzpomínáte si však i na to, čemu jste se kdy naučili nazpaměť. Paměť vynechává… Při příští procházce vám snad mezeru v básni vyplní kamarád, po druhé vám jiný podstrčí v motáku báseň, kterou on zná. A tak jsem se naučil v kriminále většímu počtu básní než za celou kantorskou praxi. Snad to dnes někomu připadne směšné, ale přiznávám se zcela upřímně, že pro mne ani pro leckoho jiného nebylo v kriminále větší radosti a vzpruhy, než když došly dobré zprávy z domova nebo Rudá armáda vítězně postupovala, ale také když jsme mohli rozmnožit svou básnickou anthologii o novou báseň. Přiznám se, že jsem se s některými básněmi přímo mazlil a do omrzení si je opakoval a vychutnával krásu českého verše. Později jsem všechny tak pracně sehnané básně přepsal na klosetový papír — a tato náhodná anthologie české poesie kolovala po českých celách.
Bylo mi to dobré, když jsem se po druhém zatčení dostal do Terezína. Na ‚devítce‘ před spaním bývala večer co večer beseda na určité thema. Na mne připadl úkol seznamovat posluchače s hlavními zjevy české literatury. Končíval jsem vždy některou básní, které jsem se naučil v Gollnowě. A ještě dnes se setkávám s lidmi, které ani jménem neznám, ale kteří mi připomínají ty večery na slamníku v Terezíně a hlavně onu báseň Sládkovu začínající prorocky: Tak zle není, jako bylo v mnohý zašlý čas, přečkali jsme mnohou psotu, přečkáme ji zas.
[1] V tomto významu se užívalo slovesa organisovat za protektorátu i doma.
[2] Výraz komando tu mělo tedy význam obdobný jako v západních jazycích, kde se jím označuje vojenský oddíl se speciálním úkolem (srov. i ruské komanda).
[3] Také se užívalo výrazu čistě německého: ‚Kamarád je na himmelfahrtskommandu‘.
Předchozí Milan Romportl: Výslovnost zkratkových slov
Následující Svatopluk Hrab: Dnešní hranice kelečského nářečí
© 2008 – HTML 4.01 – CSS 2.1
