|
|
Close Help | ||||||||||||||
Vladimír Šmilauer
[Články]
Slovo šišák, znamenající přilbici, je podle slovníků rozšířeno téměř ve všech slovanských řečech (r. šišak, p. szyszak, sch. šišak atd.); mimo to se vyskytuje i v maďarštině (sisak). Poměr mezi slovem slovanským a maďarským bývá vykládán různě. Miklosich vyložil maďarské slovo jako přejaté z jazyků slovanských; v tom jej mimo jiné následoval i autor nového maďarského etymologického slovníku G. Bérczi. Brückner měl zprvu názor opačný, ale potom (v Etymologickém slovníku) zakolísal; Holub říká o českém slově šišák, že je snad z maďarštiny.
Pro prioritu slovanštiny mluví na první pohled tři vážné momenty:
1. slovo to nelze z maďarštiny vyložiti;
2. ze slovanštiny je však vyložil Matzenauer: patří k základu slova šiška, k šiša (žije na Moravě jako jméno velké šišky, knedlíku); mezi šiša-šišatý-šišák je takový poměr jako mezi špice-špičatý-špičák. Ani významová stránka nedělá potíží („šišatá přilba“ vykládá slovník Vášův-Trávníčkův);
3. slovo šišák je téměř všeslovanské, a to při slovech převzatých z maďarštiny nebývá.
Ale Kniezsa István (Magyar nyelv 38, 1942, 337—344) se nespokojil těmito důvody a celou tu otázku podrobně prostudoval. A podařilo se mu vskutku otřásti velmi účinně aspoň druhým a třetím z uvedených momentů.
Ukázal nejprve, že slovanské jazyky tvoří sice odedávna příponou -ak jména osob nebo i zvířat, ale že jména věcí s touto příponou jsou hodně nová. Probral celý Flajšhansův rejstřík ke Klaretovi a nenašel tam ani jediného dokladu; jinde se najdou doklady jen zcela sporadické. Není tedy pravděpodobné, že by šišák bylo tvoření praslovanské.
Ale ještě přesvědčivější je rozbor našeho třetího důvodu. Slovo sisak je v maďarštině od r. 1405, kdy se po prvé objevuje v listině, doloženo nepřetržitě. V slovanských řečech je zapsáno až 160 let poté, a to v nářečí kajkavském, kam proniklo vůbec mnoho slov maďarských. Později se dostalo i do nářečí čakavského a do jižní Dalmacie. Neznáme ho však ze Srbska, ani z Bulharska. Do slovinštiny se dostalo jenom literární cestou.
Na sever pronikl szyszak přibližně v téže době (první doklad 1570) s jinými termíny jízdního vojska (paiž, tarcza, forkiel). V starší ruštině je to slovo neznámé (Srezněvského staroruský slovník je nezaznamenal); po prvé se vyskytuje asi až 1704 a zdá se, že je to polonismus.[1]
Ani starší čeština toto slovo nezná; po prvé se název šišák vyskytuje v levočském vydání Orbis pictus 1685 — ale to má jazyk silně slovenštící; Mat. Bahyl, který r. 1728 příliš výrazné slovakismy vymýtil, nahradil i slovo „šišak“ starým výrazem „lebka“ Potom je zaznamenává Slovák Palkovič; Jungmann je označuje přímo za slovakismus.[2]
Bylo tedy slovo šišák původně jen v řečech slovanských sousedících přímo s maďarštinou a stýkajících se s ní. Jejich prostřednictvím vniklo dosti pozdě do jazyků ostatních. To vše svědčí pro to, že východiskem našeho slova je maďarština. Zbývá ovšem jedna potíž. Kde se vzalo slovo maďarské? Kniezsa to neví; snad bude třeba pramen hledat v jazycích turkotatarských.
Studií Kniezsovou se zdůrazňuje důležitost požadavku, aby se u každého slova zjišťovalo jeho stáří a rozšíření. Pouhé konstatování, že je podle slovníků známo v těch a těch jazycích, může býti ošidné.
[1] Máme toto mínění Kniezsovo za velmi podobné pravdě proto, že vojenských termínů z téhož pramene je v ruštině dosti, na př. (podle Bulachovského): berdyš „halapartna“, garcovať, kiver „hulánská čapka“, kurok „kohoutek u pušky“, manerka „polní láhev“, palaš, puška, rota, rotmistr, šerenga „vojenský šik“.
[2] K tomu poznamenáváme: Jungmann uvádí slovo šišák též z Paprockého; je to zjevný polonismus. Do spisovné češtiny nepronikalo toto slovo jenom ze slovenštiny, nýbrž také z jiných slovanských jazyků. První doklad v materiálu Slovníka jazyka českého je z r. 1829 a pochází z Čelakovského Ohlasu (Na jablku u sedla brnění visí… a ostrý meč, toul — kalené střely i křepký luk s tětivou hedvábnou i šišák jasný — ocele dobré). K tomu autor připojil poznámku, svědčící o tom, že slovo šišák pokládal za neznámé svým čtenářům: Šišák, lebka, přílba, přílbice — vše to zbroj k pokrytí hlavy, malým od sebe se rozeznávající rozdílem. Další doklad je z r. 1830, a to z Langrova překladu z polštiny. — Jméno rostliny šišák (Scutellaria) je Preslovo přejetí z ruštiny. Jména hor Velký a Malý Šišák pocházejí až z XIX. století.
Předchozí Jaroslav Horný-Nauman: Cedry po celém světě
Následující jh.: „Ani opona ani most“
© 2008 – HTML 4.01 – CSS 2.1
