Vlašský

[Hovorna]

Slovo vlašský je utvořeno ze slova Vlach (mn. číslo Vlaši) příponou -ský (srov. černoch — černošský a p.). Hláskové skupiny -šs- a -žs- splývají v obyčejné výslovnosti v s; vyslovujeme tedy vlaský, říský (říšský), valaský (valašský), praský (pražský), muský (mužský), boský (božský) a p. Staří písaři psávali takováto slova buď foneticky (vlaský, říský), anebo se snažili vystihovati i výslovnost šs (na př. vlašské sodomství Dačický I, 171, jindy mnižský, vysl. mnišský, tovarižský a p.). Pravopis novočeský, jsa veden snahou po důslednosti a varuje se zbytečně hojných odchylek a výminek, snaží se psáti tato slova způsobem jednotným, a to ve shodě s celkovým rázem českého pravopisu etymologicky; proto píšeme vlašský, černošský, říšský, valašský, ašský, božský, mužský a v pečlivé výslovnosti (na př. divadelní) dokonce i tak vyslovujeme. Podle této zásady bychom měli psáti ovšem také češský, (z Čech), ale se zřetelem k tomu, že i v pečlivé výslovnosti spisovné zní slovo to vždycky jen český a že již v nejstarších památkách literárních se slovo to psalo vždycky jen český (pro psaní češský není spolehlivého dokladu), odchyluje se novočeský pravopis v tomto jediném případě od zásady etymologického psaní a drží se psaní fonetického, český, českolovenský, českost, jen slovo nově utvořené češství píšeme (a vyslovujeme) etymologicky. Podobných ústupků výslovnosti, zvykem vynucených, je v našem (a v každém) pravopise víc; píšeme svatba (etymologicky), kletba a p., ale dbáti a nikoli (etymologicky) tbáti; sběh, sbor, sbírka a p., ale zbožný a nikoli (etymologicky) sbožný (= s bohem) atd. Naprosté důslednosti a jednoty nelze v pravopise žádati a také jí v žádném pravopise, který má jakousi minulost, není.

Naše řeč 6, ročník 2/1918

Předchozí Psí počasí

Následující Josef Zubatý: Chyběti, scházeti