»Dovolená«, »na dovolenou«

Vojtěch Kebrle

[Drobnosti]

Říkáme i slýcháme: dostane se dovolená, byla to podívaná, zmýlená neplatí; dostal dovolenou, odjel na dovolenou, odebral se na zotavenou, šel na zkušenou, cestoval na zapřenou, sešli se na rozloučenou, těšil se na shledanou, promluvil na uvítanou, dodal něco na objasněnou, na vysvětlenou, dali mu na srozuměnou, na uváženou, lhůtu na rozmyšlenou, měl na vybranou, bylo to na pováženou, posílám to na posouzenou, víc nemám na rozdanou, hráli na schovávanou, na honěnou; přicházíš jako na zavolanou, byli jsme tam jako na podívanou; hudba hrála pro poslouchanou, dostal za vyučenou, měl z toho polízanou; stál na číhané, vrátil se s nepořízenou.

Z těchto rčení jest patrno, že podstatná jména slovesná na í, málo sklonná, nahrazují se někdy jmény přídavnými, utvořenými od téhož příčestí trpného, od kterého by bylo ono jmeno podstatné, ale jen od příčestí s příponou -n, -na, -no, nikoli -t, -ta, -to;[1] přídavné toto bývá ženského rodu a zřídka v 1. pádě, obyčejně s předložkou a to hlavně na s pádem 4.

Podle nich vyskytují se v době nové i přídavná jména odvozená od podstatných, na př. dostal na pamětnou, vysvědčení na odchodnou.

Jest to pěkný způsob, kterým si řeč naše pomáhá, aby za tvary málo ohebné dosadila tvary ohebnější.[2]

Naše řeč 7, ročník 1/1917

Předchozí Zbytečné novoty

Následující »Beztak«