O postavení podmětu po členech úvodních

Václav Ertl

[Články]

O pořádku slov (slovosledu) v češtině bylo u nás dosud pracováno jen málo. Mimo rámec soustavných mluvnic, z nichž aspoň některé věnovaly pozornost tomuto předmětu, může se česká literatura jazykovědná vykázati jen velmi chudými výsledky vědeckého a zvláštního badání o této věci. I jest pochopitelno, že se za takového stavu věcí názory o slovosledu českém leckde různí a že i v otázkách základních panuje často nejistota.

Tak hned nejzákladnější otázce slovosledné, týkající se vzájemného poměru mezi t. zv. přímým (normálním) pořádkem podmětu a přísudku (vlastně jádra přísudkového) a pořádkem přesmyklým (inversí) nedostalo se dosud rozřešení konečného a plně uspokojivého.

B. Němcová píše na př. v »Babičce«: Jak zaslechly zpěv, běžely děti úprkem matkám vstříc (vyd. Laichtrovo, str. 170). — Po modlení v kapličce poděkovali poutníci svému vůdci (tamt.) a p.; t. j. ve větách, které jsou uvedeny některým rozvíjecím výrazem slovesným, na př. příslovečným určením nebo větou příslovečnou, mívá Němcová často t. zv. pořádek přesmyklý (inversi), kladouc za úvodní člen nejprve sloveso a pak teprve podmět.[1] Tak bývá nezřídka i u jiných spisovatelů. Na př.: Po šesti dnech pojal Ježíš Petra a Jakuba i uvedl je na horu (Biblí Kralická, Mat. 17, 1). V ten čas přistoupili učedlníci k Ježíšovi řkouce (t., Mat. 18, 1). A když ještě Petr mluvil, sstoupil Duch svatý na všecky (t., Skutk. 10, 44). A když bylo ve dne, poslali úředníci služebníky řkouce (t., Skutk. 16, 35). Hříchy mladosti kárá Bůh na staré kosti (Mudrosloví I, 435). Když jde nouze do domu, jde láska z domu (t., VIII, 280). A tak se stal uhlířův syn zetěm královým (Erben, Sto prost. pohádek, str. 7). Když se tu v nádvoří ohlédli, dal kralovic koně svého do konírny (t., str. 10) atp. Fr. Bartoš káře však (v »Nové rukověti správné češtiny«, str. 132) Němcovou z tohoto slovosledu a prohlašuje jej přímo za neslovanský, německý. V tom duchu upravuje Bartoš skutečně ve svém vydání »Babičky« (u I. L. Kobra, 2. vyd., 1892) slovosled originálu v mnohých větách (zvláště v složených) v ten způsob, že pořádek přesmyklý nahrazuje pořádkem přímým (logickým), klada za členem úvodním nejprve podmět a pak teprve sloveso. Na př.: Když babička pekla chléb, vnoučata měla posvícení (str. 15; Němcová, str. 8: měly vnoučata posvícení). Kde jaký kousek chleba ležeti zůstal i kůrky, co děti nedojedly, babička strčila do kapsáře (str. 15; Němc., str. 8: strčila babička do kapsáře). Tak i kdyby kde zrno hráchu bylo leželo, babička zvedla je (str. 16; Němc., str. 9: zvedla je babička). Když nebylo právě důležitého zaměstnání v domácnosti, babička seděla v zimě ve své světničce (str. 20; Němc., str. 16: seděla babička). Přišedši domů, babička převlekla se ze svátečního šatu (str. 32; Němc., str. 34: převlékla se babička). Tu chvíli… babička ohlížela se po podobiznách (str. 73; Němc., str. 101: ohlížela se babička). Čerstvé věnečky babička pověsila za okno (str. 98; Němc., str. 141: pověsila babička) a j. Přes to však Bartoš sám jako spisovatel nevyhýbá se v praksi tomu, co Němcové vytýká za chybu, a přesmyklý pořádek po úvodních členech není v jeho slohu nijakou vzácností. Na př.: Ze živočišstva lne lid především ku ptactvu (Lid a národ I, 2. vydání, 1891, strana 19). V zahrádce při domě a v hrncích za okny pěstují děvčata především květiny voňavé (t., 28). Potom obchází družba hosti (t., 100). V ostatky chodí chasa mužská s muzikou a s medvědem (t., 120). Ráno podávají dívky pacholkům boty (t., 128). Časně ráno před jitřním jde děvečka na potok (t., 227). Bylo-li počasí deštivé nebo sychravé, oblékla si ženská ještě marýnku (t., 150). Uštípne-li moucha…, dostane člověk raka (t., 140). Když prší na sv. Jana, opadají ořechy (t., 131). Když se mlátí, odloží gazda snopek ovsa (t., 224) a j. Jinak je tedy v theorii, jinak v praksi. I nabízí se přirozeně otázka, odkud se vzala tato nesrovnalost a jakým právem se vytýká pořádku přesmyklému nesprávnost a nečeskost.

Dobrovský, jemuž ve zkoumání českého slovosledu jako v mnohých jiných věcech náleží prvenství, soudí (v Lehrgebäude der böhm. Sprache z r. 1819, str. 321), že v češtině lze říci nejen pořádkem přirozeným[2] »matka miluje dceru« nýbrž také inversí »dceru miluje matka«, nebrání-li tomu dvojsmysl (»ctnost převyšuje učenost«), a že se přemístění podmětu (inverse) řídí úmyslem mluvícího. Po Dobrovském se zabýval slovosledem zevrubněji Zikmund (Skladba jaz. českého 1863, str. 680 a d.), který vycházeje z obecného stanoviska, že slovosled je v každém jazyce tím volnější, čím větší jest jeho tvarové bohatství, dospěl na podkladě sneseného materiálu v otázce vzájemného postavení podmětu a slovesa určitého těchto výsledků: sloveso určité následuje v češtině buď hned za podmětem (»kroupy veliké pršely s nebe na zemi«) anebo až na samém konci věty (»muž pak nějaký, jménem Šimon, před tím v tom městě čáry provodil«); je-li však na počátek věty položen předmět nebo příslovečné omezení, jde za nimi hned sloveso aneb i, což řidčeji jest, podmět sám (»na počátku stvořil bůh nebe i zemi«). Podobně klade o pořádku podmětu a slovesa přísudkového matiční Brus z r. 1877 (str. 163): logický neboli přirozený pořádek ve větách nebrání prý sice při volné povaze slovosledu českého klásti přísudek také před podmětem, zvláště v apodosi (závětí) souvětí, přes tuto volnost vsak prý lépe jest i v takových větách se spravovati slovosledem přirozeným. Nejliberálnější stanovisko k otázce zaujal Gebauer, který se ve své Mluvnici z r. 1890 vyslovil o slovosledu českém v ten smysl, že je dosti volný, ale že se zachovává pravidlo, aby zůstala při sobě slova, která k sobě patří; stanoviska toho pak už neopustil.

Avšak výsledky pozorování a badání o českém slovosledu, k nimž dospěli Dobrovský, Zikmund, Gebauer a j. a jimiž zjištěna byla více méně souhlasně volnost českého slovosledu, neuspokojovaly některých našich theoretiků, kteří za zdánlivou bezzákonnost českého slovosledu chtěli mu vyhledati přesné zákony. Víra v přirozenost a původnost slovosledu logického, jakož i časté vyskytování inverse v jazyce německém, byly při tom asi nejbližším podnětem. Práci, jejímž ovocem mělo býti určitější stanovení pravidel českého slovosledu, podnikl Th. Vodička v článku »Něco o českém pořádku slov ve větách« (Listy filologické 1876, str. 256—273).

Za účel svého článku Vodička vykládá snahu zjistiti, jaký jest »pravý český pořádek slov, vyšlý ze slovanského ducha Čechův«; valná většina článku zabývá se však výhradně jen zkoumáním, je-li ve větách, uvedených příslovečným určením (nebo větou příslovečnou, po příp. vazbou přechodníkovou), slovanštějším a češtějším pořádek logický (přímý) či inverse. K řešení této otázky zvolil Vodička methodu, která není bez zajímavosti. Poněvadž jazyk vůbec podléhá zvyku, mohlo prý by se zdáti správnou cestou k jejímu rozřešení »pročísti vše knihy od dávných časův až po naše doby a u každé zvlášť a pak u více dohromady počtem stanoviti, jaký pořádek je pravidlem a jaký výjimkou«. Ale tato methoda se nezdá Vodičkovi dosti správnou; tou cestou prý by se obohatila sice historická grammatika, ale pravý český pořádek prý by se tak nenalezl, ba mohlo by se velmi snadno dospěti výsledku opačného v tom smyslu, že by ve statistice dokladů onen pravý český pořádek »mohl zůstati v menšině«. Proto si zvolil Vodička jinou cestu k řešení: rozhodl se vybrati z novějších českých spisovatelů takového, do jehož jazyka lze se nadíti žádoucího ducha českého, srovnati jeho slovosled se slovosledem jiných slovanských spisovatelů a pokládati pak pořádek, ze souhlasného znění tohoto materiálu odvozený, právem za onen hledaný pořádek slovanský, a tudíž i správně český. Klade tedy Vodička vedle sebe doklady vybrané z Palackého, z ruského dějepisce Solovjeva a z polského povídkáře Michała Czajkowského a vzájemným srovnáváním dokladů dospívá přesvědčení, že slovanskost, a tedy i ryzost slovosledu Palackého záleží v těchto vlastnostech: Pořádek logický, t. j. postavení přísudku hned za podmětem vyskytuje se v míře mnohem větší, než ve které se ho zhusta užívá, a jmenovitě tehdy, začíná-li věta příslovečným určením nebo větou příslovečnou (nebo vazbou přechodníkovou). Inverse podmětu nastupuje pak tenkrát, jestliže se podmět důrazem nebo objemem (t. j. všelikou rozvitostí) tlačí na konec, anebo jestliže se sloveso mdlého významu (jako býti, nacházeti se, státi, ležeti, nastati, praviti atd.) nebo sloveso málo rozvité posouvá ku předu, před podmět. Inverse je tedy odchylkou od základního pravidla slovosledného, jež podle šetření Vodičkova zachovávají Palacký i oba slovanští spisovatelé jemu po bok postavení a jímž se tedy spravovati má i jazyk český vůbec, nemá-li propadnouti dobrovolné germanisaci.

Toto pravidlo, opřené o auktoritu Palackého a ověřené pečetí slovanskosti, došlo u některých našich theoretiků plného souhlasu. Přejal je od Vodičky i s příklady z Palackého především Bartoš a uváděl je v obecnou známost i v praksi ve svých mluvnicích, rukovětech i článcích, formuluje je v ten smysl, že v češtině podmět jde před výrokem, a to i tehdy, když se věta počíná příslovcem nebo jakýmkoliv určením příslovečným, jakož i tehdy, když předchází celá věta příslovečná (pořádek přirozený); že pořádek přesmyklý (inverse) mezi podmětem a výrokem nastupuje, když se výrok s důrazem proslovuje (»najde kovář uhlíře«), nebo když podmět buď důrazem aneb objemem nabývá převahy nad výrokem, čímž tíhne na místo význačnější, t. j. na konec (naposledy v Nové rukověti správné češtiny 1901, str. 132 a d.). Z Bartošových knih přešla pak tato pravidla i s odkazem na vzorně slovanský slovosled Palackého do 3. vydání matičního Brusu, který se i v jiných věcech značně poddal vlivu názorů Bartošových, a odtud se šířila i jinam.[3] Při známém pak sklonu ke krajnostem, jaký u nás pozorovati skoro všude v otázkách jazykové ryzosti, spatřovala se v těchto pravidlech výstraha před inversí, a poněvadž zvláště v němčině jest inverse po začátku nepodmětném pravidlem, varují se jí naši spisovatelé, kterým záleží na čistotě jazyka, velmi úzkostlivě. A přece jsou pravidla ta založena na písku.

Příště dále.

Naše řeč 2, ročník 1/1917

Předchozí Slovenština

Následující Josef Zubatý: Zrazovati, zrážeti, odrazovati