Jich — jejich

[Drobnosti]

K výkladu, jejž jsme podali 8, 193 nn. o rozdílu mezi oběma těmito tvary — jejich jako zájmenem přivlastňovacím a jich v jiných významech genitivních — dostalo se nám upozornění, že není úplný: i při významu přivlastňovacím užíváme tvaru jich, je-li při něm zájmeno sám, říkáme na př. ‚stalo se to jejich vinou‘, ale ‚stalo se to vinou jich samých‘. Pravda, o zájmenu sám jsme tam nemluvili zvláště, ale na str. 204 jsme napsali výslovně: »Je-li vlastník vyjádřen výrazem rozvitým (oni všichni), nastupuje místo přivlastňovacího jejich [u Komenského] tak jako dnes genitiv jich …: jich všech k sobě podobnost, jich spoluvznějících harmonia, jich k sobě vespolek domácnost a otevřenost«. Také zájmeno sám (vinou jich samých) je přívlastek, tedy výraz rozvíjecí; ale snad není na škodu, přidáváme-li tento doplněk, aby nebylo nedorozumění.

Již 8, 204 jsme naznačili, že nutnost tvaru nepřivlastňovacího, kde je vlastník vyjádřen výrazem rozvitým, netýká se jen zájmena 3. os. mn. č., nýbrž všech zájmen, jež mají zvláštní tvar přivlastňovací, a jako říkáme ‚stalo se to jejich vinou‘ ale ‚stalo se to vinou jich samých‘, říkáme také ‚stalo se to naší, vaší vinou‘, ale ‚vinou nás, vás samých‘. Týž úkaz je i při přivlastňovacích příd. jménech odvozených ode jmen podstatných; říkáme ‚stalo se to vinou bratrovou‘, ale ‚stalo se to vinou bratra samého‘, právě jako říkáme ‚vinou mého bratra, vinou otcova bratra, vinou bratra, který již umřel‘ a p. A zase, aby nebylo nedorozumění, přidáváme, co se vlastně rozumí samo sebou: přivlastňovací tvar (a tedy také tvar jejich) je na místě, kde přívlastek nebo jiný výraz rozvíjecí patří nikoli k slovu vyjadřujícímu vlastníka, nýbrž k slovu vyjadřujícímu, co se vlastníku přivlastňuje. Říkáme tedy, s tvarem přivlastňovacím, na př. ‚všecka má (naše, jejich, bratrova atd.) vina‘; a říkáme tak také, kde s významem v podstatě týmž na posílení významu přivlastňovacího přidáváme ne příslušný tvar zájmena sám, jež patří ku pojmu vlastníka, nýbrž příd. jméno vlastní, jež pak je přívlastkem pojmu přivlastňovaného: říkáme ‚stalo se to vinou nás, jich samých, bratra samého‘, ale ‚naší, jejich, bratrovou vlastní vinou, docela, jako Bratří napsali (Mat. 4, 8, v. NŘ. 8, 203), všecku slávu jejich‘, ne ‚všecku jich slávu‘. Čtenář sám vidí, jak i v těchto věcech všude jest viděti souběžnost přivlastňovacího tvaru jejich s jinými našimi tvary přivlastňovacími a jak se srovnává s duchem našeho jazyka požadavek, aby se šetřilo jako u tvarů můj — mne, bratrův — bratra atd. i u tvarů jejich — jich rozdílu, jejž si na nich vytvořil náš jazyk lidový i spisovný.

Naše řeč 1, ročník 10/1926

Předchozí Josef Zubatý: Stavěti, staviti

Následující Ta učená slova!