Piju — pijou

[Hovorna]

(V. L.) Není pochybnosti o tom, že jen tyto tvary žijí dnes v řeči mluvené, ale z toho neplyne, že by měla nějaká autorita právo prohlásiti je »už konečně jednou« za tvary spisovné. U nás se rádo zapomíná — a zapomínají na to leckdy i lidé píšící o jazyku —, že jsou všude hranice mezi řečí spisovnou a jazykem mluveným a že uznati teoreticky (na př. v gramatice) tvar obecný (nebo hovorový) za tvar spisovný je možno teprve tenkrát, až si tvar obecný přes všechny gramatiky atd. prorazí cestu do řeči spisovné sám. O té věci jsme psali v NŘ. již kolikrát. Když se infinitiv tvaru dělat začal i v spisovné řeči objevovati čím dál tím hojněji, třebaže se v mluvnicích uznával za správný jen tvar dělati, musila konečně i mluvnice podle své povinnosti změniti své stanovisko a uznati, že spisovný tvar je nejen dělati, nýbrž i dělat. Ostatně vliv mluvnice na jazyk není tak mocný, jak se myslívá. Přes to, že v mluveném jazyce žije jen inf. dělat, přes to, že teorie mluvnická uznala i tento tvar za spisovný jako dělati, žije tvar dělati, jak je možno se o tom i dnes přesvědčovati přes tu chvíli, v řeči spisovné vesele dál; to proto, že hlavním pramenem jazykové výchovy je jazyk sám nejen v dnešní své fázi, nýbrž i ve fázích starších, pokud až sahá živá tradice literární, a že týž zápas, který svádí s novotvary teorie, vede neméně úporně v setrvačnosti odtud plynoucí řeč spisovná sama. Proto je nesprávná námitka, proč se nedovoluje užívati tvarů piju — pijou, když se tak říká; neboť rozhodujícím momentem pro spisovnost řeč není, zdali se něco říká čili nic, nýbrž zdali se tak píše, a to píše-li se tak i u dobrých autorů a aspoň tak hojně, jako se užívá tvaru původního. A v dnešním spisovném jazyce, jak je možno zase opět a opět se přesvědčovati, mají stále rozhodnou převahu tvaru piji — pijí a nepozbyly by jí tak hned, i kdyby teorie mluvnická prohlásila tvary piju — pijou (neprávem a proti pravdě) za tvary spisovné z příčin, o nichž se stala zmínka výše. Také není možno při tvarech piju — pijou ukazovati na analogii s tvary pošlu — pošlou; tvary (já) pošli — (oni) pošlí jsou i pro spisovný jazyk definitivně mrtvy (ani nejkonservativnější autor by jich dnes už neužil), a proto musí býti mrtvy ovšem i pro mluvnici spisovné řeči. A pak analogie není zákon, nýbrž jen psychologický výklad, a proto při každém výkladu analogií musí býti zkoumány i psychologické podmínky analogie. Faktum je, že slovesa vzoru tesati snáze (i spisovně) podléhají vlivu sloves s 1. os. na -u (3. množ. na -ou) než slovesa vzorů piji, laji, kupuji. Snad je důvod v tom, že se slovesa těchto vzorů chrání navzájem tím, že tvoří velmi početnou skupinu, která má své zevní pojítko v hlásce j předcházející před koncovkami osobními, kdežto u sloves vzoru tesati při velké rozmanitosti koncové samohlásky kmenové takové ochranné jednoty není. Kromě toho padá tu jistě na váhu i okolnost, že tvarová podobnost sloves vzoru tesati se vzorem bráti (beru, berou) je mnohem větší než podobnost sloves vzoru biji (kupuji) se vzory ať vedu či beru. A ani tvary biji a bijí není možno měřiti touž silou analogie. Kdyby se vyšetřoval v nč. spisovném jazyce statisticky poměr tvarů biji a biju a poměr tvaru bijí a bijou, objevilo by se jistě, že se tvar analogický (podle vedu) objevuje mnohem častěji v 1. os. jedn. než v 3. os. množ., kde novotvar (bijou, přejou, kupujou) zavání stále ještě vulgárností. I to má svou psychologickou příčinu nejspíše asi v tom, že tvar bijí (přejí, kupují) je chráněnější souběžnými 3. osobami typů umějí, dělají, u nichž se -ou nevyskytuje ani v obecném jazyce nikdy, než tvar 1. os. jedn. piji. Z toho je vidět, že psychologické pochody v dílně řeči, i když je to řeč knižní, jsou velmi složité a že úkolem teorie nemůže býti zasahovati do těchto dějů podle nějaké obecné, abstraktní zásady, nýbrž jen vyčkávati trpělivě, až se jazyk sám pro tu neb onu formu určitěji vysloví.

Naše řeč 3, ročník 10/1926

Předchozí Pan Novotný

Následující Předložky