Mocný

[Hovorna]

(S. V.) Rčení »býti mocen nějaké řeči« pokládá sice Mašín v Slovníku za rčení správné, ale jen od oka a spíše neprávem než právem. Příd. jména mocný s 2. pádem užívalo se v starším jazyce velmi často, častěji než dnes, ale znamenalo vždycky »moc mající nad něčím«; na př. v legendě o Jidášovi se praví, že byl »mocen dvoru, vlada všiú jeho (Pilátovou) komorú« = měl moc nad dvorem, panoval nad ním; Štítný (uč. 39 b) vykládá, že »muž nenie všie věci (= vůbec) mocen svého těla, ale mocna j’ i žena« = není pánem svého těla; v Starých let. (č. 70 r. 1419) se vyslovuje podiv, že lidé, kteří přitáhli ze sebrání u Křížků přes Vyšehrad do Prahy, »jsúce mocni Vyšehradu, i neosadili jeho« = jsouce páni, zmocnivše se ho; Paní Elška z Kojšova si stěžuje (Půh. 1, 282) r. 1408, »že jsem svého věna nebyla mocna šest let po svém muži« = nemohla jsem jím vládnouti atd. Tento výraz »mocen něčeho býti« časem z jazyka vymizel a do nové češtiny zbylo z něho jen několik rčení ustálených: nebýti sebe mocen (nejsa sebe mocen, jakoby slepě puzen, vyhrkl Jirás. 8, 97), nebýti (jediného) slova mocen (Jindřich nebyl jediného slova mocen Světlá v Obr. živ. 1859, 292), nebýti svých smyslů mocen (za čtvrt hodinku smyslů svých už úplně mocen nebyl Neruda, Arab. 87), dialekticky také: »jdi radči k babce!« »Ta teky není všeho mocna« Jirás., Psohl. (Sp. XXI, 151) atd. Ale i v těchto všech rčeních do nového jazyka dochovaných má příd. jméno mocný svůj původní, plný význam »býti pánem sebe, svých smyslů, svého slova, míti moc nad něčím«. V tom otřelém významu, který je ve rčení »býti mocen německé řeči (= uměti německy, býti znalý německé řeči), začalo se užívati příd. jména mocný teprve v době nové, a to vlivem úředních šimlů německých, které měly stálou rubriku »der beiden Landessprachen in Wort und Schrift vollkommen mächtig«.

Naše řeč 6, ročník 10/1926

Předchozí Makaronština

Následující Mořská pěna