Přídavná jména od jmen místních

[Drobnosti]

(B. V.) »Je-li někdo z Písku, je občan písecký, z Prahy pražský, z Pardubic pardubský nebo pardubický. Jak však tvořiti přídavná jména ze jmen Habří, Habry, Lípa, Lipí, Hradec, Hradce, Duben, Dubné, Vrábče, Slavče? Přece musí v češtině být nějaké pravidlo o tvoření takovýchto přídavných jmen, aby hned tvar příd. jména nám řekl, je-li odvozeno od jména Habří či od jména Habry.« O takovém všestranném pravidle bohužel nevíme. V češtině lze utvořiti přídavné jméno konec konců od každého jména místního, avšak nikoli vždycky tak, aby z podoby přídavného jména bylo hned zřejmě a úplně vidět i podobu příslušného jména základního. Od jmen Habří a Habry zní příd. jméno stejně haberský (nikoli habříský), podobně jména Lípa a Lipí mají společné přídavné jméno lipský (nikoli lipíský), Hradec a Hradce hradecký, Duben a Dubné dubenský. V místním usu — a v něm se takovýchto příd. jmen užívá nejvíc — tato okolnost zpravidla nevadí, neboť hovořící osoby znají už ze zkušenosti, o čem je řeč, užije-li se takového přídavného jména. Tam, kde by vadila nezřetelnost těchto útvarů, je ovšem lépe vyhnouti se jim předložkovým pádem příslušného místního jména, na př. z Habří, z Haber, v Habří, v Habrech a pod. Viděti v tom nedostatek češtiny nelze; vždyť jsou jazyky, které vůbec nemají možnosti tvořiti přídavná jména od jmen místních, a musí se tedy bez nich obejíti vždycky. — Od jmen Vrábče, Slavče jsou možné tvary vrábečský (vrábecký), slavečský (slavecký), ale neznáme usu, který se vyvinul v těchto místech samých. Tvary, kterých užívá lid v těchto osadách, lze přijmouti i do jazyka spisovného.

Naše řeč 1, ročník 19/1935

Předchozí Pardubský, pardubický

Následující Rodiče a rodičové