»Zhovadělý, zdivočelý«

[Drobnosti]

Tak a podobně — místo zhovadilý, zdivočilý, zpanštilý, zpohanilý, zněmčilý atd. — snaží se psáti někteří naši spisovatelé; jistě se sami do toho nutí, protože tak nikdo neříká. Snad ještě nikdo nenapsal zmuželý, zženělý, zženštělý: a přece jsou tvary zmužilý atd. stejně správné nebo stejně nesprávné jako zhovadilý atd. Jak máme těmto tvarům rozuměti?

Není pochyby, že podobné slovesné odvozeniny ode jmen přídavných a podstatných mají koncovku -iti, znamenají-li »takovým učiniti«, -ěti (-eti), znamenají-li »takovým se státi«: děti zdivočejí, zdivočely, ale špatné vychování je zdivočilo; dnes často čítáme, že dívka zkrásněla, ale štěstí ji zkrásnilo; zčerveněti (anebo pozdějším tvarem zčervenati) je státi se červeným, učiniti červeným je zčerveniti; atd. A máme také dosti odvozenin na -ělý (-elý), věrných tomuto pravidlu, na př. v staré době zbělelý atp., dnes zkrásnělý, zevšednělý a mn. j. Ale v starší době obyčejně nalézáme tvary na -ilý, přes význam nečinný, a slov takových bývalo více (byla i slova jako zpustilý místo dnešního zpustlý, jako je podnes rozpustilý, kdo se rozpustil), než jich máme dnes. Nemáme práva slova taková, v jazyce dávno zdomácnělá, zapovídati, a leda jen povinnost je vykládati.

Výklad je v Gebauerově-Ertlově mluvnici § 160, 3 (srv. i »N. Ř.« II, 24). Přídavná jména odvozená od sloves zvratných nemívají zvratného zájmena: kdo se opil, jest opilý, kdo se zmužil, je zmužilý (vzmužiti se je tvar, vlastně pravopis, nesprávný a proti zvyku památek opravdu starých se objevuje po prvé v rukopise Kralodvorském): proto mívají taková přídavná jména, odvozená od sloves činných, i význam stavový nebo i trpný, na př. podezřelý, zachovalý, posedlý, otrlý (kdo se otřel) atd. Tím jazyk získal příponu -ilý ke tvoření přídavných jmen vyjadřujících stav a není proč se jí vyhýbati, kde se na ní náš jazyk ustálil.

Naše řeč 6, ročník 3/1919

Předchozí Nazývati se — jmenovati se

Následující Jiří V. Klíma: Zámělí, Záměl či Záměly?