Výměnek či výminek?

[Drobnosti]

Říká se a časem i píše obojím způsobem, ale starší tvar, jehož se v písemnictví obyčejně užívá a jejž doporučují »Pravidla«, jest výměnek. Také toto slovo patří do skupiny slov, v nichž jazyk kolísá mezi ě (e) a i, jako je na př. ředitel — řiditel, svěc — svic, rozsvěcovati — rozsvicovati, Zářečí — Zářičí, v nichž se knižní jazyk snaží udržovati starší ě (e) proti pozdějšímu i, šířícímu se v mluvě lidové a nenáhle starší znění vytlačujícímu. Jako jinde, i zde dnešní í bylo v staré době dlouhou dvojhláskou ie, jež se střídala s krátkým ě: dnešní míniti znělo mieniti, vymíniti tedy bylo vymieniti, a tvary s krátkou střídnicí zněly správně vyměň, vyměňovati, výměnka, výměnek (výměnkář, výměnník — výměník). Když se staré ie změnilo v í (vymíniti), jazyk začal podle toho krátké ě také měniti v i, ač by bylo mělo zůstati, a začalo se říkati vymiň si, vymiňovati si, výminka, výminek: zde ovšem pomáhalo také, že jazyk měl potřebu rozlišovati příslušenství různých sloves vymieniti (vymíniti) a vyměniti (místo vyměniti, kteréž slovo se svým příslušenstvím se objevuje asi od počátku 16. stol., dříve se říkávalo směniti). Nikdo již k slovesu vymíniti netvoří vyměň, vyměňovati, protože by se ty tvary mátly se slovesem vyměniti, ani neříkáme výměnka, protože toto slovo by znělo jako zdrobnělý tvar slova výměna: ale výměnek zůstává, protože zde nejasnosti není.

Vymieniti (vymíniti), vyměňovati (t. j. dnešní vymiňovati) znamenávalo také »vyjmouti, vyjímati«, vymieně, vymieniec, vyměňuje, vyměňujíc (vymiňuje, vymiňujíc) bývalo totéž co vyjma, vyjmouc, vyjímaje, vyjímajíc: proto výminka znamená nejen, co si kdo vymiňuje, nýbrž také totéž co výjimka (v »N. Ř.« I. 100).

Naše řeč 6, ročník 3/1919

Předchozí Stanouti

Následující Mluvme a pišme zřetelně