Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

V Časopise pro moderní filologii a literatury (XV, 3 a 4) pokračuje Janko v V. řadě svých příspěvků k českému slovníku etymologickému. Podává zde dva obšírné články, jeden o slově chamraď, druhý o slovech tatrman a tajtrlík. Nejdříve vykládá historii, rozšíření a význam slova chamraď i veškerého jeho příbuzenstva. V Passionále ze XIV. století je doloženo chomrad m. (neřád, smetí), u Husa nalézáme chamradie, chamrdie (chrastí, hloží) a v Černého Herbáři z roku 1517 chamradíčko. Z nářečí se uvádí liptovské chamrd (nadávka židům), chodské chamradí neb chamrdí (kapradí), valašské hamrazí (drobné roždí), lašské chamruzí (Strauchholz) a champroští (rozmanité roští, proutí) atd. Ze sloves patří sem české chamraditi (chudnouti), mor. hamrazit (těžce vydělávat) a slovenské chamrdit nebo chamrtit (hemžiti se, o červech v mase). Z adjektiv uvádí Janko chymradný s pozměněnou samohláskou, snad podle chyba (?). Za kratší tvary téhož slova možná snad pokládati chomor, chomůr (u Zlobického), chomol (chamradí), chamr m. (špatný, suchý stromek) z Hořicka, chamr (slabý, nemocný) z Bydžova, chamr (neohrabaný chlap, chám) z Moravy a slovenské chamrous (nadávka židům).

Základem těchto slov je podle Janka něm. slovo kamerâte z lat. vinea camerata (camera = komora), jež znamenalo klenutý kryt, jakési loubí na vinici, později loubí vůbec. Pejorativní význam vnikl do slova, když byly po vinobraní haluze a úponky polámané a zpřeházené. Flajšhans vylučuje z rodiny slova chamraď výrazy chamr, chamrd a chamour, které by stejně jako slc. machrd (vzniklé přesmyknutím) nejraději vyvozoval ze žid. chamr.

Druhý článek je věnován slovům tatrman, tajtrlík. Nejstarší doklad je u Klareta a má význam aplinus, což asi znamená něco podobného jako kobolt, skřítek. Z pozdějších významů uvádíme: modla, panák, loutka. Z úsloví je obecně známo dělati ze sebe tatrmana a méně známo voditi koho na tatrmany, t. na divadlo neskutečné, tedy za nos. Rank má ještě tatrmačky (= daremnosti). Starší etymologii z Theatermann Janko zamítá hlavně z toho důvodu, že se v starší době obecně užívalo v němčině tvaru Theatrum a že teprve od Gottscheda (1730) známe tvar francouzský znící Theater. Janko připouští jen jakýsi podvědomý vztah mezi oběma slovy, který se projevil na významu slova tatrman v čes. hantýrce, kde toto slovo znamená herce. Janko ovšem uznává správnost tohoto výkladu po stránce formální a uvádí jako doklad úsloví ze Žamberska: vyhlížet jako tatrum a slovo tátrum z Něm. Brodu ve významu »na sebe nastavěných věcí, aby na ně někdo vystoupil«, kterážto obě slova vznikla nepochybně z lat. theatrum a mají nezvyklé ea redukováno v a. Známe toto slovo v podobném význam také z Litomyšlska v tvaru tátrun, kde asi změnu m v n způsobilo přiklonění k významově podobnému slovu trůn. Janko tedy vykládá slovo tatrman z něm. Tattermann. Jeho první část nepokládá za odraz slova Tatar (později Tater) — jako na př. Grimm a Gebauer —, protože slovo tatrman je asi mnohem starší než známost Tatarů v Německu. Má za to, že první část slova Tattermann souvisí s indoevropským kořenem didr-, germ. titr-, jenž je dochován v něm. slovese zittern. Byl tedy původně tatrman tvor, který se třesavě pohyboval. České tajtrlík souvisí se slovem bavorským tatterling nebo s adj. tatterlig = třesavý.

V Nár. pol. jsme se dočtli 17. října pod titulem »Pište česky!«, jak ředitelství pošt a telegrafů v odpovědi na stížnost kterési redakce, že v telefonní ústředně někdo poslouchá její rozhovory, m. j. prohlásilo, že »jakékoliv připoslouchávání telefonických rozhovorů je personálu co nejpřísněji zakázáno«. Je opravdu těžko uhodnouti, jak se v českém mozku může zroditi taková nemožná nestvůra, pro niž i v dávném prameni naší úřední češtiny, v německém úředním slohu, sotva bychom našli přímý vzor (anhören?). Čech by se asi spokojil pouhým posloucháním rozhovorů, do nichž mimo osoby zúčastněné nikomu nic není. Ale když už jsme se dotkli úřední češtiny, přidáme ještě jiný skvost, který jsme našli pouhou náhodou. V soudním spise z r. 1929, týkajícím se pozůstalosti, čtli jsme m. j., že ustanovení závěti o výplatě jistých odkazů »až po smrti zůstavitelova bratra N. N. stalo se bezpředmětným, poněvadž týž předemřel«, t. j., po česku, zemřel dřív než sám zůstavitel. Kdy zvyknou někteří naši úředníci myšlence, že úřední sloh je tím srozumitelnější, čím méně se odchyluje od způsobu, jak oni sami jsou mimo úřad zvyklí se vyjadřovati?

Na str. 180 jsme se zmínili o studentských názvech nedostatečné známky, dvojka a pecka. Dostalo se nám laskavého upozornění, že z téže příčiny byl podobný výklad, podepsaný průzračnou šifrou Ks., již v Pr. Presse ze dne 20. června. Názvy pecka, puma, koule pocházejí podle něho odtud, že se na vojenských (a také skandinavských) školách nedostatečný prospěch označuje nulou (0), na rozdíl od prospěchu dobrého, označovaného tečkou; podle podoby s číslicí 2 se »dvojce« říká také husa. Tak říkávají zvláště děti z obecné školy »čtyrce« (dostatečné podle dnešního číslování známek 1—5) dnes pro podobnost s číslicí 4 také seslička.

Naše řeč 9, ročník 13/1929

Předchozí Jiří Haller: Úvod do filosofie

Následující Aeroplán