Zákon ze dne 19. března 1923 na ochranu republiky a o státním soudě

E.

[Posudky a zprávy]

Sbírka zákonů a nařízení státu československého. Ročník 1923. Částka 23. Str. 207—226.

Když jsme v listopadovém sešitě Naší řeči r. 1921 referovali o zákoně ze dne 12. srpna 1921 o všeobecné dani z obratu a z pracovních výkonů a o dani přepychové, lomili jsme rukama nad Sodomou, která se otevřela před našimi zraky při jazykovém rozboru tohoto zákona. Jeho čeština byla tak bídná, že jsme vším právem mohli vysloviti naději, že výsledek našeho příštího rozboru zákonové češtiny bude snad už lepší.

A chvála Bohu, je. Kdo má o to zásluhu, je těžko říci; redakce N. Ř. není ovšem ani zdaleka tak domýšlivá, aby ji přičítala sobě, a historie zákona na ochranu republiky jí k tomu také nedává práva. Když se první stilisace tohoto zákona objevila v denních listech, rozvinula se o něm v tisku rozsáhlá diskuse, která se ovšem týkala převážně jeho věcné stránky. Ale — a to je pro nás zjev opravdu potěšitelný — ozval se zároveň v některých denních listech i hlasitý odpor proti jazykové stránce původní stilisace tohoto zákona. A tato probuzená citlivost, jejíž příčinu neposlední vidíme i ve významu přičítaném tomuto zákonu, byla asi hlavním důvodem, že původní znění zákona bylo svěřeno k revisi některému úředníku mateřského jazyka znalejšímu a že konečnému znění jeho bylo věnováno víc péče než obyčejným zákonům. Že by se byli naši zákonodárci snížili dokonce až k filologovi, o tom máme ovšem důvody pochybovat, třebaže doba k úplné jazykové soběstačnosti našich úřadů daleko ještě nenastala.

Není mým úmyslem srovnávati původní formulaci zákona, jejíž autentičnost byla beztoho popírána, se zněním v sněmovnách schváleným, ač by to byl zajisté vděčný předmět úvahy; mně stačí především, že mohu i se stanoviska absolutního prohlásiti, že zákon na ochranu republiky je první zákon psaný mým mateřským jazykem, jemuž jsem všude rozuměl, a přál bych si jen, aby příští zákony byly po stránce jazykové o to dokonalejší, oč vyniká tento zákon nad zákon o dani z obratu vydaný přede dvěma lety. Tento pokrok je zároveň svědectvím, že kdyby jazykové svědomí naší veřejnosti bylo vždycky tak ostražité jako tentokrát, dostalo by se snad i našim dnešním zákonům od budoucího Všehrda takové chvály, jakou obmyslil práva starých Čechů.

Pokrok se ovšem nejeví nikdy skokem od nedokonalé skutečnosti k ideální dokonalosti, nýbrž všechno dílo lidské se zdokonaluje postupně, zbavujíc se chyb a nedostatků, které bijí tím více do očí, čím více se dílo zdokonaluje. Ani tento nový zákon není bez chyb, a proto ani jeho chvála nemůže být absolutní, třeba tím chválou být nepřestávala. Vytýkáme-li chyby, vytýkáme je proto, že věříme v pokrok a že si přejeme, aby naše zákony byly jednou i po stránce formální nejen bezvadné, ale přímo vzorné.

Bylo by zajisté pod důstojnost zákonů, kdybychom v nich musili vytýkati chyby elementární, tvaroslovné a p. Po té stránce obstál celkem se ctí už první zákon, kterým jsme se v NŘ. obírali, a ani zákon na ochranu republiky nedává více příčin k výtkám. Je-li na str. 216a[1] »rozumí se tím trestné činy uvedené v § 1« m. rozumějí, je to snad lapsus calami, neboť jiných podobných chyb v tomto zákoně není. Častější chybou, kterou jsme vytýkali už předešlému zákonu, jest nerozlišování tvarů jich a jejich; m. jich pravomoci 208b, 209a, b, v jich snahách 211a a j. má býti všude jejich, neboť tu jde o význam přivlastňovací. Nesprávně vokalisovaný tvar předložek jest ve výrazech: ve svém 214a m. v svém, ze členů 218b m. z členů, ve státním 219a m. v státním, ve stejném 219b m. v stejném, ke skutečnému 217b m. k skutečnému (srv. vskutku). Ve větě »člen bývalé panovnické rodiny…, jenž bez svolení vlády vstoupí na území čsl. republiky« 211b, bylo by na místě zájmeno který, neboť tu jde o kteréhokoli člena této rodiny, ne o jednoho určitého (v. NŘ. 2, 37). Nespr. je jmenný tvar přípustna po dvakrát 221b m. přípustná, necháme-li ovšem bez výtky slovo samo, jehož ani Jungmann v tomto významu ještě nezná.

Mlčením pomíjíme i některé jiné výrazy naší právnické češtiny, jako složeniny veřejnoprávní, stejnopis a p., které nám sice nejsou po chuti, ale jichž se naši právníci stěží už asi vzdají. Proti některým výrazům však přece máme námitky, ať se týkají stránky formální nebo věcné. Nepěkné je slovo odpočivný (214b); je utvořeno z opakovacího slovesa odpočívati mechanickou nějakou analogií, snad podle slov výživný, vlivný, výstavný a p., která mají ovšem základ zcela jiný; nevyhovuje ani jeho stránka významová, neboť posunutý význam, o nějž tu běží (= pensijní), má jen subst. odpočinek (dáti koho na odpočinek a p.), a nikoli sloveso odpočívati. Proto kde není možno užíti lepšího a staršího slova »výslužné«, lépe sáhnouti k slovu »pensijní«. V obvyklé závěreční formuli »provedení tohoto zákona se ukládá atd.« bylo v zákoně na ochranu republiky (217a) slovo »provedení« nahrazeno slovem výkon. Není snadno rozhodnouti, vedl-li k této záměně strach ze slova »provedení« (Durchführung), ač je tohoto slova užito v stejné klausuli zákona o státním soudě (222b), či nechuť k podstatným jménům slovesným; jisto je však, že se slovo »výkon« do tohoto spojení nehodí, protože znamená jeden, individuální čin, jedno faktum, kdežto zde jde o řadu výkonů, o činnost, na jejíž označení se hodí spíše výrazy dějově výraznější, buď infinitiv nebo vlastní substantivum slovesné, ať už od slovesa provésti (provedení) nebo vykonati (vykonání). Zákonné je to, co je podle zákona, co se s ním shoduje anebo mu neodporuje; proto lze mluviti o zákonných prostředcích, o zákonných opatřeních a p., ne však o zákonném článku (216b) ve smyslu »článek zákona«. Jako spojky vylučovací užívá zákon na ochranu rep. také výrazu vyjma že (trest, o němž je řeč, vztahuje se také na zločiny spáchané na bývalém presidentu atd., vyjma že tyto osoby byly své hodnosti zbaveny 208b), kde je na místě »leda že«. Že posléze (214b) neznamená konečně, bylo v NŘ. vyloženo již několikrát.

Při vší péči, která byla věnována jazykové správnosti tohoto zákona, vyskytují se v něm přece některé konstrukce, které nelze pokládati za zcela přesné. Podstatná jména slovesná zachovávají zpravidla vazbu příslušného slovesa: hovořiti o něčem — hovor o něčem, vzpomínati nač — vzpomínka nač, stěžovati si nač — stížnost nač atd.; a stejně říkáme »pokus o útěk, o převrat, o sebevraždu« a p. ve shodě se slovesnou vazbou »pokusiti se oč«. Je-li zvykem našich zákonů mluviti o pokuse vraždy, je to zvyk založený na překladě něm. Mordversuch, a správně by se mělo říkati »pokus o vraždu«, jako »pokus o převrat«. A právě tak by se ani v našem zákoně nemělo říkati »pokus zločinu vraždy« (208b), »pokus přečinů podle tohoto zákona« (216b), nýbrž pokus o zločin vraždy, o přečiny podle tohoto zákona atd. Tato šetrnost k vazbě náležité přináší s sebou i větší přesnost ve vyjadřování, která zajistě není bez praktického užitku právě v zákonodárství; neboť je-li výraz závislý na subst. »pokus« jméno abstraktní, které lze bráti metonymicky i za konkretum, na př. revoluce, shluknutí, shromáždění, spiknutí, vláda ap. (= děj i osoby v něm účastné), mohou výrazy jako »pokus revoluce, shluknutí« a p. dávati možnost dvojího pojetí genitivu, buď ve smyslu objektivním (pokusiti se o revoluci), nebo subjektivním (pokus učiněný revolucí). Stejná námitka platí i o výraze »výhrůžka zlého nakládání« (209a) m. spr. výhrůžka zlým nakládáním (vyhrožovati něčím), jak je ostatně na jiném místě našeho zákona (216a: výhrůžka bezodkladným násilným činem) správně pověděno. Sloveso stěžovati si má v dobrých textech starších dvojí vazbu: stěžovati si (stížnost míti, vésti a p.) do koho (což je táž vazba jako »věděti, znamenati, shledati, doufati, praviti co do koho«) a stěžovati si na či na koho (= důvod stížnosti). Vazba »stěžovati si do koho« zní nám dnes už archaisticky; proto chceme-li jí užívati, máme jí užívati tak, jak jí bylo užíváno po staru, s předmětem osobním; nepsati tedy stížnost do rozsudku (223a), stížnost do zamítnutí (225b), nýbrž »na rozsudek, na zamítnutí«, jak se správně čte na str. 214a »stížnost na toto rozhodnutí«. Výtku čistě laickou mám proti výrazu »trest na svobodě«, který se i v tomto zákoně několikrát vyskytuje. Žádný Čech nebude rozuměti tomuto výrazu v tom smyslu, který mu vtiskla právní šablona (= trest vězením), nýbrž ve smyslu právě opačném. Je pravda, že říkáme »trest na hrdle, na statcích, na penězích« a p., ale výraz »na svobodě« (žíti na svobodě, vyšetřovati k. na svobodě, octnouti se na svobodě a p.) má už v jazyce význam tak ustálený, že trest na svobodě bude pokládati každý za trest, při němž nemusí do vězení. Dříve se tak neříkalo; podle našich slovníků se vyskytuje tento termín po prvé r. 1850 v Juridisch-politische Terminologie jako překl. n. Freiheitsstrafe. Nevím sice jako laik, jaký právnický rozdíl je mezi trestem na svobodě a obyčejným vězením, ale soudím, že i odborná terminologie má přihlížeti k skutečným poměrům jazykovým a nevoliti ať už z doslovného napodobování termínů cizích anebo ze snahy po šablonovité jednotnosti (trest na…) výrazy takové, které mohou býti laikem chápány právě naopak. Je-li už tedy skutečně třeba činiti rozdíl mezi vězením a Freiheitsstrafe, bylo by dobře voliti výraz každému stejně srozumitelný a nedvojsmyslný, na př. »trest odnětím svobody«, který pod heslem Freiheitsstrafe uvádí také Kadlcova-Hellerova Terminologie.

Dobrou vlastností zákona o ochraně republiky je také snaha vymaniti se ze šroubovaného slovosledu právnického slohu německého a řaditi slova a věty přirozeně a logicky. Jen v umisťování nepřízvučných slov je v něm mnoho neustálenosti a rytmické nepřirozenosti: kdo za těmito účely se spolčí (203a) m. kdo se; týmž trestem trestají se činy (203b) m. týmž trestem se, a tak často skoro na každé stránce; pod. těmito ustanoveními chráněny jsou také (208a a j.) m. jsou chráněny a p. Složité přívlastky, které váhou svého větného obsahu tíhnou za substantivum, vyskytují se leda ojediněle před určeným substantivem; na př. vojenským účelům sloužící třaskaviny nebo jedovaté plyny (210a), v příloze stanovené znění zákonných ustanovení (222b) a p. Interpunkci mělo býti věnováno více péče, zvláště když jde o zákon.

Konečně mnoho píle bylo vynaloženo na to, aby se zákonu na ochranu republiky nemohlo vytýkati, že je psán v duchu nečeském. Výsledky té snahy jsou v textu zákona patrné. Výtka, kterou jsme učinili v NŘ. zákonu o dani z obratu, že si proti duchu češtiny libuje ve vyjadřování příliš nominálním, způsobila snad, že se textátor nového zákona pokusil vybaviti se z dosavadních stilistických tradic právnických a že mnohem častěji sahá k větě, k přechodníkovým vazbám, k infinitivu atd., nejen na prospěch českosti, nýbrž i srozumitelnosti zákona. Někdy ovšem upadne patrně ze zvyku do starého tónu; nevím aspoň, proč se musí psáti: »týmž způsobem děje se jmenování nových členů« (218b), a nikoli: »týmž způsobem se jmenují noví členové«, anebo ještě lépe: »týmž způsobem jmenuje (z předešlého odstavce viděti, že president) nové členy«. Anebo nač psáti, že předseda učiní toto oznámení presidentovi (219b), mohu-li říci češtěji, prostě a bez jakékoli věcné újmy, že mu to oznámí? Na tento nečeský nešvar, rozkládati významový obsah slovesa na verbální jméno (podstatné n. přídavné) a formální sloveso (učiniti, vykonati, státi se, díti se a p.), jsme upozorňovali již v předešlém referátě o jazyce našich zákonů a varujeme před ním znovu.

Také ve výběru jednotlivých výrazů je patrná snaha po českosti vyjadřování a zjevný pokrok proti zákonu o dani z obratu, který se pod tíhou zděděných germanismů ještě prohýbal. Načisto se z nich ovšem nevymanil ani tento zákon, jako se z nich těžko vybavuje dnešní papírový jazyk vůbec. S některými ovšem je nutno se už smířiti, protože zapustily kořeny příliš hluboko v dnešním jazyce, třebaže jen od nedávna. K těm patří na př. známé sloveso ohroziti, ohrožovati (208b, 209b a j.), porušené v svém významu vlivem něm. bedrohen, ač se mu stilisátor zákona dovedl na některých místech vyhnouti výrazem jiným (mohou-li ohroziti majetek, zdraví nebo život jiného 217b a o něco dále: »kdo úmyslně vydá v nebezpečí majetek, zdraví nebo život jiného«). Patří k nim i sloveso poškoditi se 4. p. (217b, 219b a j.), ač vazba stará a náležitá měla dativ a ač se říká dosud »to bych si poškodil«. Obě tato slovesa mají však příliš mnoho praktických výhod stilistických, aby bylo možno očekávati, že se jich dnešní jazyk vzdá.

Ale jsou také v našem zákoně výrazy nečeské, pro něž není této omluvy a jež tedy přímo vytýkáme. Je to především sloveso vyloučiti, jehož se užívá v právnické češtině způsobem, jakým ho žádný přirozený Čech nikdy neužíval a neužívá. »Vyloučiti« znamená věc, která byla s jinými věcmi pohromadě, z jejich společnosti vyjmouti; vyloučiti je možno někoho z církve, ze školy a p., kyslík ze vzduchu, knihu z knihovny, z většího počtu případů k sobě náležejících jeden a p. V tom smyslu je správné, praví-li se na př. v zákoně (209b), že důkaz pravdy je vyloučen, protože má zákonodárce na mysli patrně souhrn jiných možných důkazů, z něhož tento důkaz výslovně vyjímá. Ale žádný Čech neřekne, že déšť je dnes vyloučen anebo že je vyloučeno v tom lese zablouditi. To je myšleno čistě německy. Proto neradi čteme v tomto zákoně na př., že zaměniti trest za mírnější je vyloučeno (213a), kde by Čech řekl, že to není možné, že se to nesmí, že to není dovoleno atp. Stejně nečeské jest i vytýkací příslovce výlučně (ausschliesslich), na př.: kde jsou obžalovány výlučně osoby podřízené pravomoci soudů vojenských (219a), jde-li výlučně o osobu podřízenou vojenské pravomoci (222a); čeština má na štěstí celou stupnici těchto vytýkacích příslovcí, a zdá-li se slabým pouhé jen, možno sáhnouti k důraznějšímu toliko anebo ještě silnějšímu pouze (NŘ. 4, 273). Jinak se setkáváme i v tomto zákoně s řadou germanismů, proti nimž jsme v NŘ. už nejednou psali a které se patrně táhnou jako neblahé dědictví ze zákona do zákona; nejeden z nich jsme zaznamenali už přede dvěma bezmála lety, když jsme rozbírali zákon o dani z obratu. Tak čteme na př.: kdo spolupůsobí ke spáchání vraždy (208a podle mitwirken) m. kdo při tom pomáhá, kdo k tomu napomáhá (je nápomocen) a p. (NŘ. 3, 257 a j.); věrohodný (210a, 211b a č., glaubenswürdig) m. hodnověrný (NŘ. 4, 111 a j.); jednal-li vinník vědomě k účelům pozdvižení (210a) m. k pozdvižení, aby způsobil pozdvižení, pracoval-li o pozdvižení; smluví-li se více osob (217b, mehrere), před více lidmi (218a a j.) m. několik, před několika (NŘ. 5, 83 aj.);zdržuje se na území republiky (211b, podle sich aufhalten), spr. žije, pobývá, mešká (NŘ. 5, 21 a j.); kdo zhotoví popis, plán atd. (212b, podle ausfertigen) m. učiní, pořídí; za pomníky považují se i poprsí atd. (213a, podle betrachten) m. pokládají (NŘ. 4, 118 a j.); účastník na spolčení (213a), účast na něm (t., podle an etw. teilnehmen), spr. účastník spolčení, účast v něm n. při něm (NŘ. 5, 51 a j.); určený pro bohoslužbu (213b, für etw. bestimmt), spr. k bohoslužbě (ale pro někoho); soud může uznati na trest peněžitý (213b a tak skoro pravidlem, podle »auf eine Strafe erkennen«), spr. vyměřiti trest (jak překládá lépe Kadlec-Heller), přisouditi trest, nebo po staru nalézti; soud, v jehož obvodě se předměty nalézají (214a, sich befinden), spr. jsou (NŘ. 6, 172) doručiti obsílku (221a, einhändigen) m. dodati, odevzdati (NŘ. 4, 214 a j.); pro zločin podle § 10, pokud jde o osobování si pravomoci vyhrazené presidentu republiky (215 a j.), kde je správnější »jestliže« (jde-li), poněvadž tu nejde ani o omezení časové ani kvantitativní (NŘ. 5, 285). Nečeský je také způsob užívati perfekta ve větě časové, jde-li o děj myšlený v budoucnosti; na př. soudcové z povolání pozbývají svého úřadu, jakmile přestali býti členy nejvyššího soudu (218b), spr. jakmile přestanou. Naopak zase z obavy před napodobením německého členu bylo vynecháno leckde zájmeno ten, kde ho smysl žádá; na př. (kdo vyzradí státní tajemství atd.) trestá se za zločin žalářem…, a spáchal-li čin v úmyslu, aby… (208a, b) m. ten čin; jinak může soudce užíti toho práva s omezením, že… nesmí atd. (213b), spr. s tím omezením, že…; v případě § 6 není cizinec trestný, dopustil-li se činu, vykonávaje právo zaručené právem mezinárodním (215b), spr. toho činu (o němž byla právě řeč, ne činu vůbec, v. NŘ. 1, 289 a j.).

Celkem však není ani těchto hříchů proti duchu jazyka tolik, abychom z nich mohli bráti příčinu k tak těžkým žalobám jako při zákoně o dani z obratu a aby otřásly chválou, kterou jsme vydali textátoru tohoto zákona na začátku našeho posudku.

Ale… Nechval, kmotře, hodů, až z nich pojedeš se ctí domů.

Zákon o státním soudě spojený se zákonem na ochranu republiky má dvě přílohy (str. 222b—226), které měly najisto jiného autora než zákon sám. Jeho jazyk se liší na první pohled od řeči jeho předchůdce, bohužel, že jen chybami. Píše-li první autor správně »opomine«, píše druhý nespr. opomene (223); kde je v zákoně »podle«, je v přílohách dle (na každé str.); za správnější »sedění« je tu sezení (223b); kde první textátor užívá přechodníku, dává jeho druh přednost vazbě jmenné (225b), a kde užije přece přechodníku, užije ho špatně; na př. (soud se má raditi) slyšev dříve generálního prokurátora (223b) m. vyslechna; rozhodne zrušovací soud ve věci samé, položiv za základ… (224b) m. polože. A tak se obě přílohy přímo hemží chybami. Píší: zmírňovací (223b) m. zmirňovací; vyřknul (224b) m. vyřkl; po uvědomění jeho (223b) m. uvědomení, zpravení; stížnost jest neodůvodněnou (224, 225) m. neodůvodněna; líčení jest veřejným (224a) m. veřejné; ustanovení jest rozhodujícím (225a) m. rozhodující; je-li skutek obžalovanému za vinu kladený zločinem (223a) m. zločin atp.; před anebo při ohlášení (223b) m. před ohlášením anebo po něm: vždycky ale jen tehdy (223a) m. ale vždycky, vždycky však; je-li důvod, z něhož se obžaloba nepřipouští (222b), m. pro který; po případě (224b) m. anebo, je-li toho třeba; je-li důvod také některému spoluobžalovanému ku prospěchu, který žádných námitek neučinil (223a), m. je-li ku prospěchu obžalovanému, který atd. Také proti pořádku slov je hřešeno (na př. bezdůvodným odsouváním slovesa urč., infin., trp. příčestí na konec věty) opět a opět. Textátor obou příloh je stilista starého, těžkého zrna, jeho sloh má dosud vůni někdejších soudních vyhlášek a rozsudků a oplývá petrifikovanými germanismy úřední řeči v téže hojnosti, jakou se vyznamenával zákon o dani z obratu přede dvěma lety zde souzený a odsouzený. Počet nečeských výrazů, které jsme vytýkali autoru zákona a jichž většinou ani textátor obou příloh není prost, rozmnožil ještě ze zásoby vlastní. Tak tu čteme na necelých pěti stranách často v několikerém opakování: články, ohledně nichž (222b), ohledně vazby, ohledně dodání, ohledně jeho propuštění (223a) a t. č.; ty články mají ze spisu obžalovacího odpadnouti (222b); ve vyhotovení těchto rozhodnutí buďtež uvedena jména (223a); skutek byl uvažován dle nějakého zákona trestního (223a); soud nevezme k jeho stížnosti zřetele (223b); obdržeti obsílku (224a); soud se má omeziti na důvody zmatečnosti (224b); soud je vázán právním náhledem (225a); polehčující důvody, které v době vynesení rozsudku tu ještě nebyly (225b m. jichž ještě nebylo); prokurátor ze středu tohoto soudu jmenovaný (226a, m. z členů); když důvod zmatečnosti byl již rozhodnutím soudu odstraněn (226b); stěžovatel má právo, do osmi dnů po ohlášení opravného prostředku a, pokud před anebo při ohlášení téhož žádal za opis rozsudku, po dokončení tohoto podati atd. Týž musí atd. (223b); soud zrušovací jednohlasně jest (o zmateční stížnosti) toho mínění, že táž má býti jako patrně bezdůvodná zamítnuta (226b) a p.

Pročítajíce tento nový zákon právě vydaný, utvrzovali jsme se čím dále tím více v domněnce, že se konečně i u našich vysokých úřadů probouzí svědomí a úcta k jazyku státnímu, a přední články tohoto zákona byly nám svědectvím dobré vůle, věnovati víc péče než dosud i formální stránce našich zákonů. Bohužel však tato dobrá vůle nestačila ani do konce těchto dvou nových zákonů, ač bylo možno očekávati, že jejich definitivní formě bude věnovati veřejnost víc pozornosti než dosud. Aplikovati na tento zákon zásadu, že finis coronat opus, bylo by trpkou ironií.

A tak krátká byla naše radost.

Naše řeč 5, ročník 7/1923

Předchozí Slečna

Následující — l.: Nová sbírečka chyb v naší úřední češtině