Žula

[Hovorna]

(V. Z.) je slovo, které se teprv v min. stol. rozšířilo z vědeckého názvosloví v kamenictví, stavebnictví, lamačství a p. Východištěm jeho je něm. Sohle (starší tvary sola, sole, sol »podšev, spodek nohy«), které samo nejspíše pochází z lat. solea »podšev, sandál«. Tímto slovem němečtí havíři jmenovali také tvrdé dno dolů a s tímto významem přešlo něm. Sohle (vysl. zóle) do české mluvy hornické (zejména v Kutné Hoře je nalézáme v 15. a 16. st. ve znění žuol, žuola, žůla, žula). Jakou měrou vniklo i v náš lid, není známo; r. 1916 jsme slyšeli v rozprávce o mělké prsti v zahrádce v Plané n. L. větu »je tam tolikhle země a potom přijde žola, takovej písek«. Do písemnictví s významem dnešním bylo slovo žula uvedeno vědeckou potřebou.

Naše řeč 9, ročník 7/1923

Předchozí Zapomenouti

Následující Josef Zubatý: Před časem, po čase