Předmět

[Hovorna]

(J. R.) Tazatel četl, že 2. p. u sloves báti se, styděti se a pod. je původní ablativ, a domnívá se proto, že bychom v něm spíše měli viděti příslovečné určení než předmět. »Snad« prý určení příčiny. Názvy a výměry větných členů jsou v mluvnici živého jazyka vytvořeny podle toho, co je předmětem jejím, t. podle toho, jak my si obsah věty a vztahy jejích členů představujeme, ne čím byly v představě nevíme které z oněch nesčíslných generací lidských, jež jazyk, jak jej máme a známe dnes, z jeho prvních počátků nenáhle vytvářely. Z toho, že náš 2. p. ve větě »bojím se otce« původně býval ablativem, usoudí jazykozpytec, že znamenala, když si snad ještě předpotopní předkové děje a stavy, o nichž mluvili, představovali docela hmotně, asi »v strachu odstupuji od otce«; jim, kdyby rozkládali věty jako my, »od otce« by bylo bývalo příslovečným určením místa na otázku »odkud?«, nám »otce« vyjadřuje prostě předmět strachu. Tvar slova mimo nutné změny hláskové zůstal po tisíciletí týž, ale změnil se jeho význam. A změnil se dávno před lidskými pokoleními, od nichž máme nejstarší indoevropské památky slovesné; nedovedeme si představiti, že by věta, jež by odpovídala naší větě »bojím se otce«, v ústech Inda z doby, z níž pocházejí nejstarší kusy védského písemnictví, t. asi před třemi tisíciletími (někteří indologové tu dobu ovšem kladou do minulosti vzdálenější), byla znamenala něco jiného, než znamená nám. Kdo by chtěl větné členy dnešního jazyka jmenovati podle toho, čím bývaly původně, snad by na konec pojem a slovo »předmět« z mluvnice indoevropské vůbec vyloučil; z důvodů, jimž nelze upírati veliké váhy, soudí někteří jazykozpytci, že i předměty v 3. a 4. p. (dal jsem ti nůž) bývaly v představě primitivního Indoevropana určení hmotně směrová.

Proto pochopíme, že vlastně není nepochybné hranice mezi pojmy »příslovečné určení« a »předmět«. Biologové mluvívají o ústrojných tvorech, o nichž je nesnadno říci, jsou-li to zvířata, či rostliny; snad každý poctivý učitel zná doklady, nad nimiž dlouho sám pokrucuje hlavou, než rozhodne, přiřadí-li je ku předmětům, či ku příslovečným určením. Tak zvláště u předložkových výrazů, kde hmotný význam příslovečný tak stále a často neznatelně přechází ve význam abstraktnějšího předmětu (v. Gebauer-Ertl, Krátká ml., § 323). Ve větě »matka naříká na syna« mluvíme o předmětu »na syna«; představíme-li si živě obsah věty »pes štěká na kočku«, vidíme, jak se blíží »předmět« »příslovečnému určení směru«, a dovedeme si představiti i dobu, kdy dnešní »předmět« člověku vývojového stupně, kde se mluvívalo jen o dějích a stavech nejhmotnějších, mohl býti spíše tím, co nám je »příslovečným určením«. Ve větě »matka naříká nad synem« je výraz »nad synem« snad příslovečným určením na otázku »kde?«, vyjadřuje-li se představa matky v nářku skloněné nad synovou mrtvolou; matka může však naříkati v Čechách nad synem, který v Americe provedl nějaké darebáctví, a pak je »nad synem« předmět. A není syn předmětem matčina nářku i ve větě první? Smí-li biolog mluviti o tvorech, které jsou na hranicích živočišstva a rostlinstva, smí filolog mluviti o větných členech, které lze stejným právem nazvati předmětem i příslovečným určením; a naskytne-li se takový doklad ve škole při rozboru vět nějakého článku z čítanky (mluvnice se takovým dokladům ve svých příkladech raději vyhýbají), více poučení si odnese žák, uslyší-li o možnosti dvojího výkladu, než rozhodne-li mu učitel kategoricky tak neb onak, nebo žádá-li od něho určitou odpověď ve věci, o níž snad učitel vedle v paralelce rozhodne opačně.

Naše řeč 10, ročník 5/1921

Předchozí Odvážiti, odměřiti

Následující Týkati se