Zkouška

[Hovorna]

(P. R.) O zkoušce je nejlépe říkati, že ji konáme, že jsme ji s dobrým prospěchem vykonali. Také podrobiti se zkoušce, podstoupiti zkoušku jsou výrazy správné. Proti výrazu »zkoušku odbývati« namítají brusiči, že odbývati znamená konati něco ledabylo; ale odbýti, odbývati má význam širší, t. j. něčeho se zbaviti, zprostiti (absolvere) a p. Proto se i v starší literatuře setkáváme s výrazy odbývati procesí, povinnosti, modlitby, robotu a p. (původnější vazba jest asi odbývati něčeho); šlo-li o ledabylé odbývání, bylo sloveso odbývati spojováno s výrazy »na pospěch« (Štít. E. 148), »běžně«, »jalově« a p. Zkoušku vybýti není výraz spisovný; vybýti znamená něco odněkud vypraviti, na př. dceru z domu vybýti (odtud i výbava), dříve také posla vybýti, někoho z pout vybýti a p.; vybýti robotu, nemoc, zkoušku jsou výrazy nářeční. — Sraziti někomu nějakou částku s platu je rčení správné; na př. a tu summu mu srazil, když jest s ním počet učinil (Arch. č. 19, 84 z r. 1512); rovněž strhnouti. Odečísti má v příčestí odečten, nikoli odečtěn. — Název »cvičný úředník« pro úředníka, který má na starosti výcvik personálu (Schulbeamte), pokládáme za správný i vhodný.

Naše řeč 5, ročník 5/1921

Předchozí Únosnost

Následující Josef Zubatý: O zájmeně „sám“