»Vidím se nucen« či »nucena«?

[Hovorna]

Ani jedno, ani druhé: obé je zbytečný germanismus (ich sehe mich gezwungen), který správně odsuzuje již matiční Brus. Čechovi stačí »musím«, což se může přisladiti na př. mírnějším »jest mi líto (mrzí mne), že musím…«, »nemohu jinak než …« a pod. »Vidím se nucen, nucena je jen doklad povídavosti starého úředního slohu, bez níž bychom mohli dobře obstáti. Jak prázdná slova to jsou, vycítíme nejlépe, rozvedeme-li si je ve dvě věty: »vidím, že jsem nucen … «

Ale otázka, již nám posílá čtenář »N. Ř.«, není přece zbytečná. I mimo onu úřední starožitnost se může naskytnouti příležitost spojiti zvratný výraz vidím se nebo jiný výraz podobný s příčestím nebo se jménem přídavným: v kterém pádě má býti? V slovenském románě čteme o mladíku, vzpomínajícím na polodětskou lásku se sestřenicí: »ľutoval ju, ľutoval sám seba i sny svoje, v ktorých sa videl s ňou naveky spojený«: řekli bychom po česku, že se s ní viděl »spojen« (1. pádem se vyjadřuje slovenský román) či »spojena«? Říkáme »cítím se zdráv«, v rodě ženském »cítím se zdráva«, nikdo by snad zde neužil 4. pádu: a přece již pouhá možnost překládati něm. »ich sehe mich gezwungen« s tímto pádem svědčí, že ona otázka není tak prostá, aby se dala odbýti jediným slovem.

Nalézáme v češtině i jinde obojí způsob. V starém zlomku legendy o Panně Marii je věta »že i ten (had) sě tdy (tehdy) raduje, gdyž sě plodem sbožen čuje« (když se plodem rozhojněn cítí), v rukopise Krumlovském však »člověk čije se zasloněna stienem Božieho křídla«; Potebnja v svém krásném spise »Iz zapisok po russkoj grammatikě« (2, 164 v 2. vyd.) má staroruské doklady, jež v slovném překlade znějí na př. »probudiv se ze sna viděl se zdráv«, »probudiv se pak viděl se prost od okovů«, »my se neslyšíme (neznáme) v ničem vinni před tebou« (ubuž’sja ot sna viděsja zdrav; ubuž’že sja viděsja prost ot okov; my neslyšimsja ni v čom vinni pered toboju), Zikmund (Skladba jaz. čes. 90) má doklady staročeské jako »vida se slepa a hlucha k svým panošům vece«, »tehda starosta viděl se na všem zahanbena«. Tak staré doklady nestejnosti mohou dokazovati jen, že obojí způsob je správný, a filolog smí jen hledati vysvětlení té nestejnosti anebo leda se ohlížeti po nějakém rozdíle mezi obojím způsobem mluvení.

Spojování slovesa se zájmenem zvratným není v jazycích indoevropských původní: místo něho mívala doba starší zvláštní tvar slovesný, t. zv. medium. Přísudkové jméno podstatné nebo přídavné u takovéhoto slovesného tvaru bývalo, jak zvláště z jazyka staroindického známe, v pádě prvním: říkalo se na př. »vidím-se (jedním slovem) zdráv«. A tato vazba v jazycích slovanských zůstala, i když staré medium bylo nahrazeno zvratným slovesem, spojením činného slovesa se 4. pádem zvratného zájmena (vidím se, t. j. vidím sebe). Teprv časem se zde stará vazba měnila podle vzoru, který jazyk nalézal u sloves nezvratných; protože se odjakživa říkalo »vidím tě zdráva (zdravého)« se 4. pádem, začalo se říkati také »vidím se zdráva (zdravého)« místo staršího » vidím se zdráv«.

Jest docela přirozeno, že se tento starý novotvar šíří, a bylo by marné mu v tom brániti; ale stejně jest přirozeno, že se starší způsob s 1. pádem tím spíše udržuje, čím jednotnější jest význam zvratného slovesa. Sloveso zdáti se, ačkoli podle svého skladu znamená vlastně »udělati se, učiniti se«, má význam, v němž samostatnosti zvratného zájmena nikdo necítí, jako ho nikdo necítí u sloves jako blýská se, tmí se, směji se at.: přísudkové jméno u slovesa zdáti se stojí proto v 1. pádě (v novější době se šíří pád 7.), a 4. pád jest u něho nemožný (»což se mi, má milá, hezká zdáš« v české písni). Kde sloveso viděti se znamená (v starší době, snad podle latiny) »zdáti se«, je 4. pád zase nemožný; v napomenutí mistra Šimona z Tišnova k Čechům z r. 1428, aby se vrátili ku poslušenství církve římské čteme na př.: »by se člověk postil ve dnech a v nocech sě modlil… a by nečinil nic jiného, než což mu přikázáno v zákoně božím a bude sě sobě viděti múdr a nebude poslušen otci duchovniemu, všecky ctnosti ztratil jest« (Arch. Č. 6, 419). Cítím se nám zní s nepatrným rozdílem skoro tak, jako bychom řekli »jsem«; proto říkáme »cítím se již zdráv«. Ve výraze vidím se ve smysle nepřeneseném již spíše cítíme v sově se skutečný předmět slovesa v 4. pádě, a proto vidíme již v staré době vznikati doklady se 4. pádem přísudkového jména přídavného nebo příčestí. A to jsou asi všechna zvratná slovesa, která bychom ve dnešní mluvě vůbec našli s přísudkovým jménem.

Vazba se 4. pádem u slovesa viděti se a u jiných zvratných sloves podobných tedy není sice původní, ale není nesprávná; kde místo 4. pádu bez násilí lze položiti pád první, volme mezi oběma podle libosti; kde by se nám zdál možný jen 1. pád, položíme pád první.

Naše řeč 1, ročník 3/1919

Předchozí Prokop Miroslav Haškovec, Václav Ertl: Nemám kdy

Následující F. Novotný: Zájmeno »jenž« a diplomacie