Listárna

[Listárna redakce]

Panu E. K. v Brně. »Nutno se věcem podívati zmužile v tvář« jest ovšem trochu divoká metafora. Ale čtli jsme již horší; jako na př., když známý novinář v dopise o jisté záhadné události mluvil o bradavici v tváři pravdy. — Hardenův výrok, že Rakousko-Uhersko je »Nadbalkán«, znamenal asi, že je horší motanicí rozporů než Balkán (»Überbalkan«). — »Nemůže mu přijíti na jméno« není rčení nesprávné. »Přijíti na něco« s významem »najíti« je vlastně týž obraz, co »najíti, nalézti« a o člověku, který místo pravého jména nemilé osoby má v ústech samé nadávky, lze dobře říci, že jí »nemůže přijíti na jméno«. — S odpovědmi na ostatní otázky se shledáte jinde.

Panu K. S. v Brně. Na chyby »od něj, u něj« a p. bylo v N. Ř. již několikráte ukazováno. Ale chyba ta jest staršího původu, než se domníváte, a můj svůj původ nikoli v mylných kombinacích spisovatelů, nýbrž právě v jazyce obecném (protože se říká na něho i na něj, vzniká domněnka, že se může říkati vedle do něho i do něj.) Doklady z nářečí pro tvar do něj ap. viz v Hist. mluv. Geb. III, 1 str. 474.

Panu B. L. v Domoušicích. Výklad, že jméno hradu a výšiny Pravdy pochází odtud, že se na tomto místě konala při krajských sjezdech spravedlnost, jest ovšem možný (jazykově), ale bez určitých dokladů historických je to pouhá domněnka a nic víc. Nepravděpodobným se však zdá, aby na hrad, který podle Vaší domněnky dostal při svém založení své zvláštní jméno, bylo přešlo teprve časem (starší, snad předhistorické) jméno výšiny, na níž byl vystavěn. Pozoruhodno je také, že víc místních jmen tohoto způsobu jako Pravda v Čechách (podle Palackého Popisu) není; všecka ostatní jména utvořená z kmene prav- (Pravonín, Pravíkov, Pravětice, na Moravě Pravice, Právčice a p.) jsou odvozena ze jmen osobních.

Panu E. V. v Chotěboři. Jména obecná, vzatá za vlastní, zachovávají zpravidla své tvary i jako vlastní; tedy pan Kadlec, pana Kadlce, pan Švec, pana Ševce, paní Ševcová (nikoli Švece, Švecová). Jmenuje-li se muž Plaške a p., říká se jeho ženě paní Plašková (nikoli Plaškeová). U jmen německých na -er (Winter, Hübner) píše se podle Pravidel v ostatních pádech e jen tehdy, jestliže se skutečně také vyslovuje; na př. Hübnerovi, ale Wintrovi, Valtrovi, Riegrovi atp.

Panu R. V. na Mar. Horách. Psaní Mariánské Hory (s dlouhým á) nepokládáme za chybu. Věříme Vašemu tvrzení, že toto místní jméno vzniklo podle tamního kameno-uhelného závodu »Marie Anna«, avšak na jméně samém (v jeho znění) se tento etymologický výklad nejeví (jako se ostatně nejeví ani v něm. jméně Marienberg). Kdyby skutečně složené jméno Marie Anna bylo jeho etymologickým základem, musel by druhý člen příd. jména zníti — anenský (jako svatoanenský), nikoli — anský. Pravděpodobnějším se zdá výklad, že jméno Mariánské Hory jsou pouhým reflexem něm. názvu Marienberg a pak ovšem píší u Vás Mariánské Hory (jako Mariánské Lázně) zcela správně s dlouhým á. Ostatně, jak bylo vyloženo v NŘ. II, 119, vzniklo z Marie Anna české Marjána (Marjánka), které píšeme rovněž s dlouhým á. Psaní Marianské Hory zdá se nám psaním násilným a zbytečně umělkovaným.

Panu prof. J. M. v Praze. Jména barev tvaru červeň (na př. modř, šeď, běl atd.). jsou utvořena vesměs z příslušných jmen přídavných červený (modrý, šedý, bílý atd.) Jméno violeť pro barvu fialovou je jazykově nesprávné, protože tu není základního adjektiva, z něhož by je bylo možno odvozovati. Nach je ovšem slovo staré; hodí-li se však na označení barvy fialové, o tom jest mi těžko rozhodovati; slovem nach bývá v češtině označována barva purpuru a nachový znamená nám spíše tmavě červený. Není-li jiného východiska, nezbude než omeziti se na výraz fialová barva nebo kratčeji (zpodstatněním) fialová. Vhodné substantinum ke slovu fialový se asi nikomu nepodaří utvořiti, protože není pro to vzoru.

Panu dr. K. V. v Praze. Je-li votum simplex míněno jako oppositum výrazu votum solemne, nelze slova simplex ani jinak přeložiti než výrazem prostý; výraz jednoduchý slib by byl v tomto případě najisto nesprávný, neboť k slovu jednoduchý druží se jakožto představy téže řady slova dvojitý, trojitý, mnohonásobný atd. O slibování se říkalo: slib učiniti, slibem se zavázati, slib vykonati; slib složiti (obrazně.) — V Čechách se říká: přines mi to, ale dones mu to; dones mi to je moravismus. — Slovo zvěčnělý není sice utvořeno chybně, ale vzor byl patrně německý (verewigt). Kottův Slovník uvádí doklady z Kollára a z Palackého.

Slečně M. M. v Slaném. Obydelní stavení není sice výraz nesprávný (říkáme na př. sídelní město, divadelní budova a p.), ale nezvyklý; obyčejně říkáme stavení obytné.

Panu F. K. ve Slavkově. »Horstvo se táhne« je výraz právě tak správný jako »Horstvo se vypíná«. Rozdíl jest jen v tom, co si kdo při tom představuje. — »Součin daných čísel činí tolik a tolik« je správně pověděno. — Myslíme-li jen na výkon násobení nebo dělení, můžeme říkati bez ostychu »teď budeme násobiti a pak budeme děliti«. Jde-li však o provedení výkonu, říkáme: Napřed ta dvě čísla znásobíme a výsledek budeme děliti pěti. »Rozdělíme pěti« snad nikdo ani neříká.

Panu D. H. v Turnově. Slovo střelba a také ovšem dělostřelba jsou zajisté názvy vyznačující činnost, t. j. střílení. Užije-li se však slova dělostřelba ve významu dělostřelectvo (na př. velitel české dělostřelby), není v tom nic nesprávného; je to praobyčejné přenesení významu (metonymie), v jazyce velmi časté: i slova jízda, hudba a j. znamenají vlastně činnost, ale vedle toho jich užíváme i ve významu konkretním = sbor jezdců, hudebníků a p. — Obdržeti je staré slovo české; říkalo se zvláště pole, boj, bitvu, vítězství a p. obdržeti (= obstáti, vyhráti) atp. Je pravda, že v řeči lidové bývají za obdržeti častěji slovesa jiná, na př. dostati, ale neznámé slovo obdržeti jazyku lidovému přece není; v české národní písni těší se nevěsta při loučení s matkou: »Vždyť jsem já jen obdržela, co jsem sama míti chtěla, co žádalo srdéčko.« Mezi oběma slovesy, obdržeti a dostati, je také rozdíl významový; nemůžeme říci, že někdo obdržel neštovice, protože ve významu slovesa obdržeti je a bývala zahrnuta představa úsilí, vynaložené práce, která zvláště ve starším způsobu užívání tohoto slovesa je zjevná. Jest ovšem pravda, že se tento významový odstín slovesa obdržeti stírá a že říkáme také na př. list obdržeti ránu obdržeti, kdežto by spíše bylo na místě sloveso dostati; ale počátky tohoto stírání vidí se již v době starší a není v tom konec konců nic nesprávného. Proto však neschvalujeme vytlačování slovesa dostati a podobných slovesem obdržeti, které nyní se množí.

Naše řeč 1, ročník 3/1919

Předchozí F. Novotný: Zájmeno »jenž« a diplomacie

Následující Josef Zubatý: Platiti