Vížiti

[Hovorna]

Ke Kotíkovu článečku na str. 22 n. píše nám jeden ze čtenářů »N. Ř.«: »Vžijí-li se tvary víži, vížeš …, myslím, že nic na světě nezabrání vzniku tvarů vížiti, vížil atd. Neboť k tvaru víži pojí se jiný (jaksi jemnější) smysl (jiná představa) než ke slovu váži, nikdo neužije poněkud zvláštních tvarů víži … místo obvyklého váži, nedá-li slovu víži jiného smyslu než slovu váži. Má-li však víži dávati jiný smysl než váži, pak je třeba též jiného infinitivu, tedy na př. vížiti«.

Pisatel onoho článečku zemřel, odpovídáme tedy za něj sami. Kdyby tvary vížil, vížiti si byl vytvořil jazyk sám a kdyby se byly zakořenily v mluvě živé (tedy v mluvě skutečné), byl by boj proti nim asi marný a mluvnice by měla vlastně jen povinnost vykládati, jak asi vznikly. Ale jsou to tvary mluvnicky nesprávné, jež tvoří jen jednotlivci mluvnicky nevzdělaní, kteří se vědomě snaží mluviti jinak, než mluví lid. Žádný prostý Čech neřekne víže, a neřekne také vížiti: chce-li spisovatel užívati tvaru zastaralého, má znáti tolik mluvnice, aby k němu nepřidělával tvarů nových, mluvnicky nesprávných. A nezná-li mluvnice, nemá se nutiti do »vysoké« češtiny (jinde by řekli, aby spisovatelství raději nechal). Vždyť místo víže, vížiti lze říci také na př. poutá, poutati, a kdo hledá, najde i jiný tvar správný. Nesprávné novotvary jednotlivců se u nás šířívají rády jen proto, že mnoho našich spisovatelů není dosti vzděláno mluvnicky a přece chce psáti jinak, než se mluví: proto takové tvary přibíjíme a jsme vděčni každému, kdo nám v tom pomáhá.

Skoliti, kteréhož slova se náš pan čtenář také ujímá, je podobný novotvar, původu, jak se zdá, jen knižního: pokud víme, je to v lidu našem slovo neobvyklé (venkovan by místo skoliti řekl spíše zapíchnouti, probodnouti, zabíti atp.). Dnes se tomuto slovu vyhýbá i jazyk spisovný (leda nějaký krvák si ho ještě dopřeje): přejeme mu lehkého odpočinutí.

Naše řeč 4, ročník 3/1919

Předchozí Panchart

Následující Vrané koně