Cín

[Drobnosti]

Novému aluminiu jsme se naučili říkati hliník, starý bronz někteří naši básníci jmenují spěží, nahrazujíce cizí slovo bronz slovem znícím po česku (ačkoli je to jen zakuklené něm. Speise). Ale o »cíně«, o »cínovém« nádobí mluvíme všichni bez rozpaků. A přece je to slovo, jež jsme vzali od německých sousedů; kde je vzali oni, sami nevědí, ale slovanské slovo to není. Staré, slovanské jméno cínu je čistec (po »čisté«, bílé barvě tohoto kovu), a tak jej jmenovali i naši předkové, až asi od 15. st. se počíná ukazovati jméno cizí. Naši předkové také znali čistcování (cínování) jiných kovů, snad dříve, než národové okolní; na př. »počistcovaným« měděným plechem byla pokryta »bílá věž« na hradě pražském. Snad by se tato stará slova měla a mohla obnoviti? Slovo čistec s významem »cín« zaniklo, protože našim předkům znamenalo také »očistec« (a o očistci uvažovali, mluvili a psali v dobách náboženského našeho hnutí velmi mnoho). Dnes by této překážky nebylo: že totéž slovo znamená také jistou bylinu, příliš by nevadilo.

Naše řeč 1, ročník 2/1918

Předchozí Brzo či brzy?

Následující Krevnice, tučnice