„Obhajoba“

Václav Ertl

[Články]

Věcem nepatrným a nicotným často se dostává nahodilým sběhem okolností té cti, že soustředí na sebe víc zájmu a pozornosti, než otázky závažné a zásadní. Takovou malicherností, která hned v prvních sešitech »Naší Řeči« dala podnět k zevrubné rozpravě a výkladu, bylo slůvko »kdyžtě«, spojka téměř z užívání vyšlá a neznámá, jejíž odmítnutí mělo však v zápětí tak horlivou obranu, že to bylo až s podivem. Jiným takovým slůvkem, jemuž byla prokázána čest zvláštní pozornosti, za niž nestojí, je slovo obhajoba. Bylo již jednou sice odmítnuto, ale poněvadž jsme i v jazyce individualisté, žije vesele dál. Ba když před nedávnem Holeček v »Národních Listech« znovu vystoupil proti této zbytečné novotě a »Naše Řeč« otiskla se souhlasem jeho odsudek, vyvstal na obranu kaceřované obhajoby filologicky vzdělaný obránce, tvrdě, že slovo obhajoba jest utvořeno zcela správně, a to analogicky podle slova žaloba, že je to slovo potřebné a že tedy má plné právo na život.

Nezabývali bychom se slovem obhajoba, protože samo o sobě za to vskutku nestojí; ale věnujeme jeho rozboru více místa jen proto, že jeho obránce, ač sám filolog, dožadoval se výslovně filologického odůvodnění odporu proti němu, a pak že při rozboru jeho bude možno dotknouti se aspoň jedné věci obecněji zajímavé, t. j. analogického tvoření slov a tvarů vůbec.

Slovo »obhajoba« bylo utvořeno nedávno, takřka před našima očima. V Jungmannově Slovníku ho není a Kott je uvádí teprve v Třetím příspěvku (1906, str. 217) s dokladem z »Nár. L.« roč. 1902. Potřebným obohacením našeho slovníku najisto není. Napíše-li novinář »sovět vyzývá armádu k obhajobě země« (»Nár. Pol.« ze dne 11. 8. 1917), nebo »naše vojsko… neprodlužovalo obhajoby několika předsunutých posic« (Večerník »Pr. L.« ze dne 19. 11. 1917), anebo »Petit Parisien oznamuje, že inspektor pobřežní italské obhajoby nařídil, aby veškeré pobřeží od francouzských hranic až po Outilo(?) nebylo osvětlováno« (»Nár. L.« ze dne 24. 11. 1917), je zjevno, že mohl stejně dobře užíti slov »obrana«, nebo »hájení«, a smysl by byl zůstal navlas týž. Zvláštního nějakého odstínu významového slovo »obhajoba« nemá a jeho obránce sotva by mohl uvésti jediný doklad, kde by nebylo možná vystačiti se slovy dosud obvyklými »obrana, hájení, obhajování, po případě obhajovací řeč, spis« a p.

Ještě slabší oporu má slovo »obhajoba« v odkaze na jeho původ analogický. Tvrdí-li jeho obránce, že jest utvořeno správně, a to analogicky (podle »žaloba«), tvrdí jedním dechem dvě věci, které daleko nejsou totéž. Analogicky slovo obhajoba ovšem utvořeno jest, neboť skoro všechno tvoření slov a tvarů v živém jazyce děje se analogií (napodobením) a uvědoměle tvoří slova jen mluvnicky školený vzdělanec; ale od analogického utvoření slova ke správnosti, t. j. k oprávnění slova v jazyce spisovném, jest ještě dlouhá cesta; jeť analogie pramenem nejen forem správných, nýbrž také všelikých zrůdností, nesprávných novotvarů — »chyb«.

Na příklad: Pokud podle předlohy »já prosím, ty prosíš atd. — oni prosí«, »já platím — oni platí« tvoříme dále analogicky, napodobením, tvary »já krmím — oni krmí« atd., jest analogie v právu: sloveso krmiti se hlásí všemi svými tvary do téže skupiny (kategorie) slov jako slovesa prositi, platiti a p., a tedy model k napodobení použitý je dobrý. Jakmile se však ke tvarům já krmím, ty krmíš utvoří podle předlohy »já umím, ty umíš — oni umějí« tvar oni krmějí, jest analogie na scestí, neboť sloveso krmiti nepatří do téže skupiny slov jako uměti, s nímž má jen některé vlastnosti společné, a tedy model k napodobení použitý je nepravý, špatný. Tvar »krmějí« vedle tvaru »krmí« jest analogický novotvar, odchylka od ustáleného způsobu řeči a se stanoviska mluvnického chyba — chyba sice vysvětlitelná, ale přece chyba.

Analogický novotvar může vzíti popud leckdy i z významové stránky slova. Slova hluboký, hlubina, vyhloubili, prohlubeň, hloubka, hloubati hlásí se vesměs do téže skupiny slov, a to nejen svou stránkou tvarovou, jakožto odvozeniny z téhož základu hlub-, nýbrž i svým významem. Utvoří-li někdo podle slovesa hloubati na př. slovo hloubavý, je slovo to správně utvořeno, neboť i tvarem (kmene) i významem zůstává nové slovo ve skupině slov uvedených. Slova hluboký, hloubka souvisí však významem také s jinými slovy, označujícími na př. rozměry v prostoru, jako jsou široký — šířka, vysoký — výška a p.; i ta slova tvoří skupinu, jejíž členové jsou spojeni navzájem významem, nikoli však tvarem. Utvoří-li tedy někdo podle vzoru vysoký — výška (ob. vejška) slovo hlyboký, hlejbka, vznikl analogický novotvar, forma chybná. Analogie se octla zase na scestí, neboť pro tvar nového slova zvolen byl model nesprávný, slovo, které sice náleží k téže skupině významové, nikoli však tvarové.

Analogické tvoření tvarů a slov jest tedy na pravé cestě potud, pokud se omezuje na skupinu slov k sobě patřících; tím způsobem, přičleňujíce slova k jejich příslušným skupinám, tvoříme analogií správné tvary nejen ze slov známých, na př. krmiti, nýbrž i ze slov, kterých v řeči své užíváme po prvé. Výkon ten je tím snazší, čím jsou jednotlivé skupiny slov v naší paměti bohatší, čím jsou společné znaky slov v téže skupině výraznější a četnější a čím pevněji tkví v naší paměti; práci tu usnadňuje zejména též nauka mluvnická, která učí slova podle určitých známek do jednotlivých skupin (vzorů, typů atd.) zařaďovati a zabraňuje takto tvořiti další a nové tvary podle modelů nepravých.

Učíce se doma jazyku mateřskému, tvoříme tvary, jichž v řeči potřebujeme, způsobem čistě analogickým: podle slov a tvarů, které jsme si osvojili a v paměť vtiskli, vytváříme slova a tvary nové, byť dosud neslyšené a nepoužité. Čím menší je zásoba slov, podle nichž tvoříme, tím větší je možnost k použití nesprávného modelu, ke vzniku analogického novotvaru neboli chyby. Proto nejpříznivější půdou pro odchylky od ustáleného způsobu řeči jest řeč dětská. S pokračujícím vývojem řeči jednotlivcovy ubývá náklonnosti k odchylnému tvoření, protože přibývá v paměti slov a tvarů a vzrůstá schopnost tříditi slova podle známek, podle nichž se k sobě druží.

Analogie, napodobování, zůstává ovšem i nadále jedním z hlavních tvůrčích prostředků v řeči lidové, kdežto v řeči vzdělanců se dostává této tvůrčí práci větší bezpečnosti, po případě korrektivu vzděláním mluvnickým. Vznikání analog. novotvarů, odchylek od zvyklosti spisovné, má tedy zase příznivější podmínky v ústech lidu než v řeči inteligence, kde se každá odchylka nutně pociťuje jako nedostatek vzdělání. Ale ani v ústech lidu nevznikají ovšem analogické novotvary libovolně a bez důvodů, nýbrž jen za takových okolností, které ke vzniku odchylky od usu spisovného svádějí a skoro pudí. Proto analogickým odchylkám propadají v ústech lidu nejsnáze slova skupin málo početných, slova ojedinělá, isolovaná, anebo slova skupin oddělených od jiných skupin znaky málo výraznými nebo v poměru ke znakům společným jen nečetnými. Až do 16. stol. byla od slovesa dáti 3. os. množ. oni dadí (jako vědí); byl to jediný tvar, jímž se sloveso dáti lišilo od skupiny sloves vzoru dělati. Podobnost v ostatních tvarech byla tedy příliš mocná, aby řeči lidové, pracující nápodobou, nesvedla k vytvoření analogického novotvaru dají podle volají. Týmž tlakem uveden byl v život v řeči lidové analogický novotvar oni trpějí za starší tvar oni trpí podle modelu sloves vzoru uměti, od nichž se slovesa skupiny trpěti liší jen ještě imperativem (a přech. přítomným, řeči lidové ovšem takřka neznámým). Mnohem snáze odolávalo — aspoň v nářečích českých — svodům analogie sloveso vím, jehož 3. os. množ. vědí (téhož tvaru jako dadí), měla oporu v tvarech infinitivních věděti, věděl a p. I analogické novotvary v řeči lidové mají tedy své důvody a podmínky, které jim dodávají tam, kde vznikly, jakéhosi oprávnění.

Proto také ne každý novotvar, který vznikne v ústech prostého člověka, dojde rozšíření a následování u druhých jednotlivců. Nesčetné novotvary zapadnou jako pouhá přeřeknutí a zaniknou beze stopy protitlakem tvarů správných, t. j. navyklých a v paměti ostatních jednotlivců pevně vštípených. Jen novotvary, jež mají podmínky zvláště příznivé a jež vznikají současně a samovolně i u mnohých jednotlivců jiných, zachytí se pevně a ustálí se v řeči lidové.

Z řeči lidové pronikají pak analogické novotvary z nedbalosti některých spisovatelů nebo za jejich nedostatečného vzdělání jazykového i do jazyka spisovného. Jazyk spisovný, ve svých formách ustálený a utvrzený, vzpírá se ovšem analogickým novotvarům; jevíť se jako zbytečnost, zarážejí svou nezvyklostí, leckdy i směšností, rozrušují jeho ustálenou soustavu a způsobují trapnou nejistotu a kolísání v řeči. Čím je vyvinutější jazykový cit, čím ustálenější jsou skupiny slov a tvarů zvláště působením písemnictví a vzdělání mluvnického, tím silnější je odpor v praksi (užíváním tvarů správných a pomíjením novotvaru) i v theorii (bojem proti »chybě«). Jsou-li však půda i podmínky novotvaru příznivé, je-li novotvar nadán zvláštní schopností životní a pevně zakořeněn v řeči lidové a není-li na druhé straně odpor proti němu dosti silný a brzký buď pro nedostatek jazykového citu v inteligenci nebo pro úpadek tradice literární, rozšíří se novotvar i v jazyce spisovném, zdomácní tu, pozbude své zarážející nezvyklosti, zatlačí tvar původní (správný) z užívání a nabude posléze zvyklostí plného práva i v jazyce spisovném. Když analogický novotvar dají počal v 16. stol. pronikati do jazyka spisovného, cítil se s počátku vedle staršího tvaru dadí, který žil vedle něho až do 17. stol., najisto jako »chyba«, ale když se vracel opět a opět, zevšedněl, zobecněl, vytlačil průběhem 17. stol. tvar starý a je dnes tvarem vládnoucím, jediným a správným. Pokoušeti se snad dnes o odstranění tvarů dají a o obnovení původního tvaru dadí byla by práce marná, zbytečná a naivní, poprava živého pro vzkříšení nebožtíka; jazyková zvyklost (usus) je silnější všech theorií. Kdyby se však dnes, před našima očima, tvar ten rodil a do spisovné řeči teprve vnikal, zdvihl by se proti němu u lidí jazykově vzdělaných a správně cítících zajisté týž odpor, jako kdyby dnes někdo utvořil k tvarům vím, víš, ví atd. podle předlohy umím, umíš… umějí za dosavadní tvar oni vědí analogický novotvar »oni vějí«.

A právě takovým analogickým novotvarem, utvořeným před nedávnem v soudní síni nebo v advokátní kanceláři, jest i slovo »obhajoba«. Bylo utvořeno příponou -ba od slovesa obhajovati a jeho modelem bylo najisto slovo (ob)žaloba, s nímž se sdružilo jednak významovou souvislostí (jako výraz protilehlý), jednak častým spojováním (na př. v řízení soudním), jednak podobností příslušných sloves obhajovati — obžalovati. Jde však o to, byl-li model správný anebo bylo-li ho správně užito.

Přípona -ba se dostala do jazyka českého z jazyka praslovanského již ve dvojí formě -ba a -oba. Sledovati její vývoj ještě výše a vykládati, jak se vyvinula tato dvojí forma a z¡roveň dvojí funkce jedné a téže přípony o jedné a péže funkci, nemělk by zde praktického

Naše řeč 2, ročník 2/1918

Předchozí Josef Zubatý: Jenž, který, kdo, co

Následující J. F.: Světlušky