O tvarech českého přívlastku

Václav Ertl

[Články]

V článku »Přídavné jméno místo podstatného« (v 1. roč. »N. Ř.« str. 294 a d.) obrátil prof. Juda pozornost na věc nade vši pochybnost jistou a známou, že v slovanských jazycích vůbec a také v češtině je silná, skoro živelná snaha vyjadřovati prostý (nerozvitý) přívlastek tvarem shodného jména přídavného. Gebauer již před lety ukázal v článku »Skladba adjektiva českého, zvláště staročeského« (v Listech filologických 1886, str. 371—425 a zvl. 374—381), jakým bohatstvím přídavných jmen vládla stará čeština a jak přerozmanité vztahy logické mezi pojmem určeným a pojmem určovacím dovedla jimi vyjadřovati. Ani o tom nemůže býti sporu, že v nové spisovné češtině vinou jednotlivců, nedost česky cítících, hřeší se často a mnoho proti této slovanské zálibě ve jméně přídavném; minulý ročník »Naší Řeči« podává tohoto zjevu přečetné bohužel doklady.

Avšak jako jest nesprávno nedbati této osobité a v podstatě jazyka hluboce zakořeněné snahy po přívlastku adjektivním, tak by zase bylo výstřelkem opačným, chtíti přenášeti poměry staročeské do jazyka nynějšího. Jazyk jako všechno živé jest v ustavičném vývoji, a jak dobře napsal Flajšhans ve svém Jazykovém desateru, časy se mění, co bývalo, není.

Srovnáváme-li stejná místa ve starších překladech biblických s překladem kralickým, poznáváme, jak se již kraličtí překladatelé odchylovali od zvyklosti staročeské. Místo »neustavičnost svatebná« (inconstantia nuptiarum Moudr. 14, 26) čteme již »manželství nepořádnost«, místo »rybí popadení (captura piscium Luk. 5, 9) lovení ryb«, místo »veselí srdečné (cordis gaudium Sir. 30, 17) radost srdce«, místo »pro strach židovský (propter metum Judaeorum Jan 7, 13) pro bázeň židů«, místo »zdvižení čelistné (elevatio maxilae Soudc. 15, 17) povržení čelisti«, místo »podobenství chrámové (similitudo templi Žal. 143, 12) podobenství chrámu« atd., ale také po staru: »živočichové lesní (bestiae silvae Žal. 103, 20), zvěř polní (pecora campi t. 8, 8), synové lidští (filii hominum t. 4, 3), k bráně rybné (super portam piscium 2. Ezdr. 12, 38)« atd.

A nejinak bychom se v týchž a podobných případech vyjadřovali i my. Prakse jazyková se tedy časem změnila a v mnohých případech, kde by byl zvyk staročeský vyjádřil přívlastek jménem přídavným, nastoupil v novější češtině ve vládu přívlastek podřadný, vyjádřený některým pádem jména podstatného.

Příčina tohoto zjevu neleží zajisté v menším bohatství jmen přídavných, naopak, zásoba jich zajisté od té doby vzrostla a tvůrčí schopnosti zvláště na tomto poli v jazyce neubylo. Důvod jest tedy hledati jinde, a to v nepřetržitém vývoji a tříbení významu slov i tvarů. Stálým nebo častým užíváním v tom neb onom spojení se význam slov i tvarů leckdy nahodile mění, úží se nebo rozšiřuje, sbližuje se s jiným nebo se od něho oddaluje, a nahodilost se pak opakováním ustaluje v pevný zvyk.

Na vyjadřování shodného přívlastku (adjektivního) měla stará čeština mimo přídavná jména přivlastňovací několik skupin adjektivních zvláště oblíbených: byla to přídavná jména s příponami -ní (-ný), -ový a -ský (-ovský). Význam těchto přídavných jmen (jejich přípon) byl tak široký, že jimi bylo možno označovati nejrozmanitější vztahy ke jménu, od něhož byla odvozena; na př. hříšný člověk (= jenž hříchy páše), hříšný dům (= kde se hříchy páší), hříšné peníze (= jimiž se hřích páše), hříšné váhy (= na nichž se hříchy váží) atp.; ruka lidská (= ruka lidí), milovník lidský (= milující lidi), schůze lidská (= lidé shromáždění), strach lidský (= strach z lidí); dveře chrámové (= dveře chrámu), služba chrámová (= služba v chrámě), posvěcení chrámové (= když světí chrám), podobenství chrámové (= podobnost s chrámem) atd.

Avšak význam přemnohých mezi těmito příd. jmény zúžil anebo pozměnil se od té doby tak, že bychom mnohého z nich mohli dnes stěží užíti v tom spojení, v jakém bývalo v stč., a neujíti při tom nesprávnému porozumění. Nemůžeme již říci lamač kamenný, jako se dříve říkávalo tesáč kamenný (= kdo teše kámen), protože příd. jméno kamenný značí nám dnes jen to, co je z kamene, ani strach lidský ve významu strach z lidí, protože lidský strach značí nám strach, který mají lidé; a rovněž tak nemůžeme již užíti výrazu láska ženská ve významu láska k ženě, rybí popadení ve významu chytání ryb, Kristovo posmívání ve významu posměch Kristovi učiněný, římský protivník ve významu protivník Říma, poněvadž tohoto odstínu významového tato příd. jména již pozbyla. Rána hromová označovala v stč. ránu hromem způsobenou, nám však značí i každou jinou ránu, je-li tak silná jako burácení hromu; pekelná bolest neznačí nám už vlastně ani bolest v pekle, nýbrž bolest, která (svou prudkostí) se jen podobá mukám pekelným atd.

Zužování i jiné významové změny těchto a podobných jmen přídavných měly kromě příčin nahodilých svůj původ zajisté i v rozlišování, které hospodárnost jazyková provedla časem v mnohých případech mezi přívlastkem adjektivním (na př. tesáč kamenný) a přívlastkem substantivním v některém pádě nepřímém, zvláště v 2. pádě (na př. tesáč kamene). I v době největšího rozšíření přívlastků adjektivních byla přece jen hojnost případů, kdy týž poměr přívlastkový byl vyjadřován také přívlastkem neshodným (neadjektivním), na př. pádem druhým. Vedle výrazů láska boží (= láska k Bohu), strach lidský (strach z lidí) měly i v stč. stejné oprávnění výrazy pro lásku svého děťátka (= k němu), pro těch lidí hrůzu (pro hrůzu z nich), kde přívlastek byl vyjádřen výrazem složeným. Stejným právem se říkalo také již v stč. den hladový, ale den navštívení, místo bojovné, ale místo přebývání, milost zboží, pro strach ztráty atd., poněvadž za genitivy navštívení, přebývání, zboží, ztráty nebylo v jazyce náhrady ve tvaru adjektivním. A rovněž tak se říkalo ve jmeno boží, ve jmeno hospodinovo, ale ve jmeno otce, syna i ducha sv., poněvadž zřetele stilistické nabádaly v tomto případě ke tvarové shodě všech přívlastků. Styky mezi přívlastkem shodným (adjektivním) a neshodným, na př. genitivním, byly tedy již v stč. hojné a živé a vedly již v té době (vedle vlivu cizího, na př. latinské předlohy) k odchylkám, k »chybám«, t. j. k užití přívlastku neshodného, kde jinak býval v stč. pravidlem přívlastek shodný, na př. o milování Boha (m. božím), okol země (m. zemský), na stolici chrámu (m. chrámové) atp.

A jako v nesčetných případech jiných, tak i zde jazyk ve své hospodárnosti, moha touž věc vyjadřovati dvojako, t. j. jednak jménem přídavným, jednak pádem jména podstatného, na př. genitivem, ustaloval se v určitých případech a spojeních buď na způsobu tom či onom. Výsledek pak tohoto rozlišování jest nynější prakse jazyková, která v těch případech, kde starší čeština vyjadřovala obecně vztah přívlastku k podst. jménu způsobem buď jedním, nejčastěji příd. jménem (na př. služba chrámová, posvěcení chrámové atd.), anebo i způsobem obojím, ale bez rozdílu (místo bojovné — místo přebývání), rozlišuje velmi často mezi tímto dvojím tvarem přívlastku, vyjadřujíc přívlastkem shodným, adjektivním, jiný vztah a přívlastkem neshodným zase jiný. Proto říkáme dnes na př. služba chrámová (= služba v chrámě), ale posvěcení chrámu (= posvěcení, jehož předmětem je chrám), t. j. dvojí různý vztah mezi oběma pojmy vyjadřujeme také dvojím různým tvarem přívlastku, kdežto stč. měla tu tvar týž; a říkáme místo boje i místo přebývání, t. j. týž vztah vyjadřujeme také jedním a týmž způsobem, kdežto stč. mohla tu užíti podle své zásoby slovní přívlastku shodného, adjektivního, i neshodného — bez rozdílu.

Rozlišení mezi přívlastkem shodným, adjektivním, a přívlastkem neshodným, zvláště genitivním, jak je pozorujeme a cítíme v dnešní praksi jazykové, provedlo se zhruba v té způsobě, že se přívlastku neshodného, na př. genitivního, užívá zvláště tam, kde se přívlastkem pojem, vyjádřený jménem podstatným, podstatně doplňuje nebo vyplňuje, na př. posvěcení chrámu (co posvětiti?), lamač kamene (co láme?), strach z lidí (čeho se báti?), házení kamením (čím házeti?) — přívlastku shodnému, adjektivnímu, naproti tomu dává se spíše přednost v takových případech, kde se pojem substantivní přívlastkem jen zevně určuje, na př. služba chrámová (= v chrámě), socha kamenná (= z kamene), strach lidský (= který mají lidé) atd.

Počátky tohoto rozlišování nalézáme již v stč. Již v stč. úkazem poměrně nejřidším jest adjektivní přívlastek při výrazech znamenajících počet, míru atp., na př. číslo peněžité ve významu počet, suma peněz. Mnohem častější bývá tu genitiv počítaného předmětu a v nové češtině jest téměř pravidlem, na př. hrst máku, lžíce sádla, počet dětí, pytel mouky (moučný pytel = pytel od mouky), sklenice vína (vinná sklenice = sklenice na víno), den práce (den pracovní = den, kdy se pracuje), koš brambor (koš bramborový = koš na brambory), drobet chleba (= kousek chleba; chlebový drobet = drobet z chleba udrolený), a ovšem množství peněz, pět dětí, mnoho let[1] atd.

Mnohem patrnější a názornější jest rozlišení, které provedl jazyk od doby stč. mezi oběma druhy přívlastku, adjektivního i neadjektivního, u přívlastků, značících podmět nebo předmět slovesného děje vyjádřeného podstatným dějem dějovým (nebo činitelským), za základ položeným, na př. dusot koní (= koně dusají) a prodej koní (= prodávati koně). V stč. býval vyjadřován obojí tento přívlastek tvarem přídavným bez rozdílu; na př. hadí uštknutí (= had uštkl) a také rybí popadení (= popadnouti rybu), láska boží (= Bůh miluje) a boží ztracení (= ztratiti Boha), příští Kristovo (= Kristus přijde) a Kristovo posmívání (= posmívati se Kristovi), myšlení lidské (= lidé myslí) a strach lidský (= strachovati se lidí) atd. Ale již na příkladech uvedených z Kralické bible bylo patrno, že se prakse jazyková dost záhy začala v tomto případě protřibovati, a že přívlastek značící dějový předmět, zpravidla nutné doplnění významu substantivního, byl vyjadřován genitivem anebo vůbec přívlastkem neadjektivním (v nové češtině pro větší ještě zřetelnost často pádem předložkovým). Dnes by se zajisté příčilo našemu citu jazykovému a vedlo by zhusta i k nedorozumění, kdybychom se vyjadřovali způsobem staročeským; neříkáme už přechod jordánský, nýbrž přechod Jordánu (přechod jordánský by znamenal něco jiného), ani dobytí jerusalemské, nýbrž dobytí Jerusalema, ani lamač kamenný, nýbrž lamač kamene, ani strach lidský, nýbrž strach z lidí, a tak také stvoření světa (nikoli světské), kácení lesa (nikoli lesní), sbírání vína, odpuštění hříchů, ztráta otce, potřeba víry, obrana hradu, četba knihy, znalost písma, obraz Říma, konec románu, služba modlám, házení kamením, láska k dětem, úcta k zákonu, touha po matce, vzpomínka na jaro atd. Rozhodl-li se jazyk při přívlastku dějového předmětu většinou pro tvar neadjektivní, na př. genitiv, zůstal věren způsobu starému při přívlastku vyjadřujícím dějový podmět (dusot koní — koňský dusot), a to tím spíše, že se přívlastek tohoto způsobu neliší podstatně od přívlastku přivlastňovacího (hříva koní — koňská hříva). A proto asi v témž rozsahu, jak a kdy se užívá přídavného jména na označení vlastníka, užívá se v nynějším jazyce tvarů adjektivních i v přívlastku, vyjadřujícím podmět dějový.[2] Říkáme tedy Kristovo utrpení (= Kristus trpěl), matčino pokárání, dětské žvatlání, dívčí smích, sluneční západ, lidský strach, hadí uštknutí, boží láska atd. a lišíme pak ovšem: četba Jiráska (= čísti Jiráska) a četba Jiráskova (co Jirásek čte), ztráta matky a ztráta matčina, svěcení kněze a kněžské svěcení, šálení lidí a lidské šálení, potřeba náboženství a potřeba náboženská atp.

Přívlastku podřadnému, vyjádřenému 2. pádem jména podstatného, dává jazyk nynější přednost před přívlastkem adjektivním také v tom případě, vyjadřuje-li se přívlastkem pojem, jenž vyplňuje obecný význam podst. jména základního. Je to t. zv. genitiv vysvětlovací (explikativní), který je ve výrazech znamení kříže (= tím znamením je kříž), trest smrti, stříbra kov, jed nevěry, dar slova, ohavnost zpuštění atp. Podobný druh tohoto přívlastku, oblíbený zvláště v řeči básnické, vzniká proměnou básnické metafory (na př. sníh jest jako rubáš) ve výraz přívlastkový, a to tím způsobem, že výraz, značící obraz (rubáš), určuje se výrazem předmětu zpodobeného (sníh) v genitivě, na př.: rubáše sněhu na luhy padly (Čech). I zde jest psychologicky poměr výrazu určeného a určujícího vlastně obrácený (sníh padl jako rubáš) a z té příčiny asi vzpírá se cit jazykový, vyjadřovati tento druh přívlastku formou ryze určovací, tedy adjektivní. A proto cítíme jemný rozdíl, řekne-li básník dešť křišťálů (míně křišťály sypající se jako dešť, t. j. hustě) a dešť křišťálový (míně dešť podobající se křišťálům, t. j. čistý), nach krve (krev podobající se nachu) a nach krvavý (nach podobný krvi), sníh mramoru a mramorný sníh, perleť opálů (opály připomínající perleť) a perleť opálová (perleť připomínající opály), purpur ohně a purpur ohnivý, květ arabesky a květ arabeskový, a vycítíme dobře, proč Kollár mluví o nešťastné války pochodni (válka se jí podobá), proč Palacký obklopuje Čechy věncem hor, proč jiní básníci mluví o stromu času, o vlaku života, o přízi starostí atd.

Ve všech těchto uvedených případech dělo a děje se rozlišování mezi přívlastkem shodným, adjektivním, a neshodným, na př. genitivním, ve prospěch přívlastku neshodného. Za to však v těch případech, kde v přívlastku necítíme doplnění výrazu základního, nýbrž jen jeho zevní určení, uchoval si jazyk dosti věrně praksi staršího jazyka.

Přídavným jménem vyjadřujeme především přívlastky, které označují majetníka v nejširším slova smysle.[3] O přídavných jménech přivlastňovacích bylo v tomto časopise často mluveno a bylo by zbytečno se o nich zde šířiti. Jazykový cit je v tomto případě velmi živý a výraz tatínkovo klobouk zní nám i při své tvarové odchylnosti češtěji než tvarově bezvadná Smrt Odyssea. Ovšem i na tomto poli pracovala hospodárnost jazyková a rozlišila různé tvary, které nalezla v jazyce: písně otrokovy, písně otrocké i písně otroka jsou našemu citu jazykovému tři výrazy odlišné, ač ve všech třech případech jde o poměr držitelský. Pokud jde o držitele osobního (a živočišného) jest poměr mezi genitivem přivlastňovacím, příd. jménem přivlastňovacím v užším smyslu (na -ův, -in) a jinými druhy příd. jmen podobného významu (dívčí, selský, skopový) dosti vytříben a ustálen a stačí zde odkázati na oba články v I. roč. »Naší Řeči« na str. 158 a 187. Ne tak určité jsou již hranice mezi přídavným jménem a genitivem, je-li poměr držitelský, anebo lépe poměr příslušnosti vyjádřen jménem označujícím věc (na př. zdi domu). Také se nynější prakse jazyková uchýlila v tomto případě víc od zvyklosti stč. než při označování majetníka osobního, a to na prospěch genitivu. Neříkáme už po předcích: moc větrová, prudkost větrná, barva cihelná, hrčení potůčkové, studenost sněžná, krása sadová atp., nýbrž síla větru, barva cihel, hrčení potůčku atd., a řekneme-li přece na př. barva cihlová nebo stavba cihlová, zima větrná nebo korouhvička větrná, bouře sněhová nebo koule sněhová atd., nevyjadřujeme už těmito přídavnými jmény majetnictví (příslušnost), nýbrž většinou již jen vztahy jiné.[4] Ale i tam, kde přídavné jméno podrželo až do nové češtiny i význam přivlastňovací, jako ve výrazech stín lesní (= stín lesa), listí dubové (= listí dubu), břehy říční, temena horská, nález soudní atd., bývá souběžně užíváno i přívlastku ve 2. pádě (stín lesa) s významem často poněkud odstíněným. Podobá se pravdě, že i tu se provedlo v jazyce podobné rozlišení jako u přívlastků, značících držitele osobního (úkol muže — slova mužova, »N. Ř.« 1, 158), jenže ve směru obráceném. Jako se prostého genitivu přivlastňovacího (úkol muže, tvář kněze) a příd. jmen přivlastňovacích, tvořených od jmen osobních a p. příponami -í, -ský, -ový (dívčí, selský, skopový), počalo časem užívati jen ve významu obecně přivlastňovacím, kdežto majetek individuální (určitého jedince) byl označován příd. jmény na -ův, -in (mužův, ženin), tak i u příd. jmen, tvořených týmiž širokovýznamnými příponami -ský, -ový, -ní od jmen věcných (horský, dubový, lesní), ustaloval a ustaluje se časem i týž význam obecně přivlastňovací a vybývajícímu genitivu (lesa, dubu atd.) vtištěn hospodárností jazykovou význam individuálně přivlastňovací. Cítíme ten rozdíl, řekneme-li: Jak je lahodno ve stínu lesním! (= každého lesa) a Vstoupil jsem do stínu lesa (určitého lesa). Podestlali dubovým listím a Na pasece stál dub; všechny stromy byly zelené, jen listí dubu (nikoli dubové) bylo suché a hnědé; a pod. temena horská a temeno hory, břehy říční a břeh řeky, nález soudní a nález soudu, dírka jehelná a ucho jehly, hvězdná záře a světlo hvězdy atd.

Nejširší pole má přívlastek shodný, adjektivní, tam, kde jde o pouhé vyjádření jakosti pojmu, vyjádřeného podst. jménem určeným. Jsou to přívlastky, které se významem blíží buď t. zv. genitivu jakostnému (kvalitativnímu),[5] na př. muž ramenatý (= muž širokých ramen, který má široká ramena), člověk letitý (= kterému je mnoho let), žena hříšná (= která má mnoho hříchů), hoch tvrdohlavý (= který má tvrdou hlavu), stůl čtverhranný atd., anebo přívlastky, které určují jméno základní ve smysle příslovečném a měly by ve tvaru podřadného přívlastku tvar příslovečného určení (času, místa, původu atd.), t. j. příslovce, pádu předložkového, výrazu se spojkou jako a p.; na př.: zvěř lesní (která je v lesích), chléb nebeský (= z nebes), ranní slunce (= z rána), dřevěný stůl (= ze dřeva), bezesná noc (= beze sna), včasné slovo (= včas), vinná láhev (= od vína), válečná zbroj (= do války), růžová tvář (= jako růže) atd. Ve většině případů, kde proti přívlastku nesouřadnému, na př. v genitivě, stojí výraz s přívlastkem adjektivním (na př. začátek zábavy — začátek zábavný), jde o takovýto přívlastek karakterisující. Proto konec románu značí nám místo, kde se román končí, konec románový = konec jako v románě; karatel hříchů = kdo hříchy káře, karatel hříšný = který má mnoho hříchů; proto rozlišujeme četbu básně od četby básnické, vydání knihy od vydání knižního, stavbu nádraží od stavby nádražní, obraz Říma od obrazu římského, knihu záhad (obsahující záhady) od knihy záhadné (podobající se záhadě, jakou bylo dlouho na př. remešské evangelium, ač záhad neobsahuje), dům rozkoše od domu rozkošného, vlny neklidu od vln neklidných, řetěz lodí od řetězu lodního, hlasatele svobody od hlasatele svobodného, ctitele krásy od ctitele krásného, obyvatele pokoje od obyvatele pokojného, pamětníka hladu od pamětníka hladového atd.; proto jsme puzeni říkati i v jiných případech úder hromu, jde-li skutečně o úder způsobený hromem, neboť úder hromový může značiti úder jako od hromu, les trpaslíků, jde-li o les obydlený trpaslíky, neboť trpasličí les značí les (velký) jako trpaslíci, roucho pohádky, jde-li o formu pohádky, neboť pohádkové roucho může značiti i roucho jako z pohádky, moc kouzla, mluvíme-li o jeho působivosti, neboť moc kouzelná označuje moc kouzlu se podobající atd. Na tomto poli přívlastků zůstala nová čeština nejvěrnější zvyklosti staročeské, ba možno říci, že v hojnosti pohotových příd. jmen tohoto významu — co jen složených adjektiv vytvořila mluva básnická! — předstihuje novočeský slovník zásobu starou. Na tomto poli jest také nejvlastnější říše adjektivních přívlastků v nové češtině.

Obecné zásadě — v čelo položené — že formu neshodnou, na př. genitivní, mívá přívlastek doplňovací, formu shodnou, adjektivní, přívlastek určovací, jest rozuměti ovšem jen zhruba, jen jako snaze, tendenci, která se ve velmi četných případech zřejmě projevuje. A jako není v jazyce vůbec zákonů neúprosně důsledných, tak zvláště ani tato zásada není bez přečetných odchylek, pro něž otázku po tvaru novočeského přívlastku lze pokládati spíše za otázku slovníkovou, lexikální, než za mluvnickou, syntaktickou. Odchylky ty, jež se křižují s pravidlem základním, mají několikerý důvod, a především ten, že není často v jazyce vhodného adjektiva, kde by nás náš jazykový cit i analogie pudily užíti přívlastku adjektivního. Říkáme na př. to je kulička železná (= ze železa), vosková, hliněná atd., ale to je kulička z bláta, protože nemáme od slova bláto příd. jména právě žádoucího; říkáme síla tělesná, duševní, vodní, zemská atd., ale síla víry, lásky a p.; říkáme to je člověk ramenatý (má-li hodná ramena), hlavatý, nohatý, břichatý atd., ale nemůžeme užíti adjektiva, je-li řeč o člověku širokých zad atd. A naopak zase, uchovalo se do nynějšího jazyka ze zvyklosti staročeské v určitých případech množství přívlastků adjektivních, kde bychom podle nynějšího usu a podle obdobných případů neužili nebo nemohli užíti jména přídavného. Říkáme dosud se starými pro strach židovský (= pro strach před Židy), pro lidskou hanbu (= před lidmi), bázeň boží (= před Bohem), ale nemůžeme říci v témže smysle pro strach lidský, nýbrž pro strach z lidí, pro bázeň nepřátelskou, nýbrž pro bázeň před nepřáteli a p.; říkáme pro boží umučení (= umučiti Boha), ale nemůžeme říci v témže smysle pro ďábelské oklamání (= oklamati ďábla), nýbrž pro oklamání ďábla; říkáme v den soudu, v den boje, v den smrti atp., ale soudný den, máme-li na mysli den posledního soudu atd. A posléze za živého stále tlaku, aby přívlastek měl tvar adjektivní, nebývá vyloučeno užití přídavného jména ani tam, kde častějším zjevem bývá přívlastek podřadný, na př. při genitivu předmětném, jestliže smysl nedopouští pojetí nesprávného: otcovo napomenutí by bylo zajisté pojímáno za napomenutí, jehož původcem je otec, ale Husovo upálení můžeme říci bez obavy, že by snad tomu bylo rozuměno v témž smyslu; právě tak můžeme říci výchova mateřská (ve smyslu podmětném) a výchova dětská (ve smyslu předmětném), vítězství české a porážka maďarská, Brožíkův obraz i socha Riegrova atd.

Smysl všech těchto výkladů jest tedy tento: Snaha, aby přívlastek měl tvar jména přídavného, jest v jazyce dosud živá a účinná, byť neměla té pronikavé působivosti jako v jazyce staročeském. Jazyk průběhem svého vývoje provedl v mnohých případech rozlišení mezi přívlastkem adjektivním a přívlastkem neshodným, na př. genitivním. V určitých druzích přívlastku a zejména tam, kde přívlastek je doplněním jména určeného, bývá patrný rozdíl mezi oběma formami, rozdíl, který se jeví porůznu i u přívlastků jiných, na př. u přivlastňovacího. Přesných hranic mezi oběma druhy přívlastku na podkladě skupin (kategorií) mluvnických nelze vymeziti, a diktovati snad na tomto podkladě jazyku určitá pravidla nemá nikdo práva. Avšak jako by bylo prohřeškem proti citu jazykovému neužíti tvaru adjektivního v přívlastku tam, kde tvar ten je možný, tak zase naopak bylo by násilím na jazyku páchaným vnucovati mu doktrinářsky tvar adjektivní v případech takových, kde si jazyk vyvinul a vybrousil významový rozdíl mezi tvarem adjektivním, shodným, a tvarem neshodným. Jsou tu často rozdíly velmi jemné, ale právě v citu pro takovéto odstíny se znalost jazyková projevuje nejlépe.

Básnické sbírce, nedávno založené, byla učiněna výtka, že si dala nesprávné jméno Hovory básníků místo správnějšího Hovory básnické. Snad neprávem, neboť správné je to i ono. Záleží jen na tom, co chce kdo říci: hovory básnické mohou se vésti i bez básníků a hovory básníků mohou býti i bez poesie. Neruda dobře cítil ten rozdíl, a proto on nazval svou básnickou knihovnu Besedy poetické.

Naše řeč 4, ročník 2/1918

Předchozí Železobeton, správně: železový beton

Následující Josef Zubatý: Jeden