Výraz

[Hovorna]

Slovo výraz, které dnes tak často čítáme jak v povídkách, tak v odborných pojednáních a článcích, vzbudilo v jednom čtenáři našeho časopisu pochybnosti, ba nelibost. Vytýká mu, že uráží krasocit, připomínajíc svou etymologickou spojitostí se slovesem vyrážeti skřeky divochů a lidí chorých, že jest utvořeno podle něm. slova Ausdruck, a poněvadž je to zároveň slovo nedávného původu a jazyku lidovému neznámé, přeje si, abychom se ho varovali a užívali raději slov jiných, jako tvar, slovo, rčení nebo věta. Ale není třeba nad slovem výraz se tak zatvrzovati. Především by bylo těžko dokazovati, že slovo výraz jest napodobenina německého slova Ausdruck, neboť něm. drücken (drucken) se neshoduje významem s naším raziti, stojíc blíže latinskému premere ve složeném exprimere, které je téhož významu co ausdrücken a které bychom stejným právem mohli pokládati za vzor českého slova výraz (expressio, franc. expression atd.) jako něm. Ausdruck. Slovo výraz se vyskytuje sice, jak pilný čtenář zjistil, již v slovníku Thamově z r. 1799, ale za vlastního otce slova toho jest pokládati Jungmanna, který je pojal do svého slovníka (Thama se nedovolávaje), který ho také sám (na př. už v Slovesnosti a j.) užíval a v jazyce českém je zdomácnil. Slov teprve Jungmannem v život uvedených, a tedy nestarých, máme v nynějším spisovném jazyce hojnost a velmi mnohá z nich žijí právě jen v jazyce spisovném, jehož slovník se v žádné řeči neshoduje úplně s jazykem lidovým; pro tyto vlastnosti bychom slova výraz nesměli tedy zavrhovati. Hlavní věc jest, že se slovo výraz, Jungmannem zavedené, v jazyce ujalo, což jest zase důkazem, že ho bylo třeba. A jest ho třeba podnes, neboť ani tvar, ani slovo, ani rčení, ni věta nám ho nenahradí, poněvadž význam všech těchto slov jest mnohem užší než význam slova výraz, i když máme na zřeteli pouze výraz slovní. Výraz je vše, čím se vyjadřujeme, tedy i slovo, i tvar, věta, posunek, obraz atd.; je to termín abstraktní, utvořený zvláště pro potřebu vědeckou, a proto se s ním v jazyce lidovém ovšem nesetkáváme. Jak ke slovu výraz dospěl Jungmann, o tom nás poučuje jako v mnohých případech jeho slovník. Skoro všechny jeho doklady sem hledící jsou označeny zkratkou Lindovou, a z nich jest tedy zjevno, že Jungmann přejal slovo výraz ve významu, o nějž jde, z polštiny, opíraje se při tom patrně i o sloveso vyraziti, vyrážeti, kterého ve významu exprimere užíval již Komenský (v. Jungm. 5, 326), které však později bylo vytlačeno starším vyjádřiti, vyjadřovati. Tím by ovšem podezření z germanismu bylo nadobro rozptýleno. Zbývala by tedy pouze námitka estetická. Je pravda, že každý jazyk kulturní má svoje »mots vilains et bas«, jak je nazývá Molière v »Précieuses ridicules«, a že se slovům takovým spisovná řeč i ušlechtilá mluva konversační vyhýbá a všelijak je nahrazuje. Ale to jsou většinou buď slova nízkého původu, vulgární, za něž má spisovný jazyk slova ušlechtilejší (na př. čuměti m. hleděti, fláknouti m. udeřiti), anebo slova označující představy neestetické, které se v jazyce spisovném — když už o nich musí býti řeč — vyjadřují rozličnými eufemismy, opisy, výrazy cizími atd. Nic takového však není při slově výraz. Etymologie má při takovémto výběru slov jen velmi podřízenou úlohu, protože se slovem vybaví se především představa, kdežto etymologie slova mluvícímu zůstává bud vůbec neznáma, anebo, i když je na bíle dni, za řeči na ni nikdo ani nevzpomene. Žádný Francouz neužije slova cul, ale slov reculer (couvati), cul-de-sac (slepá ulička), cul-de-lampe (typogr. ozdoba) se užívá bez pohoršení i v jazyce spisovném i ve společnosti. I v našem jazyce jsou slova, která bychom musili prohlásiti za neestetická, kdybychom pronášejíce je uvědomovali si jejich původ etymologický (na př. holka). A tak se i při slově výraz každému vybaví jen to, co slovo znamená, a sotva z tisíce jedinému přijde na mysl, že snad nějak souvisí s vyrážením zvuků nebo skřeků a pod. A i kdyby ho to napadlo, byl by to jen jeho nápad osobní, subjektivní a v tomto případě i mylný. Nesouvisíť slovo výraz etymologicky se rčením »vyraziti ze sebe«, nýbrž, jak polské doklady v slovníku Lindově ukazují, s názvem obrazu na pečeti nebo na minci vyraženým a patří tedy etymologicky do téže skupiny slov jako naše ráz nebo obraz. Je tedy i po stránce estetické slovo výraz bez úhony a můžeme ho užívati bez obavy a bez ostychu; je to slovo dobré.

Naše řeč 4, ročník 2/1918

Předchozí Táhnouti se na něco

Následující Zbytečná cizí slova