Alluma

B.

[Posudky a zprávy]

Guy de Maupassant: Alluma. Přeložil Pavel Projsa. Nákladem I. L. Kobra. V Praze. Str. 32. 1917.

Zkáza jazyková se šíří nejen novinami a nedbalostí mluvících, nýbrž také beletrií a zejména překlady krásné prósy. Novináře omlouváme obyčejně chvatem jejich práce, obecný lid neznalostí správné mluvy. Ale jak omluviti spisovatele, který má povinnost, dříve než vezme pero do ruky a přisedne k posvátnému úkolu psáti národu svému, ušlechťovati jeho mysl a srdce, povznášeti jej do vyšších, čistších oblastí, aby se co nejdokonaleji obeznámil s nástrojem své obrazotvornosti, s mluvou, jako se musí sochař obeznámiti s kamenem, virtuos se svým nástrojem, malíř s mícháním barev?

Překladatel pak nemá býti pouhým nádeníkem, nýbrž Aeolovou harfou originálu, tím, čím je houslista skladateli, herec dramatickému básníkovi. Táž krása a ladnost i lepota, která zdobí originál, jeho bohatství a hudebnost mluvy, sličnost obratův a obrazů, vše má se věrně zrcadliti v překladě — pokud to vůbec možno.

Pohříchu jest otázka překladův u nás kapitolou smutnou. Jaká to je škoda, viděti na překladě nadepsaném. Bylo by zbytečnou prací srovnávati překlad s originálem a zjišťovati takto správnost a věrnost překladu. Kdyby i tato stránka byla povznesena nade všecku chválu, nelze přijmouti tohoto překladu do literatury pro neslýchané znásilňování a pitvoření češtiny.

Slyšme jen některé ukázky: Namátneš-li snad cestou svojí Alžírskem v okolí Bordž-Elbaby, stav se u mého soudruha Auballa, který tam osadníkem. (Vynechávati pomocné sloveso jest překladatelovým koníčkem.) — Zdalečí jsem nevzdechl (!) na osadníka toho, když jsem se k němu vrtl (!) náhodou. — Vzhůru dostoupiv kterési z výšin. — Památník, přizvaný Hrobem křesťanky. — Kdo pílí křivolakými průhony, vyklestěnými horskými stráněmi. — Pára se pozvedala jako výdmych z boků ohromného tura. — Octl jsem se byl zúplna v scestí. — Vstříc se mi objevil pan Auballe sám. — Ujal se vyprávění. — Tu a tam soucitně kuplířský Arab stavěl mne v procházce nabídkou. — Oživiv v žílách mých (má býti: v žilách svých) někdejší palčivou moji (spr. svou) vášeň. — Zůstal jsem vůči ní. — Kladl jsem jí všeliké otázky o její (!) původu, příchodu její (!) v kraj a poměru její (!) k Mohamedovi. — Bytost jakéhos vzhledu… a přípachu gazelího, jež polibkům její (!) propůjčovaly vzácné lahody, jako by pochuť tropického jakéhos ovoce. — Na zřeteli (snad: na mysli?) zatanuly mi dotazy, jichž nedostatečnému zodpovězení jsem v prvotní chvíli nebyl přikládal valného významu (m. dotazy, na něž jen nedostatečně odpověděl, čemuž jsem v první chvíli atd.). — Abys se necítila nešťastnou (spr. aby ses necítila). — Srozuměla, že jí nutno mluvit. — Jsou skrz naskrz lháři, jimž nijak nelze věřit nejmenšího hlesu. — V ohledu tom se bedlivý pohled nemohl mýlit. — Z její (!) života zvěděl jsem nevalně co určitého. — Ničeho (spr. nic) jsem si nezapamatoval z celé této historky, plné příhod, středěných v její mysli. — O němž nám neznámo zbla (!). — Jako bychom vzdáleni byli nespočet mil. — Jako potuchy nemáme, kterak si vedou, jak smýšlí (m. smýšlejí). Nuže, nepřestupnou a tajemnou touto barierou vycítil jsem pojednou, jak nebyl jsem jí posud vycítil nikdy (co?). — Jako by nepozoroval, že jí (ženy) tam bylo (m. že tam byla). — Náhlé světlo, prolehnuvší v místnost. — Mezi nimi (dívkami) a námi, ba ani mezi nimi a přirozenými jejich mužáky (!) — Araby — nikdy se nevyvíjí modrý onen kvítek zemí severních. — Aby budily sentimentální hovornost, jež poesií lásky. — Co jsem pociťoval vůči této zde, nejsem doposud s to vyjádřit přesně (spr. co jsem cítil k této zde, nejsem s to, abych vyjádřil přesně n. nedovedu vyjádřiti). — Nuže, Allumne ovládla mnou nejinak: tisícerou skrytou vnadou, smyslně rušivou (spr. vzrušující) a úchvatným svodem, nikoli snad zvlášť svého objetí, nýbrž blahostnou svojí oddaností. — Nakračovala s hlavou poněkud nachýlenou vzad, aby posoudila svoje boky a ledví (!). — Přestal jsem na situaci, jakž právě byla, aniž ji zvlášť chápal a rozluštění zůstavil náhodě, času a životu. — Polohlasně k němu promlouvala v domnění, že zcela s ním o samotě (rozumí se: jest). — Je vám známo, že půst, počínající (spr. se) rozbřeskem a končící (se) soumrakem, sledován každého večera domáckou hostinkou, jež se začasté provleká až do rána. (Pozor! půst je sledován a hostina se provleká!). — Mněl jsem, že kdesi šuká domem. — Nebyl s to zmatku svého utajit (m. nebyl s to, aby utajil svůj zmatek). — Nenaskytlo se nejnepatrnější sledu (!). — Nedala odpovědi a mlčelivě a nehybně trvala. — Rázem jsem stklivěl. — Zpozoroval jsem Mohameda, kterak bedlivě nás přezvídá z podálí. — Ze klinkotu náhrdelců vítězoslavně pokročila. — Zpět se objevila (t. j. vrátila se) jako poprve (spr. po prvé) osmáhla slunce (t. j. osmáhlá od slunce). — Žárlivost povznikat může pouze z lásky. — Bylo to zvíře slastné, jež vtvářeno bylo v rozkošném těle ženském. — A z veškera křiku toho jsem srozuměl, že byla Alluma uprchla. Scházela se s přeběhlíkem, vzatým koncem předešlého měsíce dozorcem mým za pasáka (místo: přijatým na konci předešlého měsíce od mého dozorce za pasáka). — Zvěděl jsem, že byl ji minulé noci uzřel vyjít, leč nevrátit se již (tedy uzřel ji nevrátiti se!). — Srdce stísněno a krev vzkypěla, vynasnažil jsem se rozpomenout rysů muže toho. — Bože můj, je to žena jako každá jiná! Ví kdo, co má bytost takovou, že vzdoruje, že miluje a že sleduje či opouští jakého muže? (Rozumíš-li tomu, poctivý Čechu?). Atd.

A což ta záliba ve zvláštních, neobvyklých, někdy i nově vymyšlených slovech! Obyčejně říkáme: zdaleka, zabarvení; proto Projsa musí míti: zdalečí, zábarva; místo kopců neb vrchů má kopčiny, dým u něho vyvírá z bud, na zelenavém azuru zase mnohde porozvíral se těsný průryv; obloha jest mu výsostná, nám jen vysoká; my se ptáme: rozuměl jsi mi, on však: srozuměl jsi mně? Zabírá se v tvrdý spánek, zná směr kýžený (my jen žádoucí); my říkáme dokonce, on dokona, u nás mají někteří lidé k obsluze statného mladíka, Projsa statného mládce; její oči vyzíraly nenuceným pohledem, obličej měla poněkud zdivělý, rty prohrnuté, přípach gazelí, on se dokona dal v područí náhodnosti, prostředí, postyku. Podlehl seveřanské žárlivosti pro její útěk s tulanem. Afrika má atmosférickou lichotu (co je to?), ženy její mají citnost příliš prostnou. Poněvadž se obecně říká: nazvaný, Projsa si udělá slovo přizvaný, které má naprosto jiný smysl. Přišel mi vstříc je Projsovi tuze všední; volí: vstříc se mi objevil. Místo pospíchá píše: pílí; dostoupiv výšiny jest mu málo; on raději si to doplní: vzhůru dostoupiv, jakoby mohl někdo dostoupiti výšiny také dolů. My říkáme: naprosto jsem si nevzpomněl naň, Projsa: zdalečí jsem naň nevzdechl. My jsme se jali vyprávěti, Projsa se ujal vyprávění atd.

Pan překladatel patrně chtěl si tímto počínáním dodati rázu učeneckého, rázu obzvláštního znalce češtiny, chtěl snad i projeviti snahu po svéráznosti slohové a jazykové. Ta snaha leckde je patrná. Ale upadl v podivínství, sloh je tvrdý, mnohdy nepřirozený, zjevně strojený a místo umění se ukázala umělkovanost. Jak mermomocí se p. překladatel vzdaluje od prostoty a lidovosti mluvy a volí strojenost, viděti i z pořádku slov u něho. Slyšme některé příklady: Byl jsem zde as 4 roky, nevalně ještě ve mnohém ohledu zařízen v této zemi, jejíž jazykem počal jsem blabolit a nutkán, abych dokona neuzavřel se svojí náruživosti, jež byla mi jinak osudna, čas od času na několik dní se vydával do Alžíru (spr. Byl jsem zde as 4 roky, a nezařídil jsem se ještě valně po mnohé stránce nebo: ve mnohém směru v této zemi, jejíž jazyk jsem počal lámati, a nutkán jsa, neodpoutati se úplně od své náruživosti jinak mi již osudné, vydával jsem se atd.). Podobně tvrdě se čte věta: Svodným dychtěním — oním úsilím překonat muže, jež mámivě působí jak chtivost šelmy, oním baživým úchvatem smyslným zjiskřelé její zraky mne vábily. — Kteréhos večera, když vracel jsem se domů by prostěji znělo: když jsem se vracel domů. — A sburcovat jsem dal v tábořišti všecky muže: a dal jsem v tábořišti všecky muže zburcovati. — Nedoufal jsem, že bych spatřil již kdy svoji milenku: že bych ještě někdy svou milenku spatřil. — Tu jitra jednoho vešel ke mně Mohamed s kromobyčej znepokojeným výrazem v zracích (Tu jednoho jitra přišel ke mně M. s výrazem v tváři kromobyčejně znepokojeným) a mn. j.

Také pravopis má p. překladatel svůj. Píše poprve m. po prvé, zvýšovati m. zvyšovati, stihati a prosvitati m. stíhati, prosvítati; stýrat, spříjemnit, sburcovat m. ztýrati, zpříjemniti, zburcovati; co na mne m. co na mně jest. Slovo líce jest mu ženského, nám středního rodu (modré hvězdy líce své m. líce svého, oválnou líc m. oválné líce); miluje slovo jakoby (zvedl ruku jakoby k ráně m. jako k ráně; rudé zrno viselo jakoby krůpěj krvi; sklopil oči jakoby u vědomí jakés viny).

Končíme. Má-li p. překladatel rád svou mateřštinu, nesmí jí takto ubližovati. Sám si tím ovšem ubližuje nejvíc; neboť se takto vylučuje ze sboru spisovatelů a své knížky z písemnictva našeho. A toho si račiž povšimnouti i p. nakladatel.

Naše řeč 9, ročník 2/1918

Předchozí Václav Ertl: Obnos

Následující Z.: České hovory