»Pro« a »skrze« v modlitbách

Gilbert Cyril Křikava

[Drobnosti]

V obřadních knihách katolické církve končí se modlitby, jimiž se modlící obrací k Bohu Otci, slovy: »Per Christum Dominum nostrum«, nebo: »Per Dominum nostrum Jesum Christum« … atd. Předložky per užívá se také v litaniích, na př.: »Per adventum tuum, libera nos Domine!« i v jiných prosbách na př.: »Per sanctam ovacem tuam redemisti mundum«. V českých překladech se v starší době na těchto místech objevuje předložka »skrze«, v úřední agendě (»Manuale rituum«) církevní provincie pražské z r. 1873 je všude na těch místech psáno »pro«, o diecésním zpěvníku královéhradeckém »Oltáři« je však opět zavedeno »skrze«. Proč asi zaměněna byla předložka pro za předložku skrze, a co je správné?

Nevidím jiné příčiny, nežli upřílišenou horlivost, aby v českém tekstu nebylo germanismů. Poněvadž latinská předložka per přeložena v němčině předložkou durch: »Durch Christum unseren Herrn«, »durch Deine Ankunft«, zdálo se asi býti germanismem pořadatelům agendy z r. 1873, kdyby se překládalo: »Skrze Krista Pána našeho«, »skrze příchod Svůj vysvoboď nás, Pane!« Jenže ta horlivost nebyla na místě.

Správné je však skrze.

Předložkou skrze neoznačuje se pouze osobní prostředník, na př.: »Zlého člověka tresce Bůh skrze horšího« (Gebauer-Ertl § 788), nýbrž též věcný prostředek, na př. »mluvil skrze hlásnou troubu« (tamže) = prostřednictvím hlásné trouby, »stieti… hlavu pýchy skrze meč pokory«, »lože života zlého skrze pokánie odehnúti (odstraniti)« Gesta Rom. hl. 80. V písmě svatém nazývá se Kristus často prostředníkem (mediator), a tedy důvod lexikální (latinské per = skrze, nikoliv pro, české pro = lat. propter) podepřen jest důvodem věcným. »Skrze Krista Pána našeho« je tedy správné.

Prostředek věcný nemusí býti pouze hmotný předmět, může to býti také nějaká činnost. Proto je správné také: »skrze příchod Svůj, vysvoboď nás, Pane!« Ovšem je pravda, že prostředek (hlavně věcný) se vyjadřuje v nové češtině raději instrumentálem (Gebauer-Ertl tamže). Možno by tedy bylo také vyjadřovati se: »Příchodem Svým, vysvoboď nás, Pane!«, »svatým křížem svým svět jsi vykoupil«. Avšak tu třeba jest uvážiti, že starobylost dodává vážnosti. Má tedy býti zásadou: Starodávné formy modliteb a duchovních písní neměniti, pokud zůstává forma ta srozumitelnou. Lépe jest tedy, říkáme-li: »Skrze příchod svůj vysvoboď nás, Pane!«, »skrze svatý kříž Svůj svět jsi vykoupil«.

Předložka pro označuje příčinu, účel, důvod (Gebauer-Ertl § 785). V latině se tu klade propter. »Pro Krista Pána našeho« bylo by latinsky: »Propter Christum Dominum nostrum«, nikoliv »per Christum Dominum nostrum«. »Pro Boha«, »pro Krista Pána« užívá se často při výkřicích úzkosti. Slyšel jsem kdysi, že starší duchovní správce, jemuž se ruce chvěly a jehož nohy trápil reumatismus, nechtěl se dáti při náboženském průvodu zastati kaplanem nebo katechetou, ale bylo třeba, aby ho mladší kněží při chůzi podporovali. A tu když končil modlitby klausulí (závěrkou): »Pro Krista Pána našeho«, na účastníky průvodu prý to působilo trapně; vidouce jeho stav chorobný, měli dojem, jako by to byly výkřiky úzkosti. Z toho je zřejmo, jak nesprávnost v řeči může i nejvážnější úkony, jako jsou úkony náboženské, znevážniti, ano i zesměšniti.

Správně však se říká: »Pro svaté drahé rány, smiluj se nad námi!«, poněvadž tu předložka neoznačuje prostředku, nýbrž důvod, příčinu.

Nová agenda pražská z r. 1916 zavedla v klausulích modliteb opět předložku »skrze«, což jest velmi rozumné, poněvadž mluvnicky správné.

Naše řeč 10, ročník 2/1918

Předchozí Pistole a bambitka

Následující Proto, že…, za to, že…