E. Michálek
[Drobnosti]
Řekneme-li o někom, že je nenapravitelný ležák, že vede ležácký život, nebo slyšíme-li pořekadlo mladí ležáci - staří žebráci, sotva si uvědomujeme, jak rozmanitým vývojem slovo ležák prošlo. Zůstaneme-li v oblasti jmen označujících osoby, rozumíme dnes tímto slovem pouze ‚někoho, kdo rád leží, zahálčivého člověka, lenocha‘ (podle „Slovníku spisovného jazyka českého“). Ale pro naše předky byla významová náplň tohoto slova bohatší, diferencovanější. Vedle významu shodného v podstatě s tím, jak chápeme slovo ležák dnes, existoval v staré češtině i specifický význam terminologický. Označovala se tak v starém českém právu ‚osoba, která „ležením“ vymáhala zaplacení dluhu nebo plnění jiného závazku‘. Nebyl-li dluh, popřípadě jiný závazek vyrovnán ve lhůtě určené dohodou mezi zúčastněnými stranami (věřitelem a dlužníkem), byl povinen dlužník nebo osoba jím pověřená nastoupit tzv. ležení. Záleželo v tom, že dlužník nebo častěji jeho zástupce byl zavázán odejít do určeného domu a tam zůstat tak dlouho, dokud dluh nebude vyrovnán. Útraty za tento pobyt šly ovšem na účet dlužníkův; ten byl tak donucován, aby splnil svůj závazek.[1] Později a vcelku méně často vykonával funkci ležáka i věřitel.[2] Pokud jde o původ starého termínu ležeti, leženie, bývá poukazováno na německá slova téhož právního významu einliegen, einlegen, in(ne)lig(g)en, înlegen, einlieger, inliger, înlager;[3] v staré češtině bylo časté i předponové vléci - vlehnúti, vleženie.[4] Vymáhat plnění závazků pomocí ležení bylo u nás rozšířeno zvláště od konce 14. do 16. století; později tato instituce z našeho právního života mizí.[5] Ale vzpomínka na tyto ležáky zůstala a našla svůj odraz i v jazyce. Ležáci, kteří se při svém zahálčivém, nepořádném životě dopouštěli nezřídka i různých výtržností, stali se příslovečnými. Dokladem toho je např. ironická narážka v korespondenci Karla staršího z Žerotína: Avšak ne bez zisku jsem zde (tj. dlouhým čekáním na loď) čas strávil; nebo když koli do Moravy se vrátím, budu se jako kdo jiný do ležení hoditi. A protož jestli Petr Pražma starší na pana Karla strejce nebo na pana hejtmana ležáků potřebovati bude, já se vším svým domem k službě panské. (F. Čáda, cit. dílo, s. 34, pozn. 12a).
Ovšem v starém jazyce jsou doloženy i další významy slova ležák, třebaže již ne tak často jako zmíněný význam právnický. Máme stále na mysli jen okruh významů označujících osoby. Tak slovem ležák se rozuměl i ‚cizí služebník kupecký‘.[6] Dále znamenalo jméno ležák ‚toho, kdo vojensky, s vojskem leží‘; tak je tomu např. v listu krále Jiřího Domažlickým: Vzneseno jest na nás, že by někteří tu v městě vašem (tj. v Domažlicích) leželi, úmysl majíc poddaným a lidem vysoce urozeného falckrabie s Rýna překážeti … jsú-li kteří takoví ležáci u vás, ježto by poddaným a lidem falckrabovým chtěli překážeti, mluvtež s nimi, ať toho nečinie (ArchČ 5, 305—1470). Konečně se slovem ležák rozuměl i ‚zahálčivý, lenošný člověk, zahaleč, povaleč‘, kde šlo v podstatě o týž význam, jaký zná dnešní čeština. Tak třeba Žídkova „Správovna“ varuje, aby žádný ležákuov nechoval a prázdné lidi a požaduje, aby rychtář … přehledoval, čím se živí, kradú-li čili co dělají (ŽídSpráv 117). Vladislavské zřízení a četné starší dokumenty přímo zakazují, aby žádný z pánuov, z rytieřstva ani z měst ležákóv nepřechovávali (ArchČ 5, 256) ut nullus … errones … receptaret.
Tento poslední význam, dosud v jazyce žijící, bývá přímo vyvozován ze zaniklého staročeského významu právnického.[7] Pro takový názor mluví skutečnost, že právnický význam je podle svědectví staročeského materiálu ze všech nejstarší a nejfrekventovanější. O vykázání místa k ležení podlé obyčeje ležákového (ČČM 35, 1861, 349—1373) mluví již jedna z prvních česky psaných listin pocházející od známého klasika staročeské literatury Tomáše ze Štítného. Naproti tomu prvé doklady slova ležák v dnešním významu jsou teprve asi z poloviny 15. století. Přesto je však třeba, soudíme, dělat závěry opatrně. Jde o typ v našem jazyce značně rozšířený, který mohl existovat dávno před vznikem významu terminologického, i když o tom přímé svědectví není. Srov. třeba doklady z nářečí: ti sousedi nebyli žádní sedáci (‚nevysedávali dlouho v hospodě‘),[8] lenoší jako nějaká ležačka;[9] srov. i obdobný typ stojka ‚postavač, lenoch‘,[10] osobní jméno Stojan doložené již v 12. století.[11] Přece jen se však zdá, že na uchování a rozšíření dnešního významu slova ležák staročeský význam právnický nebyl bez vlivu.
[1] Tyto souvislosti osvětluje v naší odborné literatuře F. Čáda, Ležení podle českého práva zemského, Praha 1922; V. Vaněček, Krátké dějiny státu a práva v Československu, Praha 1955, s. 170, Z. Winter, Kulturní obraz českých měst 2, Praha 1892, s. 826n.; srov. dále J. Gebauer, Slovník staročeský 2, s. 243, V. Brandl, Glossarium illustrans bohemico-moravicae historiae fontes, Brno 1876, s. 125n., J. Jungmann, Slovník česko-německý 2, s. 310.
[2] F. Čáda, cit. dílo, s. 39n., 55.
[3] F. Čáda, cit. dílo, s. 3 (v poznámce); srov. Deutsches Rechtswörterbuch 2, Weimar 1932, s. 1425n.
[4] Dokladový materiál k této stati mi poskytlo oddělení pro studium vývoje jazyka ÚJČ a Kabinet dějin státu a práva v Československu (Ústav práva).
[5] F. Čáda, cit. dílo, s. 18n., 25.
[6] Srov. J. Jungmann, cit. místo (doklady z Veleslavína), dále Z. Winter, Kulturní obraz českých měst 2, s. 561.
[7] Srov. např. V. Brandl, cit. dílo, s. 131.
[8] F. Oberpfalcer, Rod jmen v češtině, Praha 1933, s. 37 (z Bartoše).
[9] J. Zaorálek, Lidová rčení, Praha 1963, s. 523 (z Ještědska).
[10] F. Bartoš, Dialektologie moravská 2, Brno 1895, s. 390.
[11] Jméno je doloženo i v staré polštině a lužičtině. Srov. A. Profous - J. Svoboda, Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny IV, Praha 1957, s. 173n.
Předchozí K. Sochor: Experimentální neboli pokusné sídliště
Následující K. Sochor: Pneumatika, nebo obruč, duše, nebo snad vzdušnice?
© 2008 – HTML 4.01 – CSS 2.1
