O dobrý sloh

Dr. Vojtěch Martínek

[Články]

(NŘ. 16, 1932, 199n.)

Dovolte, abych k článku p. Erbanovu »O dobrý sloh« připojil několik poznámek; snad nebude neužitečné podívat se na ten problém i se stanoviska spisovatele, jenž je v článku jmenován a kárán.

Pan Erban doporoučí zřejmě cestu velmi úzkou; sloh Jiráskův, Raisův nebo řeči lidové nelze prostě přenésti na každý druh slovesný. Je to výraz jejich individuality a patrně každý spisovatel musí hledat svůj výraz vlastní. Je mnohdy optickým klamem, považuje-li se řeč lidová za výraznější než řeč literární — píseň lidová na př. působí proto čistým půvabem, že její prosté slovo je zákonným, úměrným výrazem prostého citu a prosté myšlenky. Ale jistě by takové výrazové prostředky selhaly, kdyby měly vyslovovat cit odstíněnější a myšlenku spletitější. Tu spisovatel nutně musí hledat polostín a polotón. Pan Erban ukazuje, že mluvu lidovou dobře reprodukuji, ale v popisech že je mnoho zbytečných charakteristik. Ale zde běží zřejmě o dvojí techniku, a dovoleno-li tak říci, o dvojí vidění; pro výraz duše lidové jsem musel volit slovo prosté a pádné, kdežto jinak jsem usiloval i o odstín, o ornament. Ovšem každý pevný obrys zdá se výraznější, ale bylo by třeba zjistit, jsou-li vytýkané vazby skutečně tak přetíženy, jak pan Erban ukazuje. Napsal-li jsem, že »píseň vzrušovala nápěvem, sdružením zpívajících hlasů a ne slovy«, není to nadbytečné, jak ukazuje p. E., nýbrž chce ona vsuvka vystihnouti náladu družnosti, v níž se octl sedlák Oberva. Nebo: »Byli jako opilí, opilí nejsilnějším vínem«; druhá část zřejmě chce stupňovat selský zmatek ze záplavy peněz: jak vzácné byly peníze v letech devadesátých, stejně jak bylo vzácné víno na dědině! A do třetice, abych vybral jen ukázky: »sedláci stvrzovali prodej svými těžkými podpisy« prý je výraz „těžkými“ zbytečný a šablonovitý. Ale jsou »otřepaná« slova, bez nichž se řeč neobejde, a věru nemohu za to, že ti sedláci neuměli psát lehce. A tak bych mohl obhájit všecky vytýkané charakteristiky; mohu ujistit p. E., že jsem volil výrazy velmi rozvážně, že jsem o problému slohu velmi uvažoval a text mnohokrát piloval. I přes jeho doklady nejsem přesvědčen, že právě můj sloh by byl typický mnohomluvností a že by se mu jinde příklad nepodařil lépe.

Ovšem snad jsem nejednou barvu přeexponoval a připojil vsuvku nadbytečnou; ale aby bylo možno říci povšechný soud, bylo by nutno uvést nejen těch deset dokladů z jednoho románu, jenž má na tři sta stran, nýbrž rozebrat i další dva díly, s nimiž »Oberva« tvoří celek. Postup by musil být velmi opatrný a doklady přesvědčivé i dostatečně hojné, aby se zjistila typičnost; vždyť je velmi subjektivní určit, která charakteristika je nadbytečná a který výraz otřelý. Hodnota »Naší řeči« a její průkopnický význam záleží v tom, že proti libovůli jazykových brusičů, kteří povýšili své subjektivní mínění na zákon, zdůraznila právo živé řeči. Proto byla a jest normou pro filologa i pro spisovatele. Pan Erban tuto tradici láme, neboť jeho postup je nespravedlivý: určuje charakteristiku spisovatele z několika vytržených vět, o nichž může býti spor, a vyslovuje nad ním anathema, že si neumí vybrat výraz nejekonomičtější a »pro autora eventuálně nejrázovitější«. Spisovatel, jenž pracuje poctivě a vážně, jenž má lásku k řeči, má právo žádat, aby nebyl posuzován libovolně a ukvapeně. Vždyť takový postup by přivedl každého autora na lavici obžalovaných: vezměte si Máchu — »byl pozdní večer, první máj, večerní máj« — což není podle stejné logiky druhá část zbytečná, když v pojmu »pozdní večer« jest zahrnut už »večerní máj«? Prostý člověk by ovšem řekl: »Jarl Ivo díval se na západ slunce a slunce červeně zapadalo« ale Vrchlický napsal o tom báseň »Západ« na několik stran. Půjde-li se na spisovatele s takovým měřítkem, quis sustinebit? Ale o tom se asi s p. E. neshodneme: zde stojí proti sobě dvojí subjektivní cítění.

V tom ve všem se mohu mýlit. Proti čemu se však ohrazuji zdvořile, ale rozhodně, je tón, jímž jsou výtky pronášeny. Věty jako »mnohomluvný řečník nebo kazatel, který nevěda dobře, o čem by mluvil, rozbíhá se stále«, nebo »lze věty zpřeházeti ve výrazech a nic se nestane«, nebo o Vančurovi »epileptický záchvat« budí dojem, že pan Erban zapomněl, že ušlechtilost a takt také patří k dobrému slohu.

Naše řeč 8, ročník 16/1932

Předchozí František Oberpfalcer: Přechylování jmen jako výraz rozdílu v pohlaví, II.

Následující Kvido Hodura: Rodinné vzpomínky na Jana Gebauera