Lidová rčení

[Drobnosti]

Na výzvu v NŘ. XVI, 1932, 159 poslal nám p. řídící učitel Fr. Jirsák z Dobřenic celou sbírku lidových výrazů z východních Čech (z Dobřenic, Dobrušky, Kratonoh). Je v ní mnoho slov a rčení zajímavých a málo známých, namnoze dosud nezapsaných, a proto otiskneme tyto zápisky postupně všechny. Doklady jinak neoznačené jsou z Dobřenic. — Velké placce nebo velkému kusu něčeho se v Dobrušce říkalo pláckora (zápis asi z r. 1875). — Kuře je slepička nebo kohoutě, na př.: Naše kvočna vyvedla jen vosum kuřátek, pět slepiček a tři kohouťata. — — Večerním červánkům se říká požáry, na př.: Dělaj se požáry na nebi (Kratonohy). — Zednický mistr z Dobřenic vypravoval, jak při kopání základů přišli na kobylici, vopučinu (měkká opuka; u Kotta 1, 715 kobylice = druh hlíny). — Potulným rasíkům se říká biřic, biřickej, rasouskej, kaťák, kaťouskej, řemínkář.— Z hnízda se obyčejně jedno kuře nebo house nevyvede a zůstane zakrnělé, v Dobřenicích mu říkají dědiček, někdy hospodářiček nebo tarášek. Také o stárnoucím člověku se říkává: Už je z něj takovej dědiček. — Slovem zelenina se označuje zelené krmivo, na př.: Jel pro zeleninu, a obrazně také mladá chasa, na př.: U muziky bylo jen trochu zeleniny. — Vohlozek je staré ometené koště a pod. — Větším kusům kůry se v Dobrušce říká koráby. — Herodyje, Herodyjána je přezdívka pyšné, nastrojené ženě. — Dypak von se přiheredi? znamená ‚kdypak přijde, přitáhne‘ (obé z Dobřenic a z Dobrušky). — Jméno rostenec je běžné v Kratonohách ve významu ‚vrstevník z téže osady‘; tam se také říká »sme menáci«, t. j. máme stejné příjmení. — Při orání se v těžké půdě dělají sklady, lavice. — Slovo zadina značí zadní obilí, ale též zadní dveře, vedoucí ze síně na dvůr (Kratonohy). — Od štípnutí blechy je štípanec, od komára drbák; stopy od much jsou mušince. — »Je schovaná« se říká o osobě, která má zkřivenou páteř a otekliny na zádech od chování těžkého děcka. — Pes vytlouká, vymetá (t. j. shání po kuchyni, kde by co sežral). — Vejražni hrábě jsou hrábě přebytečné, v zásobě. — Místo »zapíchnutý« se říká v Kratonohách zapíšenej, na př.: Zapomněla jehlu zapíšenou, rejč zapíšenej. — Šeredit chlebem znamená ‚pohazovati, drobiti jej, nevážiti si ho‘; podobně: Tys to rozšeredil! (Dobruška). — Špatné kuchařce se říká čuchra (to je čuchra čuchravá, copak vona to učuchrala?) nebo klunda (ta klunda to uklundá; je to uklundany; též uklohnit). — Kdo šmaňhá boty, chodí po rychtářovy mezi (Kratonohy, z r. 1890). — Naderchlovat = něco nacpati, namačkati, na př. peří do sypek. Husy maj volata jako hrnky, ty se naderchlovaly (Kratonohy, z r. 1890). — Chůzí v blátě, v rozbředlém sněhu se člověk uvachá (unaví). — Ušišmaný = ušpiněný (ušišmany prádlo, knihy a pod.). — Káča (dětská hračka) se mrňá (točí, rejdí). — Pozbude-li naškrobené prádlo nebo sukně nošením tuhosti, zchlostí se. — Člověk kleslý na mysli je schlistlej (Dobruška). — Vochlamec je pohlavek. — Psu se žertem říká mrcafoun, mrcafinda (protože mrcá ocasem). — Vlasy se širokým, řídkým hřebenem (rozpravovákem) nejdříve rozpravily (t. j. rozčesaly). U dětí se to neobešlo bez breku, zvláště byly-li vlasy zknoceny (knoty = spletené, zmuchlané vlasy) (Kratonohy 1890). — Kdo říká »pro Krista Pána«, kristuje se; podobně: jéžišoval se (říkal: Jéžiši!); křižoval se (říkal: Jéžišku na křížku!); bóžuje se (říká Bóže, bóže!).— S bolestí znamená v některých spojeních ‚nanejvýš‘, na př.: Já jsem tak počítal, že to prase bude mit s bólesti padesát kilo, ale s bólesti, a zatim mělo třiapadesát. — Rozlije-li se v domácnosti voda po podlaze, udělá se Labe. »To je Labe!« V Dobrušce se říkalo (1875) v témž smyslu (a také o loužích po dešti): »To je Moldava!« — Ještě několik ukázek rčení a přirovnání: Prasata sou v penězích (hodně se za ně platí). — Přiběh zvenčí celej vyjevenej a dlouho se nemoh ustanovit (= uklidnit; též o rozplakaném dítěti) (Dobruška, asi r. 1875). — Hoď sebou, ať nám práce vocejpá (t. vodsejpá), vodpadá (= ubývá). — Pánečku, to to dnes slepicím šmakuje. Polykaj, až se zajikaj. — Táta hospodár, syn nezdár (Kratonohy 1890). — Ten náš kluk, to von je flink sem, flink tam (nepořádný, neuloží si knihy na své místo). — Příde domu a křáp bouch! až se všecko třese. — Má vyžahnuto, má ve mlejně (= má hlad) (Kratonohy). — Je óne; je plonk (bez peněz, prohrál) (Kratonohy). — Je čistej jak slovo bóži (nemá peněz). — Je hloupej na dva prsty ve řbetě. — Jen se tu vomrsk, vomžil, votočil, v minoutce byl pryč. — To bylo rujme se! (tak říkali v Dobrušce rušné slavnosti, kde se lidé jen rojili; doklad asi z r. 1875). — Vymručel by na jalovy krávě tele (je neodbytný). — — Udělal nám víc v noci než inej ve dne (o dobrém příteli) (Kratonohy). — Ten mně je milejší vo půlnoci nežli tenhle v pravy poledne. — Už mám tu sukni roztrhanou, že by za grejcar soli do ní nesvázal. — Zástěra jako sejto, žebračka by mně za ni pomluvila. — Zapomene-li hospodyně přiložit, vyhasne jí v kamnech a musí roztápět vod sirky (znova sirkou lejšpánky podpálit) (Kratonohy). — Dříu by byli lídi sežrali třeba pazdeři, ale teď? — Ten novej kupec se eště dosti nutí; prodává na vobstoj; muže to s ním bejt. — Všechno sežene, i kdyby to měl u nebe vzit. — Sou spólu na samotě (žijí spolu neoddáni). — Je na zahálce (bez zaměstnání). — Dělá svou váhu (pracuje pořádně, rovnoměrně, ale nepřepíná se). — Vyřiď mu, že ho zkazuju pozdravovat skrz tyčkovej plot. — Už abych skoro dávala na stůl. Hospodář: To bez skora, už mně kruči v břiše. — Tancovat se musi, i dyby na sůl nebylo. Tancuje se vo celej řebik, vo stošest, vo ušechno pryč. — Někerej den je ten kluk jako pořčenej (divoký, zlobí). — Jako by chtěl a nechtěl (o nerozhodném člověku). — Přišel jako nic a vodešel jako žádnej (zticha).— Huli jako cikán na mezi. Báňá, jako když chudej chleba peče. Bafička = dýmčička (Kratonohy 1887). — Drži se ho jako připinák (klíště), jako veš košile. — Stydi se jako selská nevěsta (Dobruška). — Hned sou v sobě jako v patokách (chtějí se prát, potýkat). — Jede jako s hnojem, jako s kvasnicema (pomalu); jede, jako když hrom bije (rychle). — Je to jako dryják (nápoj, jídlo ostré chuti). — Bylo jich tam jako drábu (mnoho). — Má dluhů jako kvítí, jako štáboficír; je dlužen každymu, na koho se podivá (Kratonohy). — Kouká jako lotr z křížovy cesty, jako Babinskej. — To je člověk jako žádny vařeni (nemastný, neslaný). — To tam bylo lidi jako Částkovejch děti, jako u bóžiho hrobu (mnoho).

Naše řeč 8, ročník 16/1932

Předchozí Bohuslav Havránek, Jiří Haller: Oprava nesprávností

Následující Maďarská příjmení