[Posudky a zprávy]
Současný rozvoj slovenské jazykovědy můžeme sledovat jak v základních pracích vědeckých, soustřeďujících se na studium spisovné slovenštiny, v dílech odborně pedagogických, určených především vysokoškolskému studiu, tak i v oblasti popularizace jazykovědného bádání v souvislosti s péčí o spisovný jazyk a s pomocí dorozumívací praxi.
Spisovné slovenštině dostává se prvního vědeckého zpracování lexikografického v Slovníku slovenského jazyka (dosud vyšly 3 díly s písmeny A—R, čtvrtý díl je připraven k tisku a celé dílo o pěti svazcích bude dokončeno pravděpodobně v příštím roce), zpracovávaném kolektivem pracovníků Ústavu slovenského jazyka za hlavní redakce Št. Peciara; je připraven k vydání první svazek akademické gramatiky současné spisovné slovenštiny, zpracovaný pracovníky Ústavu slovenského jazyka za vedení J. Ružičky. Tento svazek obsahuje morfologii, a to jak výklady o tvarech slov, tak o jejich významech podle jednotlivých slovních druhů. — Vycházejí vysokoškolské učebnice zpracovávající jednotlivé jazykovědné disciplíny, např. nedávno vyšla Fonológia spisovnej slovenčiny od E. Paulinyho.
Nezanedbává se ani široká oblast popularizace jazykovědných poznatků, otázky jazykové výchovy školní i mimoškolní. Příznačné je i pro tuto činnost těsné sepětí teorie a praxe. Přesvědčují nás o tom i dva sborníčky nedávno vyšlé, Jazyková poradňa III a Štylistické rozbory. Chceme jim u vědomí jejich významu a společenského dosahu věnovat pozornost.
Obliba populárních rozhlasových výkladů o jazykových otázkách, vysílaných nejen u nás, ale i v jiných zemích,[1] zdá se, neklesá, třebaže od zavedení pravidelných pětiminutových relací u nás uplynulo bezmála 20 let a od samých počátků rozhlasového jazykového poradenství téměř 30 let. Prospěšné se ukázalo i vydávání knižních výběrů z vysílaných „koutků“, jak o tom svědčí nejen dosud vyšlé sborníky české (Jazykový koutek Čs. rozhlasu, První, Druhý a Třetí výběr), ale i slovenské (Jazyková poradňa I, II) a polské (Rozmówy o językuNedávno vyšel v Bratislavě třetí svazek sborníku Jazyková poradňa.[2]).
Třetí výběr ze slovenských rozhlasových relací obsahuje výklady vysílané od dubna 1958 do konce r. 1960 (překvapí nás tedy značné zpoždění knižního výběru); podílelo se na nich 25 autorů a zredigovali je G. Horák a J. Ružička. Tematicky jsou výklady seřazeny do 7 oddílů: Po stručném úvodním oddílu s širší obecnou tematikou (např. o jazykové kultuře učitelů nebo o starém a novém v jazyce) následují oddíly, v nichž jsou shrnuty příspěvky podle rovin jazykové stavby (slovní zásoba, tvoření slov — a tyto dva oddíly jsou nejobsáhlejší —, tvary slov, skladba, stylistika a hláskosloví s výslovností a pravopisem).
Tematika vybraných a otištěných výkladů je velmi pestrá, překvapuje široký rozptyl probíraných otázek. Ve většině případů jde o aktuální reakci na společenské dorozumívací potřeby. Jé tomu tak zvláště v tematickém okruhu terminologickém (srov. např. výklady o slovech kosmos, kosmická loď aj.). Jsou zde zastoupeny výklady o jednotlivých výrazech z terminologie letecké, zemědělské, dřevařské, včelařské, botanické ap.; masové rozšíření sportu i zájem o některé sportovní obory populární obráží se v množství výkladů o výrazech ze sportovního života. Poměrně málo jsou v tomto souboru zastoupeny výklady z života politického a hospodářského.
Velmi cenné jsou výklady o tvoření slov. Vychází se v nich často z existujících synonym, upozorňuje se na rozdíly mezi výrazy spisovnými a oblastními, popř. nářečními, zjišťují se jemné rozdíly významové nebo stylové (např. rozdíl mezi terminologickým a neutrálním užitím slova). Představují vlastně drobné významoslovné studie; vypracovala se zde — podobně jako v českých „koutcích“ — jistá rozhlasová forma těchto výkladů.
Hodně pozornosti a zájmu je věnováno otázkám vlastních jmen, zvláště jmen osobních a místních, jejich původu, podobě, tvarům i jejich psaní. Aktuální je např. otázka přechylování a skloňování některých osobních jmen ruských (Ivanenko, Suvorov ap.). Mluví se v této souvislosti i o výjimečných případech, kdy má žena jako pseudonym mužské jméno; to pak zůstává nepřechýleno (srov. např. Marko Vovčok).
Ve výkladech tvaroslovných setkáváme se s celkem ustáleným repertoárem drobných problémů jazykové praxe, týkajících se dvojího rodu některých jmen, tvarů čísla jednotného a množného u některých typů jmen, otázek životnosti (tvary jmen vzniklých přenesením ze jmen životných) a skloňování (popř. nesklonnosti) jmen cizího původu. — Ve výkladech skladebních jsou to opět časté obtíže souvisící s otázkou správnosti slovesných vazeb, mluvnické shody, zvláště přísudkové, užívání spojovacích výrazů, některých typů vedlejších vět a pořádku slov. — Do oddílu stylistického jsou zařazeny výklady o spojeních slov z jazyka lidového, o některých aktualizovaných obratech publicistických a o obrazném vyjadřování v dílech umělecké literatury; je to jistě vhodné osvěžení tematiky.
Zastoupeny jsou i některé jevy souvisící s jazykovým kontaktem česko-slovenským. Jde především o užívání českých místních jmen (a jmen od nich odvozených) a osobních jmen Čechů v slovenských textech, zvláště publicistických. Vychází se ze zásady, že se tato jména vřazují do slovenského jazykového systému, tedy např. místní jméno Kladno se přiřazuje k slovenským místním jménům na -dno, jako Rudno, Brodno, a proto odvozené příd. jméno zní ve slovenštině kladniansky a obyvatelské jméno Kladňan. Při existenci dvojtvarů ve slovenštině volí se podoba shodná s českou, konkrétně u ženského jména k příjmení Mrázek podoba Mrázková (ve slovenštině mají mužská jména na -ek přechýlené podoby buď s e, např. Bobeková, nebo bez něho, tedy Bobková). S podobnými problémy, které před nás staví běžná denní praxe, zvláště publicistická, setkáváme se i v češtině. Je úkolem české i slovenské jazykovědy studovat soustavně i drobné praktické problémy a pomáhat při jejich řešení podle pevných zásad.
Je celkem přirozené, že stejnost nebo blízkost podmínek života hospodářského, politického a kulturního staví slovenskou jazykovědu v péči o spisovný jazyk před stejné nebo podobné konkrétní otázky, s jakými se setkáváme v češtině a které se i u nás řeší v rozhlasových nebo časopiseckých jazykových koutcích nebo v časopiseckých „drobnostech“. Poněvadž vyjadřovací a dorozumívací potřeby jsou často totožné, nepřekvapí nás shodná řešení problémů (ovšem pokud je to v souladu s osobitými zákonitostmi v obou jazycích). Tak se např. přijímají jako správná podst. jména typu nehodovosť (se speciálním významem), nově v jazyce značně frekventovaná, rozlišují se významově příd. jména zdravotný a zdravotnícky, odmítá se ve spisovném jazyce slovo obloha v kuchařském významu ‚obložení‘ a mnj.
V bohatém souboru drobných příspěvků pojednávajících o jednotlivých jevech nebo řešících konkrétní problémy vystupuje do popředí otázka obecných zásad a hodnotících kritérií, s jejichž uplatněním jsou problémy jazykové praxe řešeny. Můžeme říci, že se uplatňují zásady zdůrazňované v poslední době jak v české, tak v slovenské teorii jazykové kultury. Silně se respektuje zákonitost jazykových jevů v současném jazyce i zákonitosti vývojového procesu jazykového (srov. i zdařilý populární výklad na s. 231); přihlíží se k jazykovému systému a k systémovosti jazykových prostředků, rovněž k jejich produktivnosti. Vychází se z poznání současného úzu (někdy spíše literárního než šíře spisovného), o němž podává svědectví dokladový materiál shromážděný v Ústavu slovenského jazyka (autoři se ho často dovolávají); odtud důraz na ustálenost, vžitost jazykových prostředků. V drobných sborníkových příspěvcích se šíří vědomí o rozdílech mezi prostředky spisovnými, oblastními a nářečními, prostředky živými a zastarávajícími. Proniká hodnocení funkční a stylové, upozorňující na rozdíly mezi vyjádřením terminologickým a neterminologickým, s poukazy na specifičnost prostředků hovorových nebo publicistických aj.
Zkušenosti ukazují, že tyto obecné zásady a hodnotící měřítka ještě nepronikly do širší veřejnosti dostatečně, ba leckdy ani ne k těm, kteří přímo profesionálně s jazykem pracují, ať jako spisovatelé, nebo jako učitelé ap. Bylo by proto vhodné uvažovat i o přímé popularizaci těchto zásad, nikoli jen prostřednictvím výkladů o jednotlivých konkrétních jevech.
Při podrobnějším a hlubším rozboru některých jednotlivých řešení a hodnocení bylo by jistě možno vyslovit dílčí námitky nebo výhrady. Než celkové zaměření, celková linie jazykové kultury, jak se zračí v otištěných příspěvcích, je nesporně správná.
Někdy zjišťujeme rozdíly v hodnocení paralelních jazykových prostředků v slovenštině a v češtině. Bez detailního prozkoumání daných jevů nelze ovšem dělat definitivní závěry, ale stojí za to jak na české, tak na slovenské straně využít zjištěných faktů k plodné konfrontaci. V češtině se např. připouští analogická vazba slovesa zamezit s 3. pádem, vedle původní vazby s pádem 4., ve slovenštině probíhá podobný proces, ovšem vzhledem k řídkému výskytu se vazba s 3. pádem odmítá jako nesprávná. Na okraj připomínáme, že vzájemný vliv obou jazyků v oblasti slovesných vazeb může být značný. V češtině např. probíhá proces pronikání vazeb se 4. pádem místo původních vazeb s 2. pádem. Na urychlení tohoto procesu může mít u některých sloves vliv i slovenština, kde je vazba se 4. pádem běžná (např. u sloves užít, dobýt ap.). — I v češtině je v některých případech kolísání mezi užitím předložky v a na ve spojení s místními jmény podle toho, jak se drží původní úzus podporující užití předložky na u míst položených podél řeky nebo na vrchu (srov. na Smíchově, na Žižkově, ale v Dejvicích, podobně v Brně, ale na Starém Brně ap.). Zdá se, že výklad o těchto jevech v našem sborníku více podtrhuje význam místního úzu i pro vyjádření spisovné, než je to obvyklé v poradenské praxi české.
Jak užitečné mohou být drobné příspěvky o některých slovech, jejich významu i stylové platnosti z hlediska konfrontace obou našich jazyků, to ukazuje výklad o synonymních výrazech žatva, žeň, žně, poukazující i na stav v češtině: českému neutrálnímu a odbornému výrazu žně (srov. i odvozené příd. jméno žňové práce) odpovídá ve slovenštině neutrální výraz žatva (srov. i žatevná brigáda); výraz žatva má i čeština, ale využívá se ho jen slohově jako prostředku knižního podobně jako ve slovenštině slov žeň a žně. Podobné konfrontace by zasloužil i výklad o slovese uspět, aktuální ovšem spíše z hlediska českého, kde toto sloveso nově proniká.[3]
Z drobných kritických připomínek ještě poznamenejme: Někdy pozorujeme nepřesné ztotožňování literárního užívání slova se spisovným územ (např. při výkladu o slovech akurát, akurátny, s. 211); neobstojí zcela některé argumenty uváděné proti příd. jménu siaťový: je sice pravda, že je možno v daném případě užít příd. jména od synonymního sejba (tedy sejbový), ale jak postupovat a uspokojit vyjadřovací potřeby v těch případech, kdy synonymní výraz nemáme? — Redakčního sjednocení by vyžadovaly výklady, zčásti rozdílné, o sportovním termínu coach (s. 54 a 56) aj.
Podněty k zpracování drobných příspěvků vycházejí z kritiky veřejných projevů v novinách, z nedostatků v praxi administrativní, jsou vzaty z jazyka literatury, poskytuje je pozorování běžného dorozumívání ap. Při jejich zpracování převládá věcný rozbor, pracující s klidnými, převahou přesvědčujícími argumenty. Otištěné rozhlasové výklady neztrácejí nic ze své původní mluvené bezprostřednosti a jasnosti. Vyhýbají se suché odbornosti i násilnému poučování, neupadají však ani do laciné, rádobyvtipné popularizace. Obsahem i formou odlišují se příznivě od vědecky i jazykově výchovně pochybené praxe staršího purismu.
Využívání prostředků masového šíření kultury (rozhlasu, televize, tisku) i pro účely jazykové kultury a popularizace výtěžků jazykovědné práce jako součásti práce osvětové přikládá se právem stále větší význam nejen u nás, ale i v Sovětském svazu a v jiných zemích. Trvalejší jejich působení je umožněno publikováním knižních výběrů z nich. Bude proto vhodné tuto účinnou formu péče o spisovný jazyk dále propracovávat a usilovat jak o rozšíření tematiky, tak o nové formy výkladů. I posuzovaný výběr z rozhlasových relací svědčí o tom, že slovenská jazykověda plní i na úseku popularizace dobře své poslání.
Alois Jedlička
Užitečným projevem popularizačního úsilí slovenských jazykovědců je sborník Štylistické rozbory.[4] Vznikl z iniciativy pracovníků oddělení pro gramatiku a stylistiku při Ústavu slovenského jazyka SAV, jehož členové Jozef Mistrík a Jozef Ružička ho také redigovali. Na vypracování sborníku se podílí 13 autorů, jazykovědců i literárních vědců z akademických ústavů i z vysokých škol s 22 rozbory stylu jednotlivých spisovatelů nebo jednotlivých literárních děl. Sborník vychází vstříc naléhavé potřebě učitelů slovenského jazyka a literatury, vysokoškolských studentů slovenštiny a vyspělejších žáků vyšších tříd 2. cyklu. Chce vyplnit mezeru, která dosud byla v slovenské lingvistické literatuře, totiž podat alespoň částečně obraz o jazyce a stylu slovenské umělecké literatury. Dílo, které tento obraz podává, je záslužné zejména proto, že poznávání jazyka a stylu uměleckých děl je součástí slohové výuky a výchovy jak na školách vysokých, tak všeobecně vzdělávacích a odborných.
Stejný nedostatek pociťují i učitelé češtiny na školách českých. Přestože vyučování slohu je věnováno poměrně dost pozornosti v učebnicích i v metodických časopisech a přestože je mu vymezen v rámci jazykového vyučování značný počet hodin, nemá stále žádoucí výsledky. Je to způsobeno řadou činitelů, z nichž je třeba připomenout příčinu základní, že totiž ve vyučování slohu došlo u nás v posledních letech vinou administrativních zásahů několikrát k celkem zbytečným, často protichůdným změnám, pokud jde o pojetí a zařazení slohové výuky v učebním procesu. A tyto změny nesporně přispěly k zvýšení rozpaků, které v otázce vyučování slohu ve školské praxi byly a dosud jsou. Obě základní složky slohového vyučování, vytváření návyků samostatně se vyjadřovat přiměřeně danému cíli a poznávání charakteristických rysů jednotlivých stylů, bývají někdy násilně oddělovány, jindy zase nepřehledně splývají.
Zejména poznávání uměleckého stylu, které má pomáhat při uvědomělé četbě krásné literatury, je dosud slabou stránkou slohového vyučování. Probírá se obyčejně v hodinách věnovaných literatuře. Není možno říci, že by rozbory uměleckých textů na školách neměly tradici, ale prováděly se často dost diletantsky, záležely většinou v sestavení osnovy a ve vyhledání nejnápadnějších obrazných pojmenování. Tento stav vedl k tomu, že se staly formálními a začaly se odmítat jako složka, která nepřináší žádný užitek. Tyto názory u nás zčásti dosud existují, a proto je někdy stylistický rozbor ze školy vytlačován.
A právě posuzovaný sborník je významnou pomůckou k tomu, aby se stylistické rozbory dostaly na náležitou úroveň a aby plnily svůj účel.
Úvodem jsou předeslány dvě stručné kapitoly o stylistických vlastnostech jazykového projevu a o stylistickém rozboru uměleckých textů. Obě jsou vlastně stručným přehledem dané problematiky, chtějí připomenout základní pojmy a jejich vymezení. Nekladou si za cíl vyložit problematiku v celé šíři a hloubce, nýbrž usilují o to, aby nadhodily nejdůležitější hlediska, která je třeba při rozboru uměleckého textu brát v úvahu.
V první kapitole se J. Mistrík zabývá základním pojetím slohu, klasifikací funkčních stylů ve shodě s pojetím E. Paulinyho (nejvíce pozornosti věnuje stylu uměleckému), dále probírá slohotvorné činitele (forma mluvená a psaná, monologičnost a dialogičnost, kontakt autora a adresáta), slohové postupy a základní útvary (oznámení, popis, vyprávění, výklad).
F. Miko se v úvodu druhé kapitoly zamýšlí nad účelem stylistického rozboru a zdůrazňuje jeho význam pro vytváření uměleckého vkusu. Pak se pokouší obecně stanovit hlavní zásady rozboru: (1) hledat prostředky, jimiž autor dosahuje celkového dojmu díla, (2) odhalit u každého prostředku, jak konkrétně přispívá k estetickému dojmu díla. V rámci těchto hlavních zásad ukazuje na složitost celé problematiky, na nemožnost postupovat při rozboru mechanicky nebo hodnotit jazykové prostředky jen obecně. V závěru svých výkladů uvádí rozdělení jazykových prostředků ze stylistického hlediska a všímá si různých charakteristických rysů, které může umělecký text mít. Stručná ukázka rozboru krátkého úryvku z Chrobákovy povídky „Kamarát Jašek“ demonstruje, že metoda rozboru, i když její hlavní zásady je možno stanovit obecně, musí vycházet především z textu samého, a není proto možné dávat pro rozbor nějaké mechanické návody.
Také všechny ostatní příspěvky ve sborníku záměrně potvrzují tuto skutečnost. Ukazují na konkrétních příkladech různé metody rozboru, které vyplývají z toho, že v různých dílech se vyskytuje a uplatňuje množství nejrozmanitějších stylových prostředků.
Do obecných zásad rozboru není možno pojmout ani jen výčet těchto jevů, nehledě k tomu, že mají v různých dílech různou frekvenci, a zejména různou funkci a slohovou platnost.
Proto ve sborníku najdeme příspěvky, které rozebírají individuální styl autora celkově (V. Kochol, Štúrov štýl a jazyk), jiné se zabývají jen některou složkou uměleckého stylu jednotlivého autora (O. Čepan, Vajanského „vozvýšený“ jazyk a štýl). Převážná většina příspěvků se zabývá jedním nebo několika díly určitého autora, ovšem ani tyto rozbory nepostupují metodicky stejně. Některé probírají všechny jazykové prostředky, které mají v díle nějakou stylistickou funkci (např. G. Horák, Ťapákovci; Ján Oravec, Reč poviedky Keď báčik z Chochoľova umrie; J. Štibraný, Poznámky k poviedke Vladimíra Mináča Talent aj.). Řada příspěvků si všímá určitého charakteristického rysu díla; např. V. Kochol (O niektorých štylistických prostriedkoch Janka Kráľa) se zamýšlí nad funkcí zdrobnělin v Králových baladách a dochází k zajímavým závěrům, že zkoumání tohoto formálního prostředku přináší hlubší poznatky o ideji než její tradiční zkoumání prostřednictvím obsahu a výpovědi, nebo M. Ivanová-Šalingová rozebírá stylistické prostředky, jimiž dosahuje Kalinčiak v „Reštaurácii“ humorného účinu, aj.
Konkrétní zpracování jednotlivých rozborů se také navzájem liší. Někteří autoři nejprve podávají stručný obsah díla (J. Ružička v rozboru díla Margity Figuliové Tri gaštanové kone), jiní se zamýšlejí nad ideou (F. Miko, Jazyk a štýl Hečkovej Drevenej dediny), nad celkovým působením díla (M. Darovec, O jazykovom štýle prózy Dobroslava Chrobáka Drak sa vracia), opět jiní vycházejí z literárního hodnocení díla a z jeho zařazení v celé autorově tvorbě (J. Mistrík, K Jašíkovmu románu Námestie svätej Alžbety; M. Šalingová, Kalinčiakov humor a štýl) nebo se zabývají místem spisovatele v dobovém literárním kontextu (R. Schnek, Švantnerova Malka; E. Jóna, K reči a slohu Jesenského noviel) ap.
Na základní pojetí pak působí i výběr prostředků, jimiž se autoři při rozboru zabývají. Jsou to buď prostředky, kterými je vytvářena fabulační linie, nebo prostředky podtrhující ideové zaměření díla ap. A tyto prostředky pak analyzují buď všechny, nebo ve výběru podle určitých hledisek (nejdůležitější, nejfrekventovanější ap.).
Řada rozborů je založena na zkoumání kompoziční výstavby, zvláště na řešení protikladu řeči autorské a řeči postav. Tento přístup k rozboru se ukazuje jako velmi plodný, také proto, že jednotliví spisovatelé řeší tento protiklad různě, často velmi komplikovaně, tím, že zavádějí tzv. řeč polopřímou, nevlastní přímou, i tím, že se do určité míry ztotožňují s některou postavou — s vyprávěčem nebo s některým hrdinou. Také funkce přímé řeči je u různých spisovatelů různá: někteří její pomocí charakterizují a individualizují postavy, např. Ľudovít Kubáni, Kukučín, Tajovský, Jesenský aj., u jiných zpomaluje děj, má charakter monologu, např. u Tatarky ap.
Ve většině rozborů si autoři všímají také toho, z kterých jazykových rovin spisovatelé čerpají jazykové prostředky a v jaké funkci jich využívají. Konkrétní rozbory ukazují jednak na rozmanitost slohového působení jednotlivých prostředků v různých kontextech, jednak na změnu dobových norem jazykových i stylových. Např. některé prostředky lidové, které u starších autorů působily jako individuálně charakterizační, stávají se běžnými v nové hovorové vrstvě, zachycené u autorů novějších. Z hlediska různých možností jazykového a slohového rozboru uměleckého díla je zajímavý postup J. Mistríka v příspěvku O jednej Karvašovej veselohre. Rozebírá text jako celek, všímá si i jazykového stylu režijních poznámek, které při scénickém provedení divák nemá možnost sledovat, a na jejich pozadí pak hodnotí slohový charakter řeči postav.
Pokusili jsme se ukázat na různý metodický přístup, který autoři jednotlivých příspěvků uplatnili podle svého záměru i podle různého charakteru rozebíraných textů. Všechny příspěvky však mají jeden společný rys: jsou to rozbory jazykového uměleckého stylu. Jenom Príspevok k ideovému a umeleckému profilu Ivana Krasku od V. Turčányho se z charakteru celého sborníku poněkud vymyká: probírá vlastní jména hrdinů a hrdinek Kraskovy poezie a odhaluje jejich reálné pozadí na základě studia životopisných údajů Kraskových. Ačkoli jde o metodu literárněhistorickou, přece dospívá k závěrům cenným i pro zkoumání stylu jazykového — ke stanovení nových norem moderní slovenské poezie, jejichž základy právě Krasko položil.
Posuzovaný sborník je nutno vítat nejen proto, že zaplňuje citelnou mezeru v metodické literatuře, nýbrž i z odborného hlediska stylistického. Ačkoli je zaměřen především k potřebám školy, podává zajímavý přehled o stylu jednotlivých děl a autorů i o vývojových tendencích slovenského literárního jazyka a stylu. Autoři sami ho chápou jako první krok nově nastoupené cesty a chtějí ho dále doplňovat o rozbory dalších autorů, kteří v něm dosud zastoupeni nejsou. Uskuteční-li tento záměr, hodnota tohoto díla, cenného jak pro teorii, tak pro praxi, se ještě zvýší.
Věra Formánkova
[1] Srov. starší zprávu o rozšíření jazykových výkladů v rozhlasech jednotlivých zemí v Naší řeči 40, 1957, s. 169n.
[2] Jazyková poradňa III, Bratislava 1964, 287 stran.
[3] Srov. Naše řeč 37, 1954, s. 187n.
[4] Vydalo SPN v Bratislavě, 1964, 238 stran.
Předchozí Al. Jedlička: Studie o spisovném jazyce
Následující Al. Jedlička, V. Formánková: Konference o jazyce a stylu současné slovenské prózy
© 2008 – HTML 4.01 – CSS 2.1
