Psáti co velkým písmenem

[Drobnosti]

Nedovedu si vysvětlit, proč se říká „to neb ono slovo píšeme velkým nebo malým písmenem“. Mají to Pravidla a podle nich i učebnice českého jazyka. Říkáme sice, že píšeme perem nebo tužkou, ale to je snad něco docela jiného než „psáti velkým n. malým písmenem“. Obdobu spatřuji spíše ve spojeních s předložkou s, na př. psáti přímou řeč s uvozovkami, psáti samohlásku s čárkou a pod.; podle toho bychom tedy měli říkat také „psát slovo s velkým písmenem, s malým písmenem“.

Frant. Doutlík, ředitel měšť. školy

Způsob, který tu p. ředitel Doutlík vytýká, zavedla do dnešního jazyka vskutku Pravidla českého pravopisu; a Pravidla, stejně jako Gebauer v svých mluvnicích, přidržela se tu způsobu, kterým se vyjadřovaly pomůcky starší (na př. V. Hanka v Pravopisu českém z r. 1817 napsal: Někteří spisovatelé píší také přivlastňovací přídavná jména a slova, na kterých záleží, aby si jich čtenář všímal, velikými písmeny). Instrumentál bez předložky se v tomto spojení asi vyloží nejsnáze jako instrumentál prostředku a nástroje, tedy tak jako na př. ve rčeních pomáhati někomu prací, říditi se rozkazem, spokojiti se málem, platiti penězi a pod., a to je v podstatě totéž spojení jako „psáti perem, tužkou“, které s jistou pochybností připomíná p. tazatel. Pravda ovšem je, že my dnes ten výraz spojujeme v povědomí spíše s obraty „psáti nějaké slovo s tvrdým y, s měkkým i, s ě“ a pod., kde předložka s vyjadřuje spojitost příslušného znaku se slovem, a má tedy význam podobný jako ve spojeních „šít kabát s podšívkou, vařit polévku s kroupami, jíst chleba s máslem“ a pod. Podle toho pak obojí tu vazbu, s předložkou s a bez ní, rozlišujeme významem a říkáme, že slova JAN, ZLÍN jsou napsána „velkými písmeny“, kdežto slova Jan, Zlín že jsou napsána „s velkými začátečními písmeny“. Tohoto způsobu pojetí se drží už také nová Pravidla.

Naše řeč 3, ročník 25/1941

Předchozí -il.: Jak…, tak… ve větě záporné

Následující Šemík