Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Eugen Knap

[Články]

Sloveso línati, „pozbývati v jistých obdobích chlupů (o zvířatech)“, není v běžném jazyce zvratné; tvar zvratný línati se se vyskytuje jen zřídka, a to v jazyce starším (PS. uvádí jediný doklad z Nerudy, kde se mluví žertovně o vypadávání vlasů). Název někdejších drahých suken lindyš se píše i lindiš, 2. p. -e (podle vzoru „meč“); příd. jméno se píše rovněž lindyšový i lindišový. Cizí název pravítka je lineál, nikoli lineár, liniál, linyár; to jsou slova řeči lidové, nespisovná, ač se vyskytují i u Sovy a u Šaldy. Z něho jsou příd. jména lineálový nebo lineální (tvar lineálný není běžný), znamenající „přímý, rovný, bez záhybu, přímočarý“; příd. jméno lineární pak znamená „týkající se čar, linií“, na př. lineární kresba, v matematice lineární rovnice, lineární perspektiva. I tvar lineárný se vyskytuje jen zřídka. Řezba obrazů do linolea, obraz tištěný z takové rytiny se jmenují linoleoryt nebo zkráceně lineoryt, linoleorytina, zřídka i linoleořezba. U těchto dvou slov se zkrácené tvary nevyskytují, ani u odvozenin linoleorytec, linoleorytový. Lékárnický název polotekuté směsi řidší než mast, mazání, je buď liniment, 2. p. -u (podle vzoru „hrad“), nebo linimentum, 2. p. -ta (podle vzoru „město“). Slovo linneit, „kyz kobaltový v dokonalých krystalech“, píše se s dvěma n. Sloveso linouti se, vyskytující se jen v řeči básnické, má i tvar nezvratný, linouti, s týmž významem „mírně téci, řinouti se“; vyskytuje se také sloveso předmětné, linouti co kam, ale jen zřídka. Rod ryb z čeledi lososovitých Thymallus se jmenuje lipan, nebo lipen, 2. pád -a; příd. jméno se však vyskytuje jen v tvaru lipanový. Lipka, zdrobnělina k slovu lípa, krátí kmenovou samohlásku, ale další odvozenina, lípečka, má ji dlouhou. Sloveso lípnouti je jednak předmětné, přechodné, lípnouti co, a má význam „připojovati“, jednak podmětné, s významem „lepiti se, ulpívati, býti lepkavý“, lípnouti k něčemu, k někomu, na někoho (s významem „vnucovati se komu“); tu je vesměs nedokonavé a vyskytuje se i ve formě zvratné, lípnouti se. Má-li však význam „plesknouti“, na př. karta lípla, je dokonavé. Citoslovce lísk, naznačující suché plesknutí, má podle PS. jen í dlouhé, ale jeho dialektické odvozeniny lískanec, „poliček, plesknutí“, lískati, „bíti, tlouci“, lísknouti, „uhoditi, udeřiti“, mají i tvary s krátkým i, liskanec, liskati, lisknouti. Zajímavé je, že PS. poznamenává u výrazu korespondenční lístek, že je už poněkud zastaralý proti slovu dopisnice. Sloveso listovati v něčem, novodobý kalk s významem „obraceti listy v knize, zběžně prohlížeti knihu, noviny a pod.,“ který býval kárán jako cizomluv, zaznamenává PS. bez poznámky. Slovo líšeň, 2. p. líšně, „vzpěra podpírající se stran svršek vozu a nápravy“, píše PS. i lišeň. Podst. jméno lišta, 2. p. -y, „lať rozmanité úpravy, zvláště často s ozdobným profilováním“, vyskytuje se, ovšem zřídka, i v tvaru rodu mužského lišt, 2. pád -u, nebo v tvaru lištna, dialekticky i lištěna a lištva. Zdrobnělina lištka má krátké i. Z podst. jména list je utvořeno příd. jméno příponou -ěný jednak pravidelně, listěný, „složený z lístků, plátků“, jednak s hláskovou odchylkou, lištěný[1], v odborném termínu lištěné zlato, „jemný tenoučký plíšek ze zlata, pravé pozlátko.“ Slovo liština, utvořené z podstatného jména liška příponou -ina, je řídké; běžnější je tvar se šč, liščina, „liščí kožišina“. Výraz literárně historický píše i PS. zvlášť; nepokládá jej tedy za adjektivní spřežku. Typografický název písmenkového kovu je liternina nebo liteřina. S původním řeckým th píše PS. tyto cizí odborné názvy odvozené z řeckého slova „lithos“, čes. kámen: lithiasa (čte se —áza), „močový kámen“, lithium, „prvek ze skupiny alkalických kovů“, s příd. jmény lithionový, lithiový, lithný, lithionit, „lithiová slída“, lithofagní, „mající schopnpst vyhlodávati nebo rozleptávati horniny,“ lithofanie, „způsob vyrábění průhledných obrazů z porcelánu“, lithofilní, „žijící na kamenech a skalách (o organismech)“, lithofysa, „dutina ve vyvřelé hornině po uniklých plynech“, lithofyt (množné číslo lithofyty, 2. p. -ů nebo lithofyta, 2. p. lithofyt), „lithofilní rostlina“, lithoglyfika, „řezba kamenů“, lithoklasa (vyslovuje se —áza), „prasklina v horninách“, lithoklast, „nástroj k drcení močového kamene“, lithologie, „nauka o horninách, petrografie“, lithologický, lithoskop, „sonda na kámen“, lithosféra, „kůra zemská“, lithotomie, „řez na kámen“, a lithotripsie, „drcení kamene“ (lékařsky); ostatní taková slova jsou zdomácnělá a píší se s t, na př. litografie, litochromie, „litografický barvotisk, barevný kamenotisk“. Český název furie ze starověké mythologie se píše dvojím způsobem, litice i lítice. Základní příd. jméno má však jen tvar lítý, „vzteklý, zuřivý, zběsilý“. Sloveso lítiti se, kterého se užívalo někdy v řeči básnické, je už archaismus. Slovesa lítnouti vedle původního letěti se užívá jen v řeči obecné. Výraz „to je mi líto“ místo původního, správného „toho je mi líto“ s významem „to mě bolí, mrzí“ uvádí PS. bez poznámky, že je nesprávný. Podst. jméno lítost má ve významu „soucit, soustrast, útrpnost“ tyto přívlastkové vazby: nad kým, s kým, o koho, ke komu; ve významu „zármutek, žal nebo stesk pro nebytí nebo nedostatek někoho nebo něčeho, bolest nad křivdou, ze zklamání, mrzutost“ se vyskytují v PS. vazby lítost z něčeho nebo lítost, že… U slovesa litovati uvádí PS. při významu „pociťovati útrpnost, soustrast s někým“ jen vazbu litovati někoho, něčeho, třebaže se v dokladech vyskytuje i vazba se 4. pádem. Jen vazbu genitivní uvádí PS. u slovesa litovati čeho i při významu „míti lítost, rmoutiti se, mrzeti se pro něco“, ovšem vedle vazby s větou vedlejší s že. Rovněž záporné sloveso nelitovati čeho, „nešetřiti, býti ochoten obětovati, vynaložiti“, má předmět jen v 2. pádě. Odborný termín poetiky litotes je rodu středního a je nesklonný. Z názvů příslušníků litevského národa je v PS. uveden jen tvar Litvan, množ. číslo Litvané. Název staré francouzské mincovní jednotky „livre“ má v češtině buď tvar rodu mužského, livr, 2. pád -u, nebo rodu ženského, livra, 2. pád -y. U slovesa lízati připouští PS. v 1. os. jednot. čísla přít. času vedle tvaru líži i tvar lížu a v 3. os. množ. čísla tvar lížou vedle líží; vedle nich ovšem lze užívati i tvarů podle vzoru „dělati“, lízám, lízáš atd. Není však už uveden rozk. zp. liž (ač se ho při slovesech složených užívá!) a přech. přít. líže; tu PS. udává už jen tvary lízej, lízaje, -íc, -íce. Slovo liz, 2. pád -u, „sůl dávaná k lízání dobytku“, píše se s krátkým i, avšak citoslovce líz, naznačující lízání, má í dlouhé. Zářez na stromě na označení porostních nebo pasečních hranic se jmenuje líza nebo liza, takto označené místo na kmeni lizina nebo lizka, jen s krátkým i. Rovněž sloveso lizovati, „označovati kmeny lizkou“, má i krátké. Sloveso lkáti má podst. jméno slovesné lkání, s dlouhým á.

Naše řeč 5-6, ročník 25/1941

Předchozí Václav Polák: Oči u J. Zeyera

Následující Vladimír Šmilauer: Výklady slov