Bez kotvy

J. Suchý

[Posudky a zprávy]

Milena Nováková, Bez kotvy. Románová studie. Bibliotéka fondu Julia Zeyera. Vydává Zeyerův fond při České akademii věd a umění. Číslo 29. V Praze 1924.

Povídka Mileny Novákové líčí konflikt mezi starou uštvanou matkou a přezrálou, ale dosud životem nenasycenou dcerou, konflikt, který končí útěkem dcery od matky, lpící posledními vlákny své životní síly na krásném, ale sobecky bezohledném dítěti. Psychologicky zajímavý rozpor obou žen je zachycen, probrán a vyvrcholen způsobem najisto zajímavým a originálním až skoro do nepřirozenosti a grotesknosti. Předmět této povídky prozrazuje spisovatelku hledající náměty mimo obyčený okruh ženské beletrie, třeba i ve zjevech abnormálních a patologických. Ve shodě s tímto vnitřním založením, pokud o něm ovšem z této jediné ukázky tvorby lze souditi, je i snaha autorčina najíti si výraz odpovídající těmto vnitřním disposicím, výraz vlastní, osobitý, nevážící se na pohodlné formy ustálené výrazové tradice. Pro spisovatelku stojící na prahu své literární dráhy je tento zápas o nový výraz svědectvím zajisté velmi příznivým a slibným do budoucnosti a není možno popírati, že už v této její knize nese tato snaha, podporovaná patrným nadáním i výcvikem stilistickým, dobré ovoce. Ale je v ní zároveň i jisté nebezpečenství do budoucnosti, které se snadno objeví v takových případech, když tato snaha o výraz nový a originální není v náležitém poměru k ovládání daných výrazových prostředků a v přesném a určitém vidění jejich představového obsahu. Tomuto scestí, na něž zápas o vlastní formu někdy vybočuje, nedovedla se zcela vyhnouti asi spisovatelka této povídky, a proto nejen její sujet, nýbrž i její forma působí často dojem hledanosti, strojenosti a nepřirozenosti. Varovati příští knihy spisovatelky jistě nadané před tímto nebezpečenstvím jest úkolem tohoto referátu.

Zmíníme-li se úvodem o některých čistě jazykových pochybeních, není to proto, že by snad tato stránka formy zvlášť bila do očí. Povídka je psána jazykem celkem správným, a chyby, které chceme připomenouti, připomínáme spíše z referentské povinnosti a pro úplnost než z nevole a na pokárání. Pro zachování jednoty v pravopise bylo by lépe psáti pero, ne péro 21, vrátce, ne vratce 21, spoléhá, ne spolehá 22, v divadelních lóžích, ne ložích 23, rozjítřený, jítření, ne rozjitřený 26, jitření 43, tchyně, ne tchýně 39, móda, ne moda 44 atd., po prvé, ne poprvé 8, 16 a j., slizký (jako kluzký, mrzký a p.), nikoli slizský 57. Soukromný 23 je tvar archaistický, dnes z užívání vyšlý (žije jen v slož. soukromník), spr. je soukromý. Podst. jména líce užívá spisovatelka někdy jako neutra (spr.), na př. líce chladlo 51, ale častěji v tvaru líc jako feminina (nespr.), na př. bílá líc 31, hořela líc 50. Podobně užívá tvaru plec 20, mluvíc o muži, ač se v této formě užívá toho slova leda, mluví-li se o části zabitého zvířete (skopová plec a p.); je-li řeč o těle lidském bývá plece rodu střed. a zpravidla v čísle množ. (zdá se ostatně, že spisovatelka nemá přesnou představu plece, píše-li, že Berta, vidouc podnájemníka bez límečku, dostala chuť zakousnouti se do jeho zátylku a podržeti tuto plec koleny). Strojený je dnes akus. na zemi (pouští čepeček na zemi 45, dosedla na zemi 60) m. na zem a rovněž lokál na znaku (spala rozložená na znaku 29), protože tu nejde o slovo znak, nýbrž o příslovečnou spřežku z-nak, pův. vz-nak, které se užívá jak u sloves pohybových (padnouti naznak), tak klidových (ležeti naznak).

Tvar jej klade spisovatelka, kde by bylo možno užíti tvaru ho (jak jej — hocha — ovládala 22), ale obráceně mívá tvar ho tam, kde tvar jej je najisto správnější (přečtla ho 19, hodila jí ho 56); to platí i o instr. svojí (bytostí 9) m. spr. svou. Nesprávně píše spisovatelka: nedá se upiati 45 m. upnouti, odvrhnutá 11 m. odvržená, plakající 62 m. plačící, tmící 25, 29, 40 m. tmějící (3. mn. tmějí), odejel 40 m. odjel. Slovesa obdarovati užívá jako slovesa nedokonavého, ač je dokonavé (snad matením s nedokon. obdařovati), na př. potahována za své dlouhé copy, čechrána, obdarována a kažena 41 m. obdarovávána n. obdařována. Na několika místech proskočil nespr. tvar nebo vazba participiální; na př. přinášela plnou náruč povlaků, pohlédnouc tázavě na dceru 17, kde se nejen nehodí přechodník toho tvaru (který má význam budoucí), ale kde se přechodníku toho slovesa vůbec nedá užíti (tedy: přinášela a pohlédla při tom na dceru anebo: přinášela hledíc na dceru, což ovšem není totéž). Stejně nespr. je položen přechodník ve větě »chtěla odejít, sbírajíc své věci« 19, protože poměr obou dějů je tu logicky v poměru obráceném. Přídavného jména participiálního jest užito nespr. ve větě: »matka, jihnuvší při každé sebe nepatrnější zámince, zatoužila dívku pohladit« 15 m. jihnoucí, která jihla.

Šlo-li dosud spíše jen o jisté tvarové nepřesnosti nebo neumělosti, objevují se, přejdeme-li na pole skladebných zvláštností autorčiných, spíše už různé strojenosti a hledanosti, ať už je jejich důvod jakýkoli. Takovou strojeností je na př., užívá-li spisovatelka některých sloves bez doplňovacího výrazu, který při sobě zpravidla mívají; na př.: namazala bych ti 34 (= jej, suchar, máslem); psí štěkot — a cosi jako zarachocení zámku mísilo se 41 (= v to); nediv se, mama, vysvětlím ti 42 (= to). Sem patří i strojené instrumentály ve větách: dolík v polštáři zjistila nepřirozeně mělkým 32 (m. shledala n. zjistila, že…); praví závěrem 37 (m. na závěr, t. j. na zavření řeči); vše (to) uznávám zákonem 50 (m. za zákon); jistou hledanost cítíme dnes už i v t. zv. genitivu srovnávacím, na př. cítila se vyšší své statné dcery 10 a j. (m. vyšší než, vyšší nad…). Také záporový genitiv bývá přes míru ustálenou, na př.: matka nemohla zkonejšit svého roztrpčeného dítěte 34 a j., ač jde o předmět individuální a sloveso jen nepřímo záporné, a velmi často, ne-li pravidlem: neviděla ničeho 11, nemáte ničeho proti tomu 19 atd. (spr. nic) a dokonce také: nerozuměla ničeho 54 m. ničemu. Genitiv bývá dále také u slovesa hledati, na př. hledaly styčného bodu 18 (dnes ob. 4. pád), a dokonce i: uviděla, čeho si tak mučivě žádala uvidět 27, kde vztaž. zájmeno je předmětem slovesa uvidět; naopak pohřešujeme genitiv ve výrazech: potřebuji jistotu 51 m. jistoty; (nevidí jasně té), kterou čekala a potřebovala 47 (m. a které potřebovala). Hledaný je také výraz týden k týdnu ve větě »žily stále truchlivěji, týden k týdnu« 11 (m. týden za týdnem; spr. ovšem při připočítávání: týden k týdnu, a jsou tu vánoce). Ve větě »v kuchyňce nebyla již tma« 43 má býti vazba neosobní (nebylo již tma); naproti tomu je nemožná neosobní vazba, ve větě znící »chtělo se jíst a nesmělo se vzepřít« 34 (m. nebylo možná).

Ani slovosled není prost některých slohových nepřesností. Čteme na př.: židličku, v níž opět odvrácený muž seděl 20, kde opět patří k slovesu odvrácený, nikoli k seděl (m. v níž muž opět odvrácený seděl); tu píseň však slyšela pouze dole spočinuvší fenka 50 (m. jen fenka dole ležící, odpočívající). Pokud jde o postavení nepřízvučných slůvek se, mi a p., je spisovatelka přívrženkou zásady, piš, jak chceš a jak nikdo nemluví; proto dovede napsati nejen »aby vrátilo se« 48 (a jinde velmi často), ale také: »šperk, který nikdy nenosilas« 37 m. kterýs nikdy nenosila.

Ve volbě výrazů, k níž konečně dospíváme v svém referátě jako k vlastnímu cíli, připadá nám za úkol opraviti především některé nepřesnosti, které se vedraly do pera spisovatelce, o jazyk jinak velmi pečlivé, z dnešní ledabylé a povrchní praxe spisovné. Autorka píše na př. stále ještě posléz 11, 41 a j. (= později) m. konečně; druhdy 35 (= leckdy) m, jindy, kdysi; chléb či sousto chleba 12 m. nebo (aspoň) sousto; titěrný nábytek, který patřil kdysi jejím dívčím letům 16 m. náležel (t. j. který býval její, pokud byla dívka); obdržela list 22 m. dostala; jak jevily se dívčiny výbuchy jejímu sluchu 25 m. jak se zdály, jak připadaly; balíček uschovaný pro nejhorší časy 25 m. na nejhorší; kol jejího těla 33 m. kolem, okolo; že rozhodně zítra půjde koupit šaty 39 m. najisto, určitě; prosadit své právo na štěstí 43 m. provést je, domoci se ho a p.; nenáročná věrnost 49 m. skromná, oddaná; její ironie platila neforemné noční košili 51 m. týkala se jí; beztak 55 m. beztoho; spoře osvětlený 61 m. skrovně atd.

Častějším však zjevem než nesprávnost je hledanost výrazu, která se jeví buď nezvyklým a zpravidla zbytečným neologisováním, tvořením nových slov, anebo vyhledáváním nových výrazů metaforických často stůj co stůj. Tak čteme na př. výrazy: zklidnění duše a odpad touhy 8 (kde se výrazu odpad má rozuměti v tom smyslu, že touha odpadla, t. j. spr. po česku že přestala, zmizela); boty do zářiva vyleštit 13; soubydlení 18 (m. společné bydlení — neříká se přece soubydliti); za usmlouvání otců stala se jeho nevěstou 23 (m. po dohodě); podryvné dílo 27 (míní se tovární výroba šrapnelů); rozryvné vzdechy 28 (= srdce rozrývající); budoucnost byla pro ni jedinou přílivnou nadějí životní pouště 28 (?); bude ti chutnat i bez této unylé obloženiny 86 (obloženinou míní spisovatelka to, čemu říkají Němci Garnierung); rodičovská láska a pozornost 40 (m. láska rodičů n. otcovská a mateřská, neboť příp. -ovský předpokládá vždy základní subst. významu singulárního); fenka byla uondaně hmotná 43 (t. j. uondaná svou hmotností, tedy poměr obou výrazů je logicky obrácený); fialově rozevlátý čepeček 45 (s touž logickou chybou jako na př. kamenně kulatý stůl m. kamenný a kulatý); zneurčití a rozplyne se 47 (= pozbude určitosti); zbyla tu nyní bezhlesá matka 49 (= mlčící; bezhlesý by mohlo znamenati leda vlastnost trvalou); aby měl bezespornou volnost k zhýralostem 7 (= volnost, proti níž by nikdo neprotestoval); hlučně a bezúspěšně 57 (= bez úspěchu, marně, v. NŘ. 3, 226); bezbarvé a bezjiskré oči 57 atd.

Touž strojeností a často násilnou hledaností vyznačují se i výrazy tropické, jimiž se spisovatelka snaží dodati svému slohu osobité svěžesti a novosti postřehu, ač právě touto hledaností připomíná její sloh poměrně nejvíce onu vyčtenou výrazovou baroknost, v níž si u nás zvláště některé ženské spisovatelky tak libují a která záleží často v smělých metaforách, vsazovaných do vět bez ohledu na sousedství představ je obklopujících a doplňujících. Na př.: ostnatý smích přerval úzkostné mateřské polichocení 14 (postupem: jízlivý — bodavý — ostnatý, ale atribut ostnatý sedí špatně ve větě, kde se mluví o přervání něčeho); tuhý šustot (papíru) zranil její suché ruce 44 (= šustící tuhý papír; vzhledem k ostatním představám bylo by snad lze mluviti metonymicky o tuhosti šustícího papíru, která zraňuje ruce, nikoli však o tuhém šustotu, nehledíc ani k tomu, že tuhý šustot může vyjadřovati zcela jinou nuanci zvukovou než šustot tuhého papíru); a pod.: fenka chňapala po zeleném vypravěči bájí, rušíc jej 50 (t. j. po zeleném stromku vánočním); žena zapřahá své suché ruce ve jho práce 57; nesla ji (svou těžkou hlavu) pokorně za přispění ještě pokleslejších ramen 59; těžký hlas dceřiny Kalvárie nepronikal již k ní t. (= jejích duševních muk); všechen drásavý obsah ženiných úst vyrazil z nich v tomto hrozném výkřiku 61 (t. j. všechno, co by snad byla chtěla říci) atd. Toto traktování metafor a metonymií dodává slohu spisovatelčinu na mnohých místech rázu přímo preciosního ve špatném, molièrovském smyslu toho slova. Na př.: vrcholila svou ranní toiletu horkým železným stiskem své kštice nad čelem 31 (pálila si vlasy horkým želízkem); (dívčin spánek) překročil svou bílou, lhostejnou nehybností již osmou hodinu 29; (dívka, která spala s milencem) vytřásala z jeho peřin tajemství své vůně, kážíc mu skrýti se ihned do těch temných květů na jeho stole 32 (t. j. vůně květin přemohla stopy její vůně); bednička shořela v oběť barvě vánočky 40 (t. j. upekli pří ní vánočku); nádraží, jež rozvíjelo dráhy spojující provincii (Čechy) s residencí (Vídní) 56; dcera nedá se chudým, ale pevně pomocným provázkem mateřské lásky upiati na dosah sluneční 45 (t. j. matčina láska ji neblaží); mrtvá matka počala zlehka rozmotávati uzlíček padlého těla 61 (t. j. schoulené, chladnoucí tělo mrtvé matky začalo se natahovati) atd. Někdy přechází tato obrazová pompa, místo aby zvyšovala názornost, v přímou nejasnost a neurčitost. Na př.: slyšela jeho teplý hlas, jak se zvedal do výšky, aby předstihl rušivé spodní vlny paniny hlavy a dostihl oblastí, jež jsou i pro ni jasny 36 (patrně chtěl ji přivésti na veselejší myšlenky); (když dopekli vánočky), vůně sladkého božidaru (= vánoček) vrátila se v nitro dvou lesklých, rudých štědrovnic (= vánoček) na stole vyložených 43 atd.

K této nejasnosti zaviněné přílišnou hledaností a chtěností obrazového aparátu přidružuje se na některých místech i nepřesnost, s jakou autorka užívá výrazů, jimiž se snaží dodati svému slohu vybranosti nebo osobité původnosti, někdy i ve výrazech docela všedních. Píše na př. o lidském bludařství v hodnotách života 8, chtíc vyjádřiti, že se lidé mýlí v posuzování těchto hodnot, ač slovo bludařství má svůj pregnantní, ustálený význam jiný (= bloudění ve víře); o nezadatelných požadavcích 9 (nezadatelný = co nelze nikomu zadati, t. j. postoupiti, prodati atd.); o hrozné sestupné škále dětské odpovědi na cit mateřský 11 (škála je stupnice, řada, předpokládá tedy aspoň plurál); zlé slovo synovské nastřihne přadeno mateřského života 10 (ale přadeno není nit); špínou požrané ruce 19 (ale požrati neznamená trochu, po povrchu sežrati, nýbrž do konce, do posledního kousku); drkotajíc zuby jako v zimnici 20 (m. jektajíc; drkotati je sloveso subjektivní, zuby mu drkotají); dvě srdce bila v jakési zoufale se dohánějcí chromatice stále rychleji 22 (ale chromatika není tempo); vyplavalo to na povrch mého nitra jako rozpučelá mrtvolka mládí 27 (rozpuklá?); ruce bloudily po papírech na stole, až vysunuly odkudsi žlutou obálku 29 (vysunouti = vystrčiti); protipólně odlehlé příčiny 36 (t. j. ležící na protivných pólech, ale odlehlý = ležící stranou, daleko); v záři elektrických baterií (!) zavěšených na velikém stromě (vánočním) 40; paní polkla (obrazně) jakési velké sousto navršené minulostí i přítomností 42 (ale navršiti = nasypati do vrchu, aby to bylo vrchovaté); tomuto hrubému rubu smutné lícně svého života 46 (m. líce; líceň nespr. m. líčení); šelest nezpevněného stromku (vánočního) 48 (m. neupevněného; zpevniti = učiniti pevným, zesíliti); hedvábí drhlo o živou tkáň 52 (snad m. dřelo se o ni; drhnouti = ostře tříti něco); zhltla skromná slova 60 (t. j. nečetná, tedy skrovná); zacivěla na rodinnou slavnost naproti 61 (m. zadívala se tupě; civěti = mařiti čas) atd.

Tato jistá nepřesnost v odvažování obsahu slovního vede pak velmi snadno při zálibě v bohatých a smělých metaforách k obrazovým katachrésím, představově rozbitým a nesouvislým. Na př.: octla se na výspě, odkud nebyla s to vybřednouti svými křečovitými tempy vídeňské polopanny 9 (výspa = ostrov — vybřednouti z ostrova — břednouti tempy); musila stupňovat ostří svého hlasu 11 (m. břitkost); po opadnutí hořlavé krise 21; černá stopa hrozné minulosti plíží se za všemi jejími kroky 60 atd.

Bylo by opravdu škoda, aby autorka nadaná tak zjevným uměním vypravovatelským a snažící se o formu vybranou, vkusnou, osobitou a barvitou, propadla nadobro této výrazové strojenosti, která se začíná projevovati v jejím slohu a před níž jsme pokládali za povinnost ji varovati.

Naše řeč 5, ročník 9/1925

Předchozí Shoda při dvou nebo více podmětech stř. rodu

Následující O.: Půvab vlastního jazyka