Tur zlatoroh

V. Flajšhans, Red.

[Drobnosti]

V. Flajšhans

Zubatý v posledním sešitě Naší řeči (str. 103, 104) upozornil opětovně (jako tak často již v Sborníku filologickém) na zbytky jmenných vět v dnešním jazyku, zejména na typ formy »stařík — šedá brada« nebo »tur zlaté rohy«, kde přívlastek byl vyjádřen původně samostatnou větou jmennou (»tur — zlaté rohy —«), později však, v nové soustavě jazykové, tento samostatný přívlastek přiřaděn buď jako souřadný výraz přídavný nebo podstatný (»tur zlatorohý«, »tur zlatorožec«) anebo jako podřadný výraz genitivní nebo předložkový (»tur se zlatými rohy, zlatých rohů« atd.).

Trávníček uvedl nedávno (1920, 1921 v Listech filologických 27, 244 nn.) několik dokladů staročeských, mezi nimi také »(stařec) brada dlúhá« (3 dokl. z Passionálu) vedle pozdějšího »s uobrostlú bradú« (taktéž z Passionálu); Zubatý uvádí několik dokladů ruských a slovenských. Ale velmi hojné a velmi názorné doklady tohoto starého způsobu mluvení nalezneme v staročeských příjmeních a jménech osobních: uvádím zde několik takových, hlavně z Tomkových Základů (podle rejstříku se snadno naleznou), z Gebaurova Slovníku a z Wintrova seznamu jmen měšťanů v Obrazu měst I, 88–9 — a napřed přezdívky podle částí těla.

(Stařec) ‚brada dlúhá‘ uvedl z Passionálu již Trávníček — vedle toho čteme ovšem v Dalim. 24 »král s dlúhú bradu jěde«; Hus 1415 v Listech uvádí přítele (Jan) Železná brada (mé vyd. III, 69), jehož jindy jmenuje ‚Bradáček‘. Panu Budovcovi říkali »kozí brádka«, vedle čehož čteme 1423 v Popr. kn. rožmberské »Matěj s ryšavú brádkú« (fol. 42a).

Osob zvaných ‚Břicho‘ (Tomek, 1417), Bříško (Tomek 1381) bývalo ovšem vždy mnoho; byl také »(Pavel) Puol břichle« (Tom. 1435), jenž jindy slove (1426) prostě »(Pavel) Břichel«; mnohem tlustší byl ovšem »(Matěj) Tříbřich« (Tom. 1429).

Gebauer uvádí již známého velmože českého XIII. stol. ‚Ctibor múdrá hlava‘; u Tomka 1434 se jmenuje »Niklas múdrá hlavička«, 1416 »Mikeš kozie hlava«, 1411 »Hanuš železná hlava«; Geb. dokládá »Jan bielá hlava«, Winter »Vávra, hlava s pleší« atd. Vedle toho ovšem čteme »pacholek s černú hlavú« 1423 v Popr. kn. rožmb. (f. 42’); jindy prostě ‚Hlava, Hlaváč, Hlavsa‘ atd. Že se toto ‚Hlava‘ cítilo již úplně samostatně, svědčí Gebaurovy doklady i pro výrazy složené: »Johannis, múdrý hlava« »Jana, bielého hlavy« atd. Sem konečně náleží i Hlávka atp.

Měšťan »Šimon Húba« uvádí se u Tomka 1381/1397; r. 1391 slove ‚Hubice‘; říkali mu tedy sousedé zdvořileji než naše »velká huba«, »huba nevymáchaná« atd.

Jméno n. př. (Jan) Vlčie hrdlo (Tomek 1404/33, Arch. Č. 18, 379 z r. 1511, s gen. Vlčíhrdly) a j. bylo ještě mírná přezdívka proti ‚kepka‘, jak na dvoře královském slul známý průvodce Husův Jan z Chlumu 1414—1415.

»Jakub Bílánoha« uvádí se u Wintra stejně jako »s Tlustúnohú« (tamtéž str. 89) nebo »Srnie noha« (1402—1412 u Tomka).

Mnoho bylo ‚Nosů‘, ‚Nosků‘, ‚Nosálů‘; zevrubněji zvali jednoho »Dlúhý nos« (Tomek), kdežto jiný slul 1428 Piknósek: vedle toho se vyskytuje 1434 (Jan) Piknosý, 1424 Jan Mokronos.

»Václav Moudrá pata« se jmenuje u Wintra; hůře nazývá lid »(Kateřinu) bielá řit« 1445 (u Tomka). Vedle toho čteme jméno ptáka ‚bělořit‘ u Klareta a j.

»Anna krátká ručička« vzpomíná se u Wintra; Němkyni »Agnes de Nuremberka« však přezděli nezdvořile »zlatá tlaka« (pubes, 1406, Tomek); nepříliš zdvořile zván též »Beneš Tlama« (1429), »Petr Tlamka« (1432) a j.

»(Petr) křivá ústa, křivá husta« (1413—29 u Tomka) připomíná se zároveň jako »Nicolaus Křivoústý« 1426. Zajímavý je název sv. Jana, řecky zvaného ‚Chrysostomos‘, přídavným jménem; toto adj. změněno lat. ve jmennou větu ‚Os aureum‘; podle toho Hus, Rokycana atd. píší ‚Zlatá ústa‘; velmi zřídka a později se vyskýtá dnešní výhradní (sv. Jan) Zlatoústý.

Zrovna takového rázu jsou ovšem i ostatní podobná jména »Zachar Pečená hruška« (Winter, 88), »(Václav) Bielé pivo« 1425 (Tomek), »Starý pivo« (Winter).[1] Jeden měšťan slove česky »Nový peníz« (1364, Tomek), latinsky však 1365 »cum novis pecuniis«; »Jan Žilař řečený Židké maso« se vzpomíná 1404—1420 (Tomek); »Šimon Puolbota« se připomíná 1378, »Petr Puolokřína« 1388 (u Tomka). Celé věty, již slovesné, představují známá příjmení rozkazovací, jako stč. Vyzřiven, Vydřiduch atd., nč. Skočdopole atd.

K těmto příjmením nalezneme ovšem u Tomka hojně paralel německých i latinských, jako Goczman (Boží muž), Schimmelpfeng (= Plesnivý peníz), Miles Stramineus = Stroritter = Slaměný rytieř, Ubilmann, Langhans, Plumenstingel, Tausentmark, Preitfuss, Rintfleisch, Rothals, Rothirsch, Rotmundel, Rotlew, Rotrok, Grunpauch, Grunwald, Grunzweis, Trinksaus atd.

Co je zajímavého při těchto tvořeních: že pozdější jejich jedna změna, složenina formy ‚zlatorohý‘ (odborně grammaticky zvaný typ ‚bahuvrîhi‘), se vyskýtá v staré době a v obecném jazyce velmi zřídka; ještě nejčastěji ve formě substantivní: ‚bělořit‘, ‚černobýl‘, ‚črnohlávek‘, ‚Mokrovús‘, ‚Mokropsi‘, ‚Křivohlávek‘, ‚Křivosúd‘, ‚křivonos(ič)ka‘, ‚křivonos(ec)‘, ‚zlatohlávek‘, ‚zlatovláska‘ atd. Z přídavných takových složenin jsou staršího a domácího původu skoro jenom ‚jednooký‘, ‚jednoruký‘, ‚jednorohý‘; jinak všechna ostatní (n. př. spousty složenin se ‚zlato‘- ‚jedno‘- atd.) jsou původu nového anebo překlad z latiny nebo němčiny. Taková přídavná jména, jako čteme skoro na každé řádce Homéra, ‚běloruký‘, ‚stříbronohý‘, ‚zlatotvůrný‘ atp., jsou v starším jazyce téměř naprosto neznáma.

Red.

Jiné doklady starých přezdívek z vět slovesných poslal nám dr. Fr. Macháček, městský archivář v Plzni. Tak z 15. st. Nas…l v hrnec, Drabalnos, Zkazilmaso (Strnad v Pam. arch. 14, 139), Kalivod (dnes často Kalivoda, Kalvoda), ze 17. st. jména dvou kovářů krátce před 30letou válkou Nestarejse, Nechoďdomů (dnešní příjmení Nechoďdoma, Nechojdoma). »Do nejmladší doby však se zachoval tento zvyk ve jménech tovaryšských, která se dávala tovaryšům, jakmile se jim dostalo za vyučenou. Ještě v 18. st. na př. ve Frýdku uvádějí se mezi tovaryšskými jmény m. j. přezdívky: Každého času rád vesel, Nerad piva rozlíval a p. Těchto jmen však se užívalo jen v cechu, příjmení stálá v této době již z nich nevznikala«.

O přezdívce vysrkmáslo (9, 99) nám píše prof. dr. A. Heveroch, že jí užívala jeho tchyně, pí. A. Cirklová; pocházela z Jindř. Hradce a dlouhá léta žila v Praze. »Označovala tím člověka vyzáblého, ‚nekňubu‘«. Také prof. Smetánka zná přezdívku »vysrkmáslo« o člověku bledém a hubeném od své tchyně, která byla rodem z Kutné Hory.

[1] [Jest ovšem možno, že takovéto přezdívky vznikaly ne podle vlastností osob samých, nýbrž podle pokrmů nebo nápojů, v nichž si libovaly. Tak čteme tu Dačického z Heslova (1, 145, pozn. 2) přímo: »že pak starý pivo rád pijíval, Jakub Starýpivo jej nazývali.« Podobného původu může býti příjmení Polúhlavie u Tomka z r. 1411: polúhlavie byl oblíbený pokrm z rozpůlené vepřové hlavy (v. Sborn. fil. 5, 38 n.) Red.

Naše řeč 6, ročník 9/1925

Předchozí Václav Ertl: Kotčí vůz, kočí

Následující Průřízem