O postavení podmětu po členech úvodních

Václav Ertl

[Články]

Část další.

Případy určitého pořádku slovního, způsobené důvody psychologickými, zavdávají pak podnět k analogickému pořádku slovnímu v případech syntakticky podobně ustrojených, i když není téhož podkladu psychologického. Tak častému typu větnému, kde k slovesu bezpředmětnému přistupuje gram. podmět jakožto psych. přísudek věty (AVS), přizpůsobují se i jiné ojedinělé věty z týchž prvků složené, i když gram. podmět není právě nutno pokládati za přísudek psychologický. Na př.: Brzy přemožen byl odpor všeliký 292, 19 (= brzy byl všeliký odpor přemožen). Téměř ve všech kostelích staveny jsou služby boží 155, 20. Nazejtří zapálena krásná budova klášterská 312, 28 (Kartousy, jejichž dobytí právě bylo vylíčeno). Rovněž tak podle vět, v nichž se sloveso sponové odlučuje od svého předmětu a posouvá se do popředí věty (AVSO), seřaďují své členy i jiné věty, v nichž význam slovesa nebo souvislost nedovoluje pokládati slovesa urč. jen tak za pouhou sponu. Na př.: Tímto spůsobem sklamal sbor Pisanský… i ty nejskromnější naděje 115, 14. Když i tam roznesla se zpráva, že král umřel, ztekli obyvatelé dne 20. srpna tamější klášter Dominikánský 314, 2. Na rozkaz od krále Sigmunda daný odložil tudíž falckrabě Ludvík Heidelberský znaky říšské 230, 18. V tom ohledu neznal celý tento věk boje ukrutnějšího nad bitvu Vyšehradskou 421, 19 a j. Doklady přímého pořádku v tomto případě (ASVO) mívají důvod nejčastěji v zápornosti slovesa urč. anebo jsou způsobovány důvody zvláštními, zejména slohovými.

Mimo důvody psychologické, právě vyložené, jsou ještě rozličné jiné okolnosti, které působí u Palackého — byť ne tak pronikavě — na pořádek slovní, dílem podporujíce pořádek psychologicky přirozený, dílem se s ním křížíce. Je to především význam slova. Bylo již dříve ukázáno, jak některá slova, jména i slovesa, jsou chudobou svého významu takřka předurčena k tomu, aby hrála ve větě úlohu podřízenou. Tak jména podstatná, která významem nejsou daleka pouhých zájmen, mívají zpravidla platnost podmětu psychologického. Na př.: Nezadlouho lidé i skutky počali potýkati se 123, 2 (lidé = něm. man). Ve Kristově nové tisícileté říši… člověk již nepotřeboval kostelův ku posvěcení svému 365, 12. To, co za naší doby mnozí nazývají zásadou revoluční 143, 16 (pod. 223, 7). A podobně slovesa, významem chudá, relativní, která nabývají konkrétního významu teprve ze svého členu určovacího (na př. působení, oporu, posezení míti, smlouvu, změnu učiniti, rozkaz, ohlášení vydati, změnu, ztrátu utrpěti, slova se chopiti a p.), jakož i taková slovesa, jejichž významový obsah jest z větší části vyjádřen nebo naznačen syntaktickými vztahy ostatních členů větných (my o vlku a vlk za humny), vystupují ve větě obyčejně jen v úloze pouhé spony (ve smyslu psychologickém) vytiskované větným spádem do popředí věty (v. str. 113). S týmž osudem se potkávají i slovesa ryze formální, kterých za samostatný větný člen skoro ani nelze pokládati. Je to především sloveso jsem (býti), které se přímo enkliticky přiklání k prvnímu přízvučnému členu větnému.[1] Na př.: Na hradě byl vrchním velitelem pan Jan Šembera 416, 26. Nejznamenitější mezi sektami takovými byla strana… Táborův 321, 28. Na sklonku středověku… byl M. Matěj z Janova první i nejpřednější myslitel a učitel, jenž… 45, 4 a j. Pro svůj význam ryze formální a slabý přízvuk větný posouvají se v popředí věty také t. zv. slovesa pomocná neboli modální (mám, smím, chci, musím, počínám a p.), a to i ve větách, které se nekončí gram. podmětem. Na př.: Když dekret královský o třech hlasích… ohlášen byl, počali Němci náramně se bouřiti 105, 11. Potom chtěl Sigmund povýšiti na to místo Jana Železného 61, 19. Takto počal blížiti se osud Husův rozřešení svému 197, 15. Jelikož Hus ani přátelé jeho byli ještě nezprotivili se… moci papežské, mohly úsilím jak krále Václava, tak i arcibiskupa jemu oddaného bouře ty obmezeny zůstati na domácnost českou 141, 8. Pořádek logický, s pomocným slovesem za podmětem (ASVI), jest aspoň v hlavních větách mnohem méně častý než inverse (AVSI), za to však ve větách vedlejších jest logický pořádek (ASVI) zase pravidlem téměř bez výminky (srov. str. 137). Na př.: Poněvadž pak dle zdání jeho sbor Konstanský měl považován býti za pouhé pokračování v Pisanském… 185, 16. Víme jen, že i z daleké ciziny všeliká heterodoxie již počala byla obraceti zraky a kroky své k Čechám 276, 10. Jen tam, kde gram. podmětem dochází výrazu psych. přísudek, jest inverse (s podmětem na konci věty) pravidlem právě tak ve větách vedlejších, jako v hlavních. Na př.: město, ve kterémžto zaniknouti měla všecka jeho nádhera a sláva 185, 12.

Ve spojení s významem slova bývá za důvod toho neb onoho pořádku slovního uváděna také rozvitost výrazu (ať slovní nebo větná), kterou se významový obsah výrazu základního zpravidla obohacuje (strom — neplodný strom; strom, který nenese ovoce). Zásadu tuto vyvodil právě ze slohu Palackého Vodička v uvedeném článku, kde tvrdí, že podmět provázený jakýmkoliv omezením, jako přívlastky, větou vztažnou nebo vysvětlovací, tlačí se na konec, jako se zase sloveso bez doplňku (míněn tu předmět i doplněk v nynějším smyslu) nebo bez dostatečného příslovečného omezení posouvá vpřed. Zásada tato však nedochází potvrzení ve slohu Palackého, aspoň ne v tom smyslu, jak byla míněna a vyslovena. Že sloveso sebe bohatěji rozvité může státi před podmětem a naopak sloveso sebe méně rozvité na konci věty, bylo již na příkladech dříve uvedených patrno s dostatek. (Na př.: Na podobný spůsob vydal také Arnošt na provinciální synodě dne 12. listopadu 1349 duchovenstvu českému nové zákony kázně 21, 13. Naproti tomu: Budeli poučen, že tam bludové se nacházejí 213, 23… že u nich právě opačný poměr panoval 104, 6 a j.). Ale ani o podmětě zásada Vodičkova neplatí, neboť podmět často do značné šíře rozvitý a složitý — o rozvitosti jedním dvěma slovy ani nemluvě — je v postavení předslovesném u Palackého zjevem dosti častým. Na př.: Ačkoli svátost ta od Krista pána… podávána byla pode dvojí spůsobou, předce obyčej od církve později z dobrých příčin k uvarování všelikých nebezpečí a nevhodností uvedený a již od dávna zachovávaný, podávati ji laikům pode spůsobou chleba toliko, má přijat a považován býti za zákon bezouhonný a neproměnitelný 223, 20 (pod. 57, 5; 66, 5; 194, 15; 343, 17; 289, 10 a j.). Postavení před slovesem nebrání ani věta přívlastková (vztažná, věty s že, aby a p.). Na př.: Brzy potom blízká také tvrz Sedlec, na kteréž pan Oldřich z Oustí s udatnými bojovníky se byl zavřel, outokem dobyta 352, 29 (pod. 81, 11; 241, 5; 87, 30 a j.). Jestliže se však přes to podmět bohatě rozvitý nebo vedlejší větou určený vyskytuje převážně často na konci věty, jest zajisté hledati důvod tohoto postavení nikoli v jeho rozvitosti, nýbrž v okolnosti jiné. Píše-li Pal. na př.: Zbyňkovým nástupcem na stolici arcibiskupské stal se Albík z Uničova, doktor práv i lékařství a mistr svobodných umění, krále Václavův osobní lékař atd. 140, 2 (nebo: Podobnou žádost podali dne 13. máje… také páni čeští a polští, kteří v Konstancii přítomni byli 208, 6; anebo: Brzy však strhla se ve sboru hádka, mělli ještě déle u vězení držán aneb propuštěn býti 246, 14), jest zjevno, že by gram. podmět ve všech těchto příkladech zaujímal ve větě totéž místo, i kdyby nebyl tak bohatě rozvit nebo provázen větou přívlastkovou, poněvadž mu místo to vykazuje pořádek psychologicky přirozený (Zbyňkovým nástupcem stal se Albík). Koncové postavení podmětu v těchto a skoro ve všech podobných případech nemá tedy důvodu v jeho rozvitosti, nýbrž v jeho funkci psychologického přísudku; jeho rozvitost jest pak jen důsledkem této funkce, která vyžaduje, aby zvláště představa nová a nejzávažnější došla také výrazu co nejpřesnějšího a nejurčitějšího. Proto také naopak, jsou-li důvody pro postavení podmětu před slovesem, může podmět, i silně rozvitý i větou vedlejší provázený, státi v popředí věty, jak z příkladů dříve uvedených je zjevno. Rozvitost sama o sobě není tedy důvodem určitého pořádku slovního, nýbrž jest jen zjevem průvodním. Připouštím ovšem, že by v ojedinělých případech mohla přívlastková věta k podmětu připjatá (zvláště rozsáhlá) změniti přirozený pořádek psychologický a strhnouti gram. podmět proti důvodům psychologickým na konec z důvodů slohových, ale dokladů zjevných pro to u Palackého není.

Ze stilistických důvodů spolupůsobí u Palackého na pořádek slovní, zvláště na pořádek podmětu a slovesa určitého, jednak větný parallelismus (jak ty mně, tak já tobě), jednak opak jeho, chiasmus neboli křížení (jak ty mně, tak tobě já). Snaha po parallelním uspořádání větných členů projevuje se jednak v prosté řadě vět, podobným smyslem k sobě se družících, jednak mezi dvěma větami, těsněji k sobě spojenými v poměru předvětí a závětí. Na př. (žádáno), aby půhonové ven ze země nebyli dovoleni,… nově zamýšlené přísahy a závazky… aby se zrušily a studentům mistrování svobodné aby zase bylo propuštěno 316, 20. V souvětích bývá parallelismus častým zjevem jednak mezi dvěma větami obsahu souhlasného (zvláště v souvětích srovnávacích), jednak mezi větami adversativními (zvláště ve spojení přípustkovém) za současného zdůraznění členů proti sobě stojících. Na př.: A jako lid nadšením jeho nábožným jímána se cítil, tak i učení obdivovali se neobyčejné plodnosti… ducha jeho 26, 24 (vliv předvětí na logický pořádek závětí). Čím méně bylo důkladných známostí a světla, tím větší povstávala hojnost domněnek různých 10, 33 (parallelní inverse). Jen kde náruživosti lidské… ve spor tento se vměšují…, tam mravní cit nesmí nikoli zamlčeti se 10, 10. Urban VI. sice varoval se při tom vší simonie velmi přísně; naproti tomu ale Bonifacius IX. oddal se jí v míře potud neslýchané 66, 20. Ačkoli Jan XXIII. potahoval sám k sobě opatření arcibiskupství Pražského…, kapitula nicméně předsevzala volení 140, 6. Ačkoli rozumem zpravovati se má duchovní život veškeren, cit předce osobuje sobě s většího dílu rozhodnutí 309, 9 (ve větách přípustkových téměř pravidlem). Tak bývá druhdy i v jiných souvětích. Na př.: Když ještě pan Čeněk z Wartenberka i ouřadové jemu podřízení kojili se marnou nadějí, že…, to již Mikuláš z Husi a Jan Žižka z Trocnova chystali se dávno k boji 328, 16. Když ale Hus na tom stál, že…, králova rada učinila hádce té konec napomínáním jalovým, aby… 150, 11 a j.[2] Vzácnější bývá uspořádání chiatické. Na př.: Život jejich druhdy apoštolský a příkladná kázeň ochabovaly tím více, čím více zmáhala se moc řehol jejich 19, 28 a j. Spíše syntaktického než stilistického rázu je snaha, aby větné členy k sobě patřící nebyly příliš daleko od sebe odlučovány. Na př.: Takž již r. 1405 jeden z domnělých předchůdcův Husových, starý cisterciák M. Jan ze Štěkna, podal byl arcibiskupu Zbyňkovi žalobu na M. Stanislava ze Znojma 83, 9 (srov.: Na podzim roku 1408… podali faráři Pražští arcibiskupu Zbyňkovi důtklivou žalobu na pohoršivá kázaní v kapli Betlemské 98, 4). Konečně o vánocích, dne 25. prosince pozdě po půlnoci, král Sigmund s chotí svou Barborou Celskou, mnohými knížaty a kněžnami i s nádherným komonstvem asi tisíci jezdcův, měl slavný svůj vjezd do Konstancie 194, 15 (srov.: V sobotu dne 6. července měl sbor ve biskupském kostele Konstanském patnácté své valné posezení 227, 10 a j.); pod. 343, 10; 276, 14 atd. Syntaktického rázu je také známý zvyk klásti dopředu větné členy, společné dvěma souř. větám po sobě jdoucím (v tak zv. větách stažených). Na př.: Po boku jeho držel falckrabě Ludvík říšské jablko, Normberský purkrabě Fridrich žezlo, Bavorský vévoda Jindřich korunu atd. 227, 14. Na pokání suspendováni jsou od úřadu kazatelského M. Matěj na půl léta, kněz Jakub na deset let 43, 27 (pod. 24, 16; 29, 6; 263, 22 a j.). Zřetele stilistické lze pokládati za důvod daného pořádku slovního také v rozličných případech ojedinělých, jako: Neméně horšili se mnozí také nad tím, že… 284, 6 (kde by za přímého pořádku vznikla skupina »neméně mnozí«). Ve třináctém valném posezení… sbor vynesl nález 223, 13. Když Hus několikráte ujišťoval, že…, kardinal co nominalista stíhal jeho co realistu z neupřímnosti a z kacířství 215, 15. Že pak Sigmund… dříve ještě ku knížatům říšským do Vratislavi se zabral, proto síla jeho, hrozící z daleka, co bohopusta nezměřená, děsila mysli české více nežli… 343, 17 (kde v přívlastku podmětu je vysloven důvod slovesa urč.) a j.

Příště dále.

Naše řeč 6, ročník 1/1917

Předchozí Josef Vycpálek: O chybném slovosledu neboli pořádku slov I.

Následující František Strnad: Pozbýváme citu pro český přízvuk