Zbytečné novoty

[Drobnosti]

VČETNĚ. Toto slovo se podle Kottova Slovníku vyskýtá asi od r. 1850 za lat. inclusive, něm. einschliesslich, eingerechnet. Je to slovo prazbytečné, bez něhož čeština obstávala sta let a dovedla by obstáti i dále; ale celkem žilo posud v ústraní úředních spisů a ojedinělých knih vědeckých, až asi ode dvou let se šíří v jazyk živý. Jak je nepřirozené, viděti nejlépe z nesnází, jež působí: nikdo neví, jak s ním spojovati jméno toho, co se má »včísti«. A přece se kde kdo bojí se mu vyhýbati. Naše divadla a hudební i zábavní podniky na př. oznamují ceny míst »včetně válečných příplatků«, »včetně zemské dávky« atp.; naše pýcha, Národní divadlo, dává na vybranou hned dvě vazby a má ceny míst »včetně s přirážkami pensijními a válečné dobročinnosti« (pachatel tohoto oznámení snad ani neví, že se mu povedl překrásný mluvnický »hlavolam«); s radostí při tom zaznamenáváme, že divadlo smíchovské má zkrátka a po česku »ceny míst i s dobročinnou přirážkou válečnou«. Podle zprávy z bojiště našli kdesi Němci v místě, jehož znova dobyli, »německé posádky včetně zanechaných raněných probodnuty«; obchodníci zase oznamují v dobách drahého papíru ceny zboží »včetně obal«; kdo ví, nebudou-li letos nezdarové hltati na př. třešně »včetně pecek«, »včetně s peckami« nebo »včetně pecky«. Zde všude naši předkové a dnešní venkovan i prostý dělník, nezkažený touhou, mluviti »učenou« češtinou, stačí pouhou předložkou s, zesílenou leda ještě spojkou i (ceny s přirážkou, i s přirážkou, s obalem atd.). Jinde čeština skutečná si dovede pomoci slovem počítajíc nebo počítaje; na př. »byl jsem týden na cestách, počítaje den odjezdu«; »mám dovolenou od 15., ten den v to (do toho) počítajíc«.

PŘEDEM. Dnes se skoro všecko dělá »předem«; zvláště často »předem« děkujeme za věci, o nichž »předem« víme, že…« atd. Pravda: říká-li se ode dávna napřed, zpředu, odpředu, popředu atp., není zrovna neštěstí, řekne-li kdo kdy také předem, ačkoli před je předložka, a předložky se sice pojívají s předložkami jinými, ale aspoň obyčejně se samy o sobě nesklánívají (říkáme veskrze, naskrze, naproti, ne skrzem a pod.): ale proč se snažíme mermomocí mluviti tak, aby nám nerozuměl Čech, neznalý městské hantýrky? Či říká se nebo říkalo se předem místo napřed také někde ve skutečném, živém hovoru?

Naše řeč 6, ročník 1/1917

Předchozí B.: Jan Gebauer

Následující E.: O vydávání našich klassiků