Josef Král

Josef Zubatý

[In Memoriam]

Dne 17. září 1917 zemřel na Král. Vinohradech v 64. roce svého života dvorní rada dr. Josef Král, professor klassické filologie na české universitě pražské.

Nehodláme se zde pokoušeti o vystižení velikého významu Králova působení v naší i světové vědě, v úřadě učitelském i ve vývoji a činnosti našich vědeckých společností — ne proto, že jeho úřední obor vlastně jest mimo úkoly »Naší Řeči«, ale že by k tomu bylo třeba místa i času v míře, jaké zde nemáme: jen výčet jeho prací, tiskem vydaných, vyplnil by několik listův. Ale provinili bychom se proti památce Josefa Krále, kdybychom aspoň několik slov nevěnovali jeho zásluhám o písemnictví české a o jeho povznesení.

Král ve svých pracích užíval jazyka cizího, latinského a německého, jen výjimkou, kde šlo o otázky, o nichž z úmyslu vykládal před světovým soudem odborným: největší část prací těch, také veliké jeho dílo o řecké a římské rhythmice a metrice, napsána jest česky. Již tato věc mu navždy zachová vynikající místo v našem písemnictví, tím spíše, že není snadno jmenovati odborníka, který by se vědoměji a horlivěji snažil o jazykovou správnost svých výkladů, než jak se vždy snažíval Král.

Ale Král nebyl odborník, jehož myšlení by se bylo spokojovalo vlastním oborem klassické filologie. Věděl, že jazyky klassické a celý osvětový život řecký a římský jsou jen částí celku, jenž vlastně zahrnuje lidstvo celé, věděl, že části neporozumí, kdo nedovede souditi o celku, a z toho právě v Králově myšlení, jež neznalo polovičatosti, musila se zroditi potřeba, osvojiti si takovou míru vědomostí, aby otázky filologie klassické mohl posuzovati se stanoviště širšího. A tak neúmornou pílí, živenou skvělým nadáním, nabyl širokého rozhledu v otázkách, týkajících se vývoje jazykového, osvětového i vůbec dějinného, který i jeho pracím čistě odborným vždy dodává významu, jenž přesahuje hranice odboru samého.

A láska ke svému jazyku, ke svému národu, jež pronikala všecku bytost Královu, byla příčinou, že Král při tom všem rozšiřoval obor své vědecké práce na otázky týkající se českého jazyka a českého písemnictví s podrobností, jež z něho i v české filologii učinila odborníka. Aby také širší vrstvy naše poznaly skvosty starého básnictví, překládal antické klassiky do češtiny: ale snaha, vytvořiti překlady věrné nejen textům původním, nýbrž i povaze jazyka českého, vedla jej k tomu, aby podrobněji než kdo jiný před ním řešil základní otázky české prosodie. Tak vzniká práce »Trvání hlásek a slabik dle objektivní míry« (Listy filol. 1893), které se Král podjal s prof. Marešem a jíž česká jména se zapisují do světových dějin vědy, hledajíce cesty v popisování hlásek, jejichž nezbytnost dnes se vůbec uznává; tak vzniká veliký Králův spis »O prosodii české« (t. 1893—1896, s dodatky rozličnými v ročnících dalších), v stručnější podobě zpracovaný i v »Světové knihovně« (č. 716—719). Odborník pociťuje touhu, poznati své předchůdce v témže oboru: tak vznikají Královy práce, týkající se činnosti starých humanistů českých, k nimž se pojí i vydání a překlad Campanovy komedie »Břetislav« (ve Sbírce pramenů vydané Čes. Akademií, II, č. 22).

Kdo měl příležitost častěji se stýkati s Králem, ví, jak podrobně uvažoval také o jednotlivých otázkách správnosti jazyka českého. Ovoce těchto úvah nachází bedlivější čtenář na každé stránce jeho spisů; a jazyková správnost, vedle jiných vlastností, dodává ceny i četným jeho překladům dramatických básní řeckých a latinských (i Calderonova »Divotvorného kouzelníka«). Proto »Naše Řeč« našla v Josefu Královi upřímného přítele a pomocníka, jehož účast, jak našim čtenářům již z dřívějších čísel je známo, se jevila nejen radami, pokyny i výtkami, jichž se od něho redakci dostávalo, nýbrž i důležitými příspěvky. Také dnešní číslo podává toho důkazy — bohužel, důkazy poslední.

Naše řeč 8, ročník 1/1917

Předchozí Listárna redakce

Následující Josef Král: České jamby