Listárna redakce

[Listárna redakce]

Panu X. Y. Pátý pád jmen cizích, jako je řecké Alkinoos, bychom tvořili koncovkou -e (Alkinoe), protože -u je u kmenů na -o- vůbec nepůvodní a ve jmenech českých se objevuje skoro jen u kmenů s hrdelnicí (jinochu, vojáčku atp.). — »Vyhlídka« v češtině má správně jen hmotné významy (v okně, s věže, s hory atp.); ve významě »naděje« (vyhlídka na dobré zaopatření) je napodobením něm. Aussicht. — Upomínka (a za Jungmanna také upomínek) zdá se býti slovem novým, vzniklým u nás vlivem polštiny, jenž v prvních desítiletích minulého století byl ve vývoji spisovného našeho jazyka vůbec dosti mocný. Sloveso upomenouti, upomínati má obyčejně význam týkající se dluhu, povinnosti atd., ale mívá i význam širší (nemohu se upomenouti; bratr mne na to upomenul); není tedy proč zapovídati tento širší význam u jména. — Výlet v češtině znamená otvor úlu, kterým vyletují včely, také otvor v holubníku. Význam »vycházka« je nový (doložen na př. u Rubše) a vznikl asi vlivem německého slova Ausflug; ale nepříčí se duchu jazyka českého a sotva by se již podařilo jej potlačiti. — Srovnati, srovnávati v starém jazyce se říkalo i o sporech osob (srovnání učiněno jest o škody, 1518, když se volenci nemohú spolu srovnati o osobu, Žídek), i v lidu lze slýchati na př., že bratří se nemohou srovnati a p.: není proč se tomu vyhýbati. — »Takových zjevů jest řada« nebo »celá řada« ve významě přeneseném je asi vůbec obraz německý (eine ganze Reihe); mohlo by nám stačiti množství, mnoho, několik atp. — Přídavná jména tvoří jazyk starý a lidový rád ze základu místních jmen, bez jejich přípon odvozovacích: Kunovice — kunovský, Zařičany — zařičský atp. Užívejme takových tvarů, kde jsou známy a v obyčeji. Ale pevného pravidla zde již není a nelze ukládati důslednosti; protože mnoho takových jmen přídavných dávno zaniklo a mnoho jich je známo jen v okolí míst, o něž jde, vznikaly by časem tvary nesrozumitelné. Kdo by mohl na př. mluviti dnes, jako se mluvívalo, o kapitole hradské nebo hrazské, aby každý věděl, že mluví o Hradčanech? A že rokytský, vsacký (vsatský), jický, hulský jsou slova přídavná ke jménům Rokycany, Vsetín, Jičín, Hulín, vědí jen lidé z míst sousedních a leda filolog, takových věcí si všímající. Přídavná jména, utvořená českou příponou z cizích jmen přídavných i s jejich koncovkou, jsou svízel našeho jazyka (filologický není tvořeno z podstatného jména filologie nebo filolog, nýbrž z přídavného lat. philologicus; pod. fysikální, velární, originální atd.). Ale nejsme v té věci sami (hned něm. physikalisch je tvořeno zrovna tak) a slov takových, z části dosti starých a vžilých, je příliš mnoho, abychom se jich chtěli zbavovati; musili bychom měniti největší část vědeckých názvů. Nejlepší cesta jest, podle možnosti užívati vůbec slov domácích.

Panu J. Č. v Rokycanech. Smí-li se říkati, že někdo jde kolem nebo okolo dveří, domu atd., i kde se nemíní, že jde o pohyb kolem dokola? V staré době opravdu se říkalo mimo, ať to bylo příslovce (šel mimo) či předložka (šel mimo dům): ale jazyk se mění. Dnes tak v denní mluvě nikdo neříká, a napíše-li kdo na př. »šel mimo dům«, zní nám to již cize. Kde jde o předmět osobní, může býti smysl věty i pochybný; prostý čtenář na př., čte-li, jak »mimo« dívku chodili muži (Lumír, 45, 452), bezděky slovům těm rozumí tak, že chodila dívka i muži, ne, že muži chodili »okolo« ní. Tento významový vývoj se neudál přece vlivem cizím (vždyť v němčině um — herum je možné jen, kde je řeč o pohybu kolem dokola): a jazyku brániti nelze, aby se neměnil vývojem svým. Okolo, kolem místo staršího mimo je v lidové mluvě české ustáleno a začátky tohoto významu jsou dosti staré. Vidíme je v tom, že okolo i v starší době může znamenati místo ležící jen v okolí předmětu, o nějž jde, ne celé jeho okolí. Tak na př. Prefát z Vlkánova (1563) napsal m. j. věty »okolo té truhly na hoře u víka po stranách jsou uděláně dvě prkna z dýlí jako truhla« (t. j. po podélných stranách, ne kolem do kola), »neb (štok) by překážel, že by pacholci nemohli okolo choditi« (jde zde o volné přecházení, ne obcházení nějakého předmětu); a vždyť vlastně o jediný bod v okolí předmětu jde také, řekneme-li na př., že lidí bylo okolo dvou set, protože skutečný počet neleží přece kruhem okolo dvou set. Nemáme tedy za zlé Mašínovu Slovníku českých vazeb a rčení, že kolem, okolo v těchto významech uvádí bez zápovědí.

Panu St. K. v Táboře. Tvar »hezkatý« (takovej hezkatej klobouk), který jste zaslechl v pouličním rozhovoru v T. a který kladete po bok novotvaru »rukmama«, je rázu docela jiného, než tato zrůda, o jejíž dosvědčení žádala »Naše Řeč« své čtenářstvo. Tvar hezkatý byl utvořen patrně napodobením tvarů dlouhatý, nahatý a p. příponou -atý, kterou se tvoří t. zv. augmentativa, přídavná jména znamenající značnou míru vlastnosti vyjádřené příd. jménem základním (srov. Gebauer-Ertl, Mluvnice česká § 167.). Pěkný ovšem není.

Panu J. P. na Smíchově. Přípona -sa jest v češtině dosti častá při tvoření jmen osobních, na př. Hlavsa, Živsa, Jursa atd. S přívěskem -son ve jménech germánských (Stevenson, Hansson a p.) nemá nic společného ani tvarem, ani významem. Původ její bylo by snad nejspíše možno hledati u jmen, kde byla již původním tvarem jména oprávněna, na př. Lexa (Alexius), Maxa (z Maxmilián) a p.

Panu A. M. v Uh. Ostrohu. Jména Malúš, Blahúš a p. jsou odvozena příponou -uš (-úš) a jsou to jména stará; jméno Maluš (n. Malúš) a podobná (Radúš, Janúš) jsou zapsána již v Nekrologu Podlažickém, pro jméno Blahúš má Gebauer (v Slov. stč.) doklad z r. 1402. Sluší je psáti tedy buď Maluš (při výslovnosti krátké) nebo Malúš (při výslovnosti dlouhé), nikoli však Malůš. Tak jest psáti i Hlúšek (dosvědčené od r. 1385, nč. Hloušek) i Sopúch (z ob. jm. sopuch, sopúch, nč. sopouch).

Panu J. S. V. v Táboře. 1. Rčení »to si dám líbiti« (= das lass ich mir gefallen) m. »to se mi líbí«, »to je dobré« a p., bylo káráno již v Bruse matičním (3. vyd., 1894) a od té doby ještě několikrát. 2. Že »znamenám se v úctě« na závěrku dopisů je poměrně správnější než pouhé »znamenám«, je nesporné; ale doporučovati nelze ani toho ani onoho (srov… und zeichne mich hochachtungsvoll…). Ve vydaných dopisech našich spisovatelů se najdou přečetné závěrky dopisové pěknější a češtější. — 3. Před výrazem »každopádně« bylo již varováno v »Naší Řeči« v článku »Pád« (str. 151). — 4. Cvičiti je ovšem sloveso předmětné; říkáme »cvičiti někoho« n. »cvičiti se«. Ale sloves předmětných užíváme často i bez předmětu, jde-li pouze o to, aby se slovesem vyjádřil děj slovesný pouze jako stav nebo vlastnost podmětu. V tom smysle bývá na př. »Pero nepíše (neboť na tom, co nepíše, tu nezáleží). Matka vaří. Ten pes kouše. Sestra slouží. Mouchy štípaly« atp. (v. Gebauer-Ertl, Mluvnice česká § 507.). A tak lze říkati také: »Sokolové cvičí«. — 5. Výrazy »kulatý stůl«, »kulatá věž« jsou ovšem nepřesné se stanoviska logického, resp. geometrického, protože ani stůl ani věž nemají tvaru koule. Ale o významu slov rozhoduje zvyklost, usus a nikoliv logika, sice bychom nesměli říkati (zcela nelogicky) starý mládenec (mládenec = mladý člověk), staré noviny (novina = věc nová) a p. »Kulatý« ve významu, jak se v našem jazyce ustálil, značí nejen to, co má tvar koule (kulatý hrášek) anebo co se kouli podobá (kulaté jablko, kulatá tvář), nýbrž i to, co má s koulí společnou aspoň oblost, obrys v ploše (= rund); proto mluvíme i o kulatém otvoru, o kulatých penězích, o kulatém stole a p. Podobně mluvíme na př. o kostkovaném šátku — negeometricky, neboť kostka značí cubus, krychli. Jak se význam ustálený liší často od názvu ideálního, ukazuje i moderní »kulka«, která už dávno nemá tvaru koule a musila by, kdybychom se chtěli vyjadřovati přesně geometricky, slouti zcela jinak; tu zbyla jen funkce, ale jméno zůstalo. Týmž způsobem lze vyložiti i negeometrický výraz Jirečkův, že základna Rylského kláštera má podobu »nepravidelného« čtverce; spisovatel se vyjádřil lidově, míně čtvercem tvar, který se čtverci podobá tím, že má čtyři ne příliš různě dlouhé strany.

Naše řeč 9, ročník 1/1917

Předchozí Ant. Klášterský, Václav Flajšhans: »Měsíční čeština«

Následující Josef Zubatý: Ten