Nedorozumění

František Táborský

[Články]

Črta z východní Moravy

Znáte, pravda, kdož jste od pera, druh rozmilých čtenářů, potomkův asi onoho sázavského čerta, co o hrubé sedával na varhanách, zapisoval každé ovečce kdejaký hříšek a hlavně měl namířeno na samého opata, světce Prokopa, aby ho při něčem nesvatém přiskřipl. Tento druh čtenářů čte, aby jen vypichoval kdejakou hnidu a pak je »s dokonalou úctou« zasílal na dopisnici Vám anebo redakci jako sbírku brouků napíchnutých na špendlících. Rozčilují někdy tito dodavatelé, ale bez užitku nejsou. Dobrý spisovatel a dobrý novinář má je rád, jako toho sázavského čerta.

Znám také takového čtenáře. Neposílá však svých postřehů poštou, nýbrž schovává je pro mne, až přijedu na prázdniny, do svého zátiší na východní Moravě. Najednou odpoledne zjeví se v okně jeho prošedivělá hlava a zdravě červená tvář a za chvíli sedí už v bílé světničce mé letitý muž, postavy dosti vysoké, prostých, ale ani byste neřekli, jak mužně přímých způsobů. Dílnu stolařskou odevzdal už synovi. Někdy do ní sice nahlédne, ale hlavním jeho zaměstnáním teď je to, co si tolik lidí odkládá na klidnější dobu — četba. Vždycky rád čítával. A jaký čtenář! Co ve slovech ukryto, rád z nich vytahuje jako hřebíky z beden. Po většině dostává sice noviny o den později, až z druhé ruky, něco ze spolku, něco od mladého učitele a něco od advokátova koncipienta; za to má na čtení pokdy.

— Tož co dělá Praha? Roste? — začíná zdravým hlasem besedu.

A s Prahy řeč brzy se přesune na celou Evropu a všecky její národy a státy, a zakončí u hromádky výstřižků, které se zatím tají v jeho kapse jako zajatci. To jest: teď teprve se můj host dostává k tomu, co vlastně má na srdci.

— Nemyslete si, že letos nic nemám. Ó, mám, mám! — zvolal za poslední besedy naší a zajatci už se hrnou z kapsy.

— Nu, copak? ptám se.

— Ale — nevím si s tím rady. Buď to ledabyle tisknú, s chybama, alebo už je tady stáří. Nedovtipuješ se a brzy budeš taky nedoslýchať a nedohlídať. Pěkná vyhlídka, co? Než bych se teho dočkal, věřte, radši bych nežil. Dopaluje mě to, čtu-li a nerozumím. No, podívejte se, na příklad, tady — vzal první výstřižek a četl: »Socha náčelníka Indiánů v Americe na keři posázené stráni vyhlíží jako velký polní hlídač.« Je to — šak sem si to připsal, z »Přehledu«; náš koncipient mi ho půjčíval. Poslúchal ste dobře? To má tu, myslím, býť: socha na keři v posázené stráni? Ale copak socha tam visí na keři? Socha, která vypadá jako veliký polní hlídač? — Alebo tady — to je zas z keréhosi deníku: »Jest potřebí silné soustrasti nemající vůle, aby se uložily vojsku po útrapách a strázních bitvy ještě námahy pronásledování.« Tož co to tady vykládajú? Silnej prý sústrasti je třeba, nemající vůle. Ale se silnú sústrasťú, kerá nemá vůle, nedaly by se přece ukládať věci ešče těžší. Silná sústrasť bez vůle — to bude na mú věru spíš fňukot a fňukot. — Alebo tady — to zas je z »Národních Listů«: »Proti Černé Hoře přátelským demonstracím v Římě«. Snaď: proti Černé Hoře a přátelským demonstracím v Římě? Ale jakým to přátelským demonstracím? — Alebo tady — to je zase z »Nár. Politiky«: »… poukazuje se také na Anglii nepřátelské hnutí v jižní Persii«. Zas je tu cosi vynecháno. Myslím, taky tady vynechali to maličké a: poukazuje se na Anglii a nepřátelské hnutí v jižní Persii. Ale proti čemu nepřátelské? To jako dyž mi moja stará zapomene přišiť knoflíček u límečku na košulu. To mě čert bere. — Alebo tady — to je zas z jinších novin, odtamtuď mám teho řadu: »K tomu přistupuje ještě rozhodná změna v dřívějším Rusku a Anglii přátelském smýšlení královnině«. Div sem tím neuhodil! Tož rozbírám: přistupuje změna v dřívějším Rusku — v jakém dřívějším Rusku? — a v Anglii a patrně v přátelském smýšlení královnině — ne, nedobereš se smyslu. Esli byste to zlosťú neroztrhal? — Alebo tady: »Vyvrácené tvrzení o Němci vypleněném paláci v Gentu«. Co to tady »Čas« tvrdí o Němci? Přece ne o Němci vypleněném? Města, kraje se vypleňujú, ale ne lidi, a tož snaď ani Němci. Snaď to má býť: o Němci ve vypleněném paláci v Gentu? Inu, Babylon! — Alebo tady — zas je to z »Času«: »… že Italie ve Valoně vedle své vlajky tyčí i vlajku albánskou, symbol to života neschopného státu«. Tož jaký to symbol života? Snaď symbol života, kerým žije neschopný stát? Či symbol života, kerý, ten život totiž, je neschopný vytvořiť stát? Hádej, hadaču! — Alebo: »… a vše to děje se přes to, že naše vláda učinila nejdalekosáhlejší, trvalý mír zaručující návrhy«. Tak to jistě ten pan tajný rada a ministr m. sl. hrabě Zichy neřekl. Že by naša vláda učinila trvalý mír, kerý zaručuje návrhy? Mír se přece uzavírá, aby se zaručilo něco určitějšího, než návrhy. — Alebo: »Uherský ministr obchodu odňal poštovní dopravu ve Filadelfii vycházejícímu maďarskému časopisu »Világosság««. Poslúchal ste dobře? To je přece nesmysl. Uherský ministr bude ve Filadelfii odnímať poštovní dopravu! Co pak sú ve Filadelfii uherští ministři? — Alebo tato zpráva: »C. k. koresp. kancelář oznamuje dne 8. srpna: Chrabrost královéhradeckého pěšího pluku čís. 18. Vrchní velitel armády… ráčil vydati tento rozkaz: »Vyslovuji svoje zvláštní uznání a dík pěšímu pluku čís. 18., který se vyznamenal smrtí opovrhující oddaností již v květnových bitvách jak při útoku, tak také při odrážení nepřátelských protiútoků«. No, podívejte se, jak nám to přeložili! Prostý můj rozum mi povídá, že tak temu není. Tož prý náš pluk č. 18. se vyznamenal smrtí — tedy padl, padl hrdinně a to už v květnových bitvách? Že? Ale 8. srpna c. k. korrespondenční kancelář oznamuje, že se mu dostalo od vrchního velitele armády uznání! A vyznamenal prý se smrtí, kerá opovrhuje oddanosťú… Temu už docela nerozumím. To přece by znamenalo, že nežli by projevovali oddanosť, raději zvolili smrť. Tedy celý pluk spáchal samovraždu? A za to že by byli od vrchního velitele armády vyznamenání? To si to v korrespondenční kanceláři pořádně spletli. — Ale nad všecko byl sem popuzen zprávú — kerých to novin? — tady túto: »Správa lázní poděbradských pořádala… ve prospěch defraudací tajemníka Kafky těžce poškozeného »Spolku českých žurnalistů«… skvělý vojenský koncert«. Pravdu vám povím: to sem už nerozbíral. Dyž sem dočtl ke slovům »ve prospěch defraudací tajemníka Kafky«, tu — odpusťte, prosím vás, — odplul sem si a hodil novinama o zem. Víte, člověk zvykl u nás už ledačemu. V našich městech a záložnách bylo už všelijakého neřádu a — odpusťte — všelijakého svinstva a darebáctva dosť, a člověka, kerý věří v čistotu, bolí při tem srdce a stydí se za to; ale aby v Poděbradech, v městě Jiřího krála, pořádali skvělý koncert ve prospěch defraudací nejakého tajemníka — no — no tady se mi zastavuje rozum. Co temu, prosím Vás, říkáte?

— Víte, — povídám mu, — měl bych Vám stisknout ruku a poděkovat Vám za toto upozornění. Vy jste ze zdravého podhoří, kde se mluví dosud čistě a kde je dosud zdravý cit pro náš jazyk. Vy ani o tom nevíte a mluvíte správně a správně jazykově cítíte. Tohle zde, co jste mi předčítal, jest již německá čeština. Proto jí nerozumíte.

— Jakže? pohlédl na mne zaražen a neobyčejně zpřísněn. Německá čeština?

— Ano, to je německá čeština.

— Ale, to není maličkosť!

— Pravda, že to není maličkost.

— Ale jak je možno, aby z Prahy vycházelo takové odnárodňování? Praha má býť čistá. Praha má býť svatá. Do ní jedem jako do kostela. Na ňu hledíme jako na oltář.

— Nelekejte se! Tak strašné to není; ale zdravé to také není. Je tu nedorozumění. A to nedorozumění zakládá se na tom, že neumíte německy. Kdybyste uměl německy, porozuměl byste těm výstřižkům rázem.

— Á, pěkně děkuju! Pěkně děkuju. Myslíte to vážně? Tož tam sme to dotáhli, že mám mysliť německy, abych porozuměl psanému česky? No, to už je otročina! To už je psina! To už je —

— Nerozčilujte se! To všecko zavinila rychlá práce novinářská, přespříliš vzrostlá četba německých novin, noční práce novinářova — zahrál jsem si na advokáta prohrané věci.

— Pane, já i dyž na rychlo jím a po tmě jím cizí chléb, nepřekusuju si jazyk.

— Dejte sem ty výstřižky! Podívejte se: v nich všech na těch místech, kde jste zavrtěl hlavou a kde jste se i rozkatil, slova jdou německým pořádkem. Přehodím jen na těch místech slova, a hned se Vám všecko tak zjasní, že se zasmějete. Dívejte se na mou tužku, jak bude ta slova přehazovat! Tedy: »Socha náčelníka Indiánů v Americe na stráni, posázené keři, vypadá jako«…

— I stafraporte! Nu, pravda, to je jasné. Socha na stráni a ta stráň je posázena křovím. Ale tož u všech čertů, nač píšú: socha na keři?

— A dále: »Jest potřebí silné vůle, nemající soustrasti, aby se uložily vojsku po útrapách a strázních — řekněme — bitevních ještě námahy pronásledování«.

— Ach, ty Filipe! To mi nenapadlo. Ale cítil sem to: Je třeba vůle nelítostné.

— Tak jest. A dále: »Proti demonstracím v Římě, Černé Hoře prátelským« —

— To je zcela jinačí písnička!

— A dále: »… poukazuje se také na hnutí v jižní Persii, Anglii nepřátelské«.

— Inu, temu dítě porozumí.

— A dále: »K tomu přistupuje ještě rozhodná změna v dřívějším smýšlení královnině, Rusku a Anglii přátelském«.

— No, jako dyž bělmo s oka spadne! Ale nač to dříve tak zmodrchali? Nač píšú: »v dřívějším Rusku«, dyž má býť »v dřívějším smýšlení královnině«?

— A dále: »Vyvrácená tvrzení o paláci v Gentu, Němci vypleněném — anebo lépe: od Němců vypleněném.

— Alebo: Kerý Němci vyplenili Pravda?

— Tak jest. Vždyť jsem řekl, že zdravě jazykově cítíte.

— Ale zprvu sem neporozuměl.

— Protože to bylo po německu. A dále: »… že Italie ve Valoně vedle své vlajky tyčí i vlajku albánskou, symbol to státu, neschopného života«.

— Rozumím, rozumím: symbol státu, neschopného žíť.

— A dále: »… a vše to se děje přes to, že naše vláda učinila nejdalekosáhlejší návrhy, zaručující trvalý mír«.

— Áh, tak je to! No, dyť já říkám, čítaja Havlíčka: Ta naša čeština je jako křišťál. Jako křišťál.

— A dále: Uherský »ministr obchodu odňal poštovní dopravu maďarskému časopisu »Világosság«, vycházejícímu ve Filadelfii«.

— To mohl, to mohl, do Uher; ale ne poštovní dopravu ve Filadelfii!

— A dále: C. k. korresp. kancelář měla takto oznámiti rozkaz vrchního velitele armády: »Vyslovuji svoje zvláštní uznání a dík pěšímu pluku čís. 18., který se vyznamenal oddaností, opovrhující smrtí, již v květnových bitvách…«

— No, to je nebe a dudy! Tak je to. Náš pluk bil se oddaně, až nedbal ani na smrť, a za to byl vyznamenán.

— A konečně: »Správa lázní poděbradských pořádala skvělý koncert ve prospěch »Spolku českých žurnalistů«, těžce poškozeného defraudací tajemníka Kafky«. Rozumíte již?

— Ach, ty Damiáne! Kdo by nerozuměl? Temu nahý Adam musí porozuměť. Tož ne ve prospěch defraudací? Ve prospěch spolku! Ale co pak my, prostí venkovští čtenáři, sme na to, abysme rozvazovali zadrhnuté smyčky? Proč se nám to nepíše tak po našemu, jako ste to čtl Vy? To přec je jako křišťál. Proč jim to tam v Praze nepovíte?

— Povím, povím — těšil jsem svého důvěrníka, zcela již se uklidňujícího.

A tak jsem vám to teď pověděl.

Naše řeč 2, ročník 1/1917

Předchozí Miloš Weingart: Slovník jazyka českého

Následující Tříbení jazyka českého na českých školách