Kolozubý

[Hovorna]

(V. Š.) Vykládati slovo kolozubý (kolozub) jako složeninu slova kolo se slovem zub pokládáme za málo pravděpodobné i z příčin věcných, významových, i z formálních. Znamená-li někde slovo kolozub kančí kel, je to jistě už užití slova kolozub ve změněném významu právě tak, jako když se ho užívá ve významu hever (Kott 6 s. v.) anebo na označení kolu se zuby, na nějž se napichuje obilí (Bart., Dial. sl., kolozubec). Slovo kolozubý, kolozub vyskytuje se v češtině a v polštině (kołozęb) a znamená nejčastěji buď člověka bezzubého anebo křivozubého anebo zub křivě (z řady) rostoucí; kolozubý člověk nemusí býti, pokud je nám známo, člověk, kterému scházejí všechny zuby, tedy načisto bezzubý, nýbrž komu schází mnoho zubů, takže z čelistí trčí sem tam nějaký zub ojedinělý. Z tohoto významu je třeba vycházeti při výkladu slova kolozubý, a proto se nám zdál pravdě nejpodobnějším výklad ze slovesa kláti; kolozubý by pak znamenalo buď člověka, kterému byly zuby vyraženy anebo který tak vypadá (i když je ztratil přirozeným způsobem) anebo kterému roste některý zub nebo několik zubů na křivo tak, jako kdyby byly povyvráceny z přirozené polohy. Odtud se pak mohl název kolozub přenésti i na zub křivě rostlý anebo ojediněle v ústech trčící, na kančí kel a jemu podobný hever; sdružením pak se slovem kůl mohlo vzniknouti pojmenování zubatého kolu na sušení obilí. Kdybychom za východiště a význam základní vzali ten význam, který má slovo kolozub jako název kančího zubu, dospěli bychom stěží k ostatním významům slova kolozubý, kolozub, daleko častějším a rozšířenějším. Ale mimo to je tu i formální závada, proč nelze vycházeti od tohoto základu kolozub — kančí zub, pojatého v tom smyslu, že tu jde o zub připomínající kolo (ač člověk z lidu by stěží na takovéto srovnání připadl). Kolozub je slovo lidové a složeniny tohoto předpokládaného typu, v němž první jméno (kolo) vyjadřuje věc, které se věc označená druhým jménem (zub) podobá anebo naopak, jsou češtině a zvl. lidové řeči načisto cizí. Taková složenina je na př. slovo rodokmen (kmen podobenstvím rodu), a to je původu německého (Stammbaum). Z týchž důvodů by také nebylo lze vykládati stejným způsobem slovo kolohnát, nemluvíc ani o tom, že význam ‚člověk s nohama do kola zakřivenýma‘ anebo ‚křivá noha‘ je vedle obecně rozšířeného významu ‚hromotluk‘ a p. jistě velmi řídký (není ho v žádném z našich slovníků ani prací dialektologických) a že přechod od onoho významu k tomuto obecnému byl by zase velmi krkolomný. Žije-li slovo kolohnát skutečně někde v tomto významu (křivonohý), není jej možno vykládati jinak, než lidovou etymologií, která si spojila slovo kolohnát se slovem kolo.

Naše řeč 2, ročník 10/1926

Předchozí Z našich časopisů

Následující Léta dvacátá atd.