Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

V Nár. listech uveřejnil známý slovenský pracovník v oboru lidovědy Pavel Socháň 30. července 1926 zajímavý feuilleton »Čo si rozpráva slovenský ľud o hadoch«. Čteme tam na př., jaké hady zná slovenský lid (vedle obecné zmije i jedovatou vretenicu; slovo to, jež patří do skupiny slov vřeteno, vrtěti se atd., žije také na Moravě a v Slezsku jako vřitenica, vřetenica, vřetenka, též břetenice, břítevnice, na Kladsku jako břitvenka, znamená rozličné hady i slepýše, a jeho stáří mimo doklady ve znění vřietenica v Olomoucké bibli, v Olomouckém evangeliáři a v Opavském sekvencionáři zaručuje také rus. veretenica = ještěrka), podání o domácích hadech, o hadech s korunkou, o významu dne sv. Jiří v souvislosti s hady, o lécích proti hadímu uštknutí a prostředcích proti hadímu nebezpečí vůbec, několik přísloví a přirovnání k hadům a j. Nás zajímala zejména zpráva osvětlující staré české slovo dychánek (méně správně dýchánek, se zdloužením podle slovesa dýchati). »Rozpráva sa, že hadi časom sliezajú sa dovedna (dovjedna = dohromady) a políhajúc si do chumáča okolo nejakého kamienka, tak dlho ho nadúvajú, až sa celý jedom naduje. Jeden valach (pastýř) našel vraj (prý) raz (jednou) taký kameň ešte celý rozdutý a zo samopaše (z rozpustilosti) rozpučil (rozmáčkl) ho a jed zastrekol (zastřikl) mu na prst. Okamžite mu bol celý prst nadutý, a valach by bol na to i zomrel, ke by (kdyby) si nebol rýchle prst odťal. — Kto taký kameň uschnutý najde, a kto cezeň (skrz něj) hľadí, vidí, kde sú v zemi poklady ukryté. — »Kameň duť s niekým na niekoho« je národné príslovie a znamená zradu a zlý úmyseľ s niekým na niekoho [srv. u Zátureckého 8, 689 přísloví »hlavy dovedna ako hady strkali a kameň duli« a pozn. k němu]. — Hadi menovite v tropických krajinách skutočne sliezajú sa okolo kremencovitých lesklých kamienkov, na ktoré mušky radi sedajú. A k vôli týmto muškám sliezajú sa hadi a strežú (číhají) na ne, aby si na nich pochutnali. Preto, kto by takýto kameň hadom chcel odobrať, vážil by životom. Nie je (není) ani radno vtedy (tehdy) k hadom sa přiblížiť, lebo všetci vrhnú sa na zvedavca, Kto však takéhoto kameňa sa zmocní, má ho vo velikej úctivosti, lebo má vraj veľků moc. Všade, kam sa s ním obráti, prináša mu šťastie; pre šťastie ním hladí dobytok a lieči (léčí) i seba«.

Vězí v tom staré pozorování přírody a pověra k němu se pojící, jež patrně bývala dosti rozšířena (i Němci znají hadí kámen, Schlangenstein). Že kámen, na nějž hadi dýchají, znali i naši předkové, svědčí slovo dychánek, jímž stč. nerostopisy jmenují nějaký kámen (Gebauer, Slovn. 1, 369; E. Šedivý, Lapidář rkpu Vodňanského, ot. z Čas. č. lékárnictva 1906, 25); říkalo-li se tak v 16. st. ozdobám (křížkům, srdíčkům, jablíčkům a j.), jež paní nosily na krku (Kott, Přísp. 1, 73), je to asi odtud, že se tak snad nosíval kámen dychánek jako ochranný amulet. Jungmann zná dýchánek hadů s význ. ‚hnízdo, peleš‘ a přidává poznámku, že »dle sprostého domnění dýchánek jest hadí kámen, okolo něhož se shromažďují a k němu dýchají«. V přeneseném smyslu čteme u něho rčení »mají jakýsi dychánek« (t. praktiku nějakou, snují cosi, z Rosy), »dýchánek mají« (strkají hlavy dohromady, z Dobrovského). Má u téhož slova i význam důvěrné přátelské schůzky (seděti v dýchánku). U Kotta čteme 1, 338, že se tak říká, i když se ovce (na př. v parnu) shlukují hlavami k sobě, nebo když ryby se v zimě slézají (u otvoru v ledu?), také když se koroptve v hromadě zahřívají; 6, 196 je od Domažlic z Němcové doklad »poď ke mně ešče trochu na dychánky«. V letech 60tých se tak v rodících se národních spolcích říkalo tomu, čemu se říká dnes bezbarvým slovem domácí zábava (srv. Kott t.). To vše pochází asi z podoby s těmi skutečnými nebo smyšlenými hadími dychánky. — Tvořeno je slovo dychánek jako na př. sedánek (sedátko z drnu a p.), vedle něhož se také objevuje v sloven. lidové mluvě tvar sedán (Polívka, Súpis 2, 337).

V 6.—8. č. letošních Slovenských Pohľadů (511 n.) čteme m. j. stížnosti na jazykové nesprávnosti školních knih, jež pro Slováky z veliké části spisují Čechové. Víme dobře, že je snadnější úkol psáti jazykem úplně cizím než jazykem nebo nářečím blízkým, protože čím větší podobnost, tím snáze se vloudí z mluvy spisovatelovy něco, co je cizí mluvě jiné, kterou píše; Čech, píšící slovensky, není-li v slovenštině doma, měl by proto svou práci předložiti k schválení Slovákovi (zvláště zná-li i slovenskou mluvnici samu tak bídně, že napíše na př. »hrob zo skrčenu kostrú« m. »skrčenou kostrou«). Ale zajímá nás, že Slovákům zní cize, co zní cize v češtině tak mnohých našich spisovatelů i Čechovi, který ještě nezapomněl, jak s ním mluvívala jeho matka. M. »kedy objavil sa prvý človek u nás« žádá Slovák »kedy sa objavil…« (anebo ještě raději »zjavil«); u nás je takové přehazování nepřízvučných slov již tak obecné, že Naše řeč, jíž se ještě nelíbí, byla za to pořádně pokárána. »Pazúrik a kosť, toť nôž« Slovákovi nevoní; nám také ne, a třebas dnes toto »toť« náleží k nejoblíbenějším ozdobám českého slohu, i u nás je pravda, že může býti dialekticky možné, ale to že není sloh učebné knihy. M. »všetku severnú Europu« chce p. K. v Pohl’. »celú«; každý Čech, pokud nevezme pero do ruky, také by sice řekl »celou severní Evropu«, ale protože naši spisovatelé z největší části nevědí, kdy je možno anebo lépe místo obecného »celý« říkati a psáti »všechen«, píší tak všude, ať vznikne nesmysl sebe větší. Inu, Slováci ještě nepřivykli myšlence, že sloh je tím krásnější, čím je nepřirozenější.

Naše řeč 9, ročník 10/1926

Předchozí E.: Výbor vazeb a rčení z oboru vojenského

Následující Jako, jakožto