Apr MAY Jun 1 2009 2010 2011 1 capture 1 May 10 - 1 May 10

Close Help

Ze slovenské jazykovědy, II.

[Posudky a zprávy]

Nové slovenské práce dialektologické

Nakladatelství SAV v Bratislavě vydává sbírku dialektologických prací, které přispívají nejen k důkladnějšímu poznání zkoumaných místních nářečí, ale i obecnějších zákonitostí ve vývoji jazyka.

V posledních letech vyšly tři významné studie[1] zabývající se problematikou míšení domácích a cizojazyčných prvků. Dvě z nich monograficky zpracovávají otázky vnějších vlivů na nářečí jednotlivých slovenských vesnic, třetí naopak řeší jazykové poměry širších oblastí některých osad v souvislosti s kolonizací na území Maďarska.

Práce G. Horáka, revidující starší zjištění M. Małeckého, podává souborný popis smíšeného polsko-slovenského nářečí horehronské obce Pohorelá (pro porovnání je připojena i stručná charakteristika příslušného jevu z blízkého nářečí Liptovské Tepličky). Na podkladě bohatého materiálu ukazuje, že tu jde o přechodný útvar (podle získaných údajů byli původní obyvatelé z velké části Poláci, v menšině i Ukrajinci), který se postupně vyvíjí v slovenské nářečí s pozůstatky nejodolnějších polských prvků (přízvuk na předposlední slabice). V hláskosloví věnuje pozornost především členitému systému samohlásek, v němž se výrazně obráží ztráta kvantity. Při rozboru souhláskové soustavy zaznamenává u mladší generace nedodržování protikladu měkkosti (všech řad) a ústup dosud častější hlásky g hlásce h. Oddíl tvaroslovný přináší kromě přehledu jednotlivých typů množství dokladů na tvarové rozrůznění, jež je však často podmíněno příčinami fonetickými. Ve skladbě zachycuje (se zřeteli stylistickými) nejdůležitější odlišnosti větné stavby, vesměs totožné se syntaktickými prostředky lidového jazyka. Pomocný (diferenční) slovník zahrnuje jen malou část slovní zásoby, v níž se přesto projevuje zřetelná převaha slovenských prvků (proti polským — ve srovnání s tvaroslovím, a zvláště hláskoslovím). Jako doplněk k vzniku a dějinám obce i vývoje nářečí je přiřazen užitečný soupis rodných jmen, rozlišujících přezdívek a pomístních („chotárných“) názvů. Výklady dokumentuje obsáhlý výběr souvislých vyprávění (47 stran, ⅓ z Tepličky) všech vrstev obyvatel.

F. Buffa se v monografickém popisu obce Dlhá Lúka (v okrese bardějovském) zabývá složitým jazykovým stavem severního Šarišska. Místní nářečí představuje v celku této okrajové oblasti rovněž smíšený typ, v němž se vedle jevů východoslovenských uplatňují prvky polské a ukrajinské (vlivy sousedství). Tradičně zpracované hláskosloví ukazuje na množství hláskových variant, zvukový systém je také výrazně charakterizován přízvukem na předposlední slabice slova a neexistencí kvantity. Popis slovotvorné soustavy podává výstižný přehled užívaných přípon a jejich významových rozdílů. V tvarosloví zjišťuje zevšeobecňování koncovek (vyrovnávací tendence je patrná zvláště v množném čísle podstatných jmen). Ilustrační ukázky obsahují rozmanitá vypravování (mezi nimi je i několik textů starých písní) tří místních rodáků. Téměř polovinu práce (112 stran) zabírá abecedně uspořádaný materiál slovníkový, v němž početnou skupinu tvoří výrazy polského původu (je u nich zachován též odraz nosovky), řidčeji se vyskytují prvky ukrajinské.

Předmětem zkoumání rozsáhlé studie P. Ondruse o středoslovenských nářečch v Maďarské lidové republice[2] jsou tzv. nářečí jihostředoslovenská (hontské a novohradské — při severní hranici MLR) a dolnozemská (východnější níreďházské v Sabolčské stolici a jižní sarvašské, čabské a čanádské). V jejich hláskoslovném a tvaroslovném rozboru sleduje specifické vývojové tendence podmíněné kolonizačním procesem (převážně jde o různě diferencované jazykové útvary vzniklé splynutím nářečních prvků z oblastí Hontu, Novohradu, Gemeru, Tekova a Zvolenu). Při charakteristice jednotlivých jevů uvádí v dokladech zeměpisné rozšíření a z porovnání s příslušnými typy na území Slovenska se snaží určit ohniska a časový sled jejich vzniku. Hláskosloví je více zaměřeno na spojení hlásek než na artikulační jednotky, zvláštní kapitola pojednává o náhradě maďarských hlásek v přejatých slovech. V tvarosloví se u každého slovního druhu zabývá jeho významovou klasifikací, mluvnickými kategoriemi, vlastním ohýbáním, původem tvarů apod. Materiálový charakter práce podtrhuje bohatství textů (105 stran) a odkazového aparátu.

L. Bachmann

Zdařilá vysokoškolská učebnice slovenštiny

[3]Na konci minulého roku vydalo Státní pedagogické nakladatelství dlouho očekávanou učebnici slovenštiny, určenou především studentům českého jazyka na našich vysokých školách. Je to práce promyšlená a po všech stránkách zdařilá. V jejím nevelkém rozsahu (182 stran) je obsaženo hutné poučení o současné mluvnické stavbě slovenštiny a její slovní zásobě, zpracované se stálým zřetelem na shody s češtinou a rozdíly od ní, z marxistického hlediska je osvětlen pojem slovenštiny jako národního jazyka a jejího místa mezi slovanskými jazyky; je podán též zhuštěný obraz současných slovenských nářečí i plastický přehled vzniku a rozvoje spisovné slovenštiny na pozadí společenského vývoje na Slovensku.

Není to první zpracování tohoto tématu. Z novější doby je možno uvést průkopnické práce, jako např. Slovenskou mluvnici Kamila Suchého (Praha 1919), Stručnou mluvnici československou V. Ertla (Praha 1919), stručné poučení o hlavních rozdílech v mluvnické stavbě slovenštiny a češtiny od Mir. Kálala (Praktická srovnávacia mluvnica československá, Banská Bystrica 1926; též přídavek k „Slovenskému slovníku z literatury aj nárečí“ z r. 1924); dále sem patří práce Aloise Gregora (naposled Mluvnice spisovné slovenštiny, Praha 1954) a zejména záslužná práce Václava Vážného (Stručná mluvnice slovenská pro Čechy, Praha, 2. vyd. 1948). Nová učebnice slovenštiny předčí však všechny práce dosavadní, a to jak větší úplností, tak také modernějším pojetím zpracování.

Poslání této knihy lze hodnotit z trojí stránky. Předně jde autorům o to, aby se studentům češtiny na našich vysokých školách dostalo přehledného, avšak relativně úplného poučení o současné slovenštině, které je jinak roztříštěno v několika knihách zpracovaných obšírněji, ať jde o mluvnici současné slovenštiny (hlavně E. Pauliny — J. Štolc — J. Ružička, Slovenská gramatika, 2. vyd., Martin 1955), nebo o popis a rozbor slovenských nářečí (např. Václav Vážný, Slovenská nářečí, Československá vlastivěda, sv. III — Jazyk), nebo o otázky vývoje slovenštiny (tu lze uvést práce V. Vážného — Spisovný jazyk slovenský, Československá vlastivěda, sv. III, řada II, Praha 1936; Eugena Paulinyho Dejiny spisovnej slovenčiny, Bratislava 1948; Jána Stanislava Spisovný jazyk slovenský, ve sborníku Slovanské spisovné jazyky v době přítomné, Praha 1937). Monografické zpracování slovní zásoby slovenštiny dosud vůbec chybí.

Naše kniha představuje souhrn základních vědomostí, které jsou nezbytné pro každého vysokoškolsky vzdělaného češtináře. K prohloubenějšímu studiu dílčích otázek odkazuje učebnice na příslušnou literaturu.

Druhá a neméně důležitá stránka zpracování je dána snahou všech autorů poskytnout pevné a pro české studenty nejdostupnější srovnávací hledisko při studiu základních otázek jazykovědy, zvláště slovanské. Nejde tu jen o výchozí kapitolu o podstatě slovenštiny a o jejím místě v rodině slovanských jazyků, nýbrž též o důsledné srovnávací hledisko při zpracování všech ostatních částí. Východiskem je ovšem jazyk současný, ale ten je správně pojímán jako výslednice dlouhého vývoje vnitřního i vývoje plynoucího ze vztahu jazyka a společnosti, která ho užívala a užívá jako prostředku dorozumění. Při srovnávání se přihlíží nejen k spisovným jevům českým a slovenským, nýbrž i k nářečím, která mohou často vysvětlit hlouběji a jasněji vzájemný vztah jevů slovenských a českých. Nejednou se ukazuje též na paralely i v jiných jazycích slovanských. To všechno nepochybně přispívá k hlavnímu poslání jazykovědy, „hledat vnitřní zákonitosti ve vývoji jazyků“.

Konečně pak stojí za zmínku, že přehledné a jasným výkladovým slohem podané zpracování všech základních otázek slovenštiny na základě srovnávacím činí knihu dostupnou nejen vysokoškolským studentům, nýbrž též jiným zájemcům, především z řad učitelů všeobecně vzdělávacích škol, a vůbec všem, pro něž otázka česko-slovenské vzájemnosti není prázdným heslem.

Učebnice je dílo kolektivní. Autory jednotlivých částí jsou jednak významní naši bohemisté, kteří nejednou prokázali hluboký zájem též o otázky slovenského jazyka, jednak přední znalci slovenštiny z řad slovenských jazykovědců. Už to samo o sobě je zárukou kvality učebnice. Partie úvodní vypracoval člen korespondent ČSAV Jaromír Bělič, který zde mohl plně využít výsledků svých dosavadních studií o základních obecných otázkách národního jazyka, o poměru spisovného jazyka a nářečí apod. (srov. jeho knihu Sedm kapitol o češtině, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1955). Týž autor zpracoval také poslední oddíl knihy — přehled vývoje spisovné slovenštiny; je to jakási sevřená syntéza jeho dosavadních, namnoze průkopnických prací, zejména o otázce historického vývoje poměru češtiny a slovenštiny z hlediska marxistické jazykovědy.

Ústřední částí knihy je mluvnice slovenštiny, kterou zpracovali prof. Alois Jedlička (hláskosloví, tvoření slov a tvarosloví) a doc. Jozef Ružička (skladba). Je to dosud nejúplnější rozbor diferenčních jevů spisovných českých a slovenských, zpracovaný zhruba na podkladě systému známého z Havránkovy a Jedličkovy České mluvnice, ovšem s výjimkou skladby, která je zaměřena jen na osvětlení základních rozdílů mezi oběma jazyky. Díl Jedličkův je velmi zdařilý a možno jej bez nadsázky označit jako nejlepší a dosud nejúplnější zpracování této otázky. Záslužná je např. kapitola o spisovné výslovnosti, přehledným způsobem jsou nově zpracovány též předložky a jejich vazby (často odlišné od vazeb českých); velmi užitečný je dále skoro úplný výčet svérázných, od češtiny odchylných příslovcí. Značným pokrokem proti dosavadnímu stavu zpracování jsou rovněž Ružičkovy poznámky k rozdílům mezi českou a slovenskou skladbou. Dosud se k problematice skladby zpravidla uvádělo, že se v podstatě shoduje se skladbou českou. Jen Václav Vážný v citované knize ukázal na nejnápadnější rozdíly, jako jsou problémy mluvnické shody v čísle a rodě a slovenské vykání. Ružičkovy postřehy jsou bystré a postihují (snad s výjimkou rozdílů ve větné melodii) všechny nápadné rozdíly mezi češtinou a slovenštinou ve větné stavbě a zejména citlivě upozorňují na ty jevy, v nichž chybují i dobří čeští znalci slovenštiny nebo i Slováci sami (např. stavba některých typů vět a souvětí, vazby sloves, trpný rod aj.). Kladem Ružičkovy práce jsou rovněž dobře volené citáty z děl vynikajících slovenských spisovatelů.

Také Eugen Jóna pokročil v charakteristice slovenské slovní zásoby ve srovnání s dosavadními pracemi (mezi nimiž po této stránce zaslouží zmínky hlavně práce V. Vážného) kupředu. Jónovi se podařilo nejen postihnout nápadné rozdíly v slovní zásobě běžného denního styku i v slovní zásobě speciálnější, nýbrž i podat základní obraz o zdrojích a vývoji slovenské slovní zásoby, a to je pohled v podstatě nový. Snad jen vliv latiny (vzhledem k odlišnému postavení latiny na Slovensku přece jen jiný než vliv latiny na češtinu) mohl být více zdůrazněn a dokumentován. Nejde tu ani tak o různé zemanské názvy a pojmenování, ale spíše o to, že slova původem latinská pronikala ve slovenštině častěji než v češtině do běžného užívání (srov. např. fiškál, feruľa, atrament), ač se v tomto ohledu situace také již změnila, a že se s nimi poměrně často setkáváme v starší literatuře (srov. u Šoltésové aprehendovať, aprehenzívny aj.).

Úkol J. Štolce — podat na několika málo stránkách přehled všech slovenských nářečí — nebyl snadný. Autor, který je snad nejlepším současným znalcem slovenských nářečí, musel se proto omezit na obecnou charakteristiku nářečí jako celku a dále jednotlivých skupin nářečí (středoslovenských, západoslovenských a východoslovenských); potom podal vlastně jen výčet nápadných znaků jednotlivých nářečí v rámci tří základních skupin. Třebaže zde nebylo místa pro teoretické úvahy o postavení slovenských nářečí, nebyla by na škodu alespoň zmínka o jistých těsnějších souvislostech slovenských západních a východních nářečí mezi sebou i s ostatními nářečími na území ČSR (tj. i s nářečími českými) a o poměrně zvláštním postavení nářečí středoslovenských.

Účast prof. Eugena Paulinyho nelze zvlášť hodnotit, protože žádnou stať samostatně nezpracoval; jeho úloha byla patrně v činnosti poradní.

Kolektivní zpracování se ukázalo jako výhodné. Je jisté, že každý z uvedených autorů by mohl sám připravit dobrou učebnici slovenštiny, avšak ta okolnost, že jednotlivým autorům byl svěřen vymezený úsek, pro který již ve svých dřívějších studiích prokázali vysokou kvalifikaci, umožnila jim, že na poměrně malé ploše mohli podat v nejlepším slova smyslu encyklopedickým způsobem co nejhutnější poučení. Předností této kolektivní práce je ovšem také promyšlená jednotná koncepce celé knihy.

Ovšem kolektivní práce má také svá úskalí, jichž se plně nevystříhali ani autoři naší učebnice. Mezi nejnápadnější jevy v tomto smyslu patří nebezpečí nerovnoměrnosti zpracování. Projevuje se to např. ve zpracování mluvnické části. Zatímco Jedlička vykládá často pojmy i termíny základní (přihlížel tu patrně k tomu, že na vysokých školách pedagogických je základní kurs slovenštiny zařazen na sám počátek studia, před základním kursem češtiny), Ružička ve zpracování skladby je na uživatele učebnice velmi náročný a předpokládá u nich znalost české skladby. Náročná je po této stránce i část zpracovaná J. Štolcem, poučení o nářečích. Dialektologické termíny nejsou vysvětleny (nejdůležitější pojmy a termíny jsou však zpracovány v úvodní kapitole Běličově); jistým nebezpečím je u Štolce též důsledná fonetická transkripce, protože se na to nikde neupozorňuje (student v prvním semestru si např. sotva uvědomí, že krásni je 1. p. jedn. čísla přídavného jména psaného spisovně krásny, česky krásný). Tato okolnost spolu s úsporným podáním četných faktů učiní patrně Štolcovu část knihy pro studium, jemuž je především určena, nejobtížnější.

Z celkového hlediska je možno položit otázku, zda by nebylo užitečné upozorňovat na typické rozdíly v české a slovenské terminologii, a to se zřením k tomu, že je jistě žádoucí, aby čeští bohemisté studovali intenzivněji než dosud i odbornou literaturu slovenskou, která má bezesporu velmi čestné místo v rámci československé jazykovědy. Upozornění na slovenskou terminologii v tomto základním souhrnném díle by jistě toto studium podporovalo. Snad by neškodilo ani více historického pohledu hlavně ve zpracování mluvnické části (např. v otázce jmenných kmenů, v otázce dvojného čísla aj., neboť tu jsou dosti velké rozdíly mezi češtinou a slovenštinou a jejich výkladem mohlo by se studium prohloubit). V kapitole o třídění sloves bylo by možno upustit od řešení rozporu mezi rozdělením sloves, jak je podávají Pravidla slovenského pravopisu z r. 1953, a rozdělením podaným v citované mluvnici Paulinyho, Štolce a Ružičky. Postačila by jistě drobná zmínka o tom; samo zpracování mohlo by se pak v největší míře opřít o třídění českého slovesa, které je vysokoškolským uživatelům učebnice známé.

Ke kvalitě učebnice přispěli jistě svým dílem i recenzenti — dr. Ján Horecký, dr. Štefan Peciar a prof. dr. Václav Vážný.

Drobnější připomínky, které dále uvádíme, jsou míněny jako poznámky, které by bylo možno vzít v úvahu při eventuálním příštím vydání knihy.

Na s. 12 by bylo vhodné u diagramu střídání samohlásek krátkých a dlouhých, popř. dvojhlásek uvést příklady (i — í; list — lístok atd.), i když je to dále na příslušných místech vyloženo. V textu na s. 13 „Spisovná slovenština má proti češtině navíc tyto samohlásky: ä, ô, ia, ie, iu“ bylo omylem vynecháno a dvojhlásky. Podobně třeba doplnit na s. 19 popř. dvojhlásku, takže text by měl znít: Naopak má slovenština v základech slov dlouhou samohlásku, popř. dvojhlásku tam…

U výkladu o měkkém ľ (s. 20) doporučujeme uvést výslovnost (u souhl. d, n uvedena je), např. leto [vysl. ľeto], na poli [vysl. na poľi] atd. Vhodné by též bylo upozornit na některé jevy, v nichž se často chybuje, např. priemysel (s tvrdým l na konci slova), ale myseľ (s měkkým ľ), divadelný (s tvrdým l) apod. Výklad o souhlásce j bylo by užitečné doplnit upozorněním na to, že je dosti nápadný rozdíl mezi češtinou a slovenštinou u slov jako ihla, istý, izba, aký, ešte… (nedostatek hiátového nebo protetického j) proti čes. jistý, jizba… Na s. 29 u výkladu o shodě v příčestí minulém bylo by snad lépe příklady ženy, dievčatá spievali typograficky jako zvláštnosti vytknout, nikoli uvádět v závorce. Na téže straně u slovesa brýzgať je uveden význam ‚spílat‘; je to sice správné, ale jde už o význam druhotný. Základní význam je ‚stříkat, kydat (blátem)‘.

Na s. 35 u názvů jazyků stojí za zmínku taliančina proti čes. italština. Na další straně zůstalo omylem môstik m. správného mostík nebo môstok.

Předpona pri- (s. 41) nemá zpravidla význam zeslabující, nýbrž naopak častěji zesilující, např. (som na to) pristarý, (je to) privysoko, tj. příliš starý, příliš vysoko. Zeslabující význam, shodný s češtinou, je méně častý (pripiecť, pripečený). Mezi zbytky vokativů (s. 46) chybí typické otče, človeče, pane bože, chápané dnes většinou jako druhotná citoslovce. Mezi podstatnými jmény mužského rodu se zakončením v 7. pádě množného čísla na -mi (s. 50) zůstalo omylem za horami. Při výkladu -ou v 7. pádě jedn. čísla ženských tvarů (s. 52) m. -oiǫ patří . Podstatné jméno mať (s. 54) bylo by vhodné celé vyskloňovat, protože se v něm často chybuje (zejména ve 4. pádě). Zbytků duálu, jichž se obecně zachovalo méně než v češtině, užívá se nejen při označení lidských orgánů (oči, uši), nýbrž i zvířecích (srov. s. 58). Doporučujeme dále uvést několik příkladů na cizí slova zakončená na -ar, -ír, -or, -ur… (s. 60), neboť student si je těžko vybaví.

Na s. 65, 68 bylo by vhodné zdůraznit odlišnou slovenskou kvantitu (vedle nami, vami) též u zájmenných tvarů ja, tvoj, svoj a u zájmenného spojení ten istý pak význam (‚týž, tentýž‘), protože jinak vzniká dojem, že české týž, tentýž je možno vyjádřit jen slovenským tenže (s. 71). U poznámky pod čarou na téže straně chybí, že tzv. číslovky rozčleňovací (dvoje, troje, pätoro…) mají význam číslovek základních a že jsou nesklonné.

V textu k ilustracím za s. 80. zůstala v korektuře chyba v údaji roku vydání Bernolákovy Dissertatio… (r. 1789 místo 1787; v textu na s. 164 je údaj správný).

Při výkladu o tvoření budoucího času (s. 88) byla by vhodná poznámka o jednom zvláštním způsobu tvoření ve slovenštině, a to o tvoření typu nejdem sa šíriť: Potom nie div, že keď vás raz vidia, idú si oči vyočiť na vás (Kukučín); užívá se ho, jde-li o děj, který se má stát hned. Za zmínku by dále stálo i upozornění na to, že se ve slovenštině ve větší míře využívá jednoho typu tvoření sloves s významem podílnosti, kdy opakovací slovesa předponová nedokonavého vidu stávají se dokonavými další předponou: pozohýnal všetky tri listy; chlapi sa pousádzali okolo stien, po laviciach (Kráľ).

Tyto drobné poznámky ovšem nechtějí a ani nemohou snížit dobrou úroveň učebnice.

Tvorba vysokoškolských učebnic je důležitý úkol vysokoškolských učitelů, umožňující při pevném osnování studia na vysokých školách lepší a účelnější rozvržení pracovní doby. Neocenitelnou pomůckou jsou pak učebnice při mimořádných formách studia. Již proto je třeba novou učebnici slovenštiny uvítat, a to tím spíše, že jde o učebnici potřebnou, praktickou a velmi zdařilou.

Václav Křístek

Naše řeč 5-6, ročník 41/1957

Předchozí Ze slovenské jazykovědy, I.

Následující K. Richter: Novinářská čeština