Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Eugen Knap

[Články]

(Viz NŘ. XXIII, 1939, 271 n.)

Slovo klíček, 2. pád klíčku, je zdrobnělina ke třem různým podstatným jménům, ke klíč, kel (= tesák) i kel (= zárodek rostliny v semenu). Podstatné jméno kličidlo, označující v technické terminologii „přístroj k určování klíčivosti semen“ nebo v pivovarství „přístroj k sladování“, zachovává v PS. pravidlo o krácení kmenové samohlásky u podstatných jmen s příponou -dlo, která mají více než dvě slabiky. Podstatné jméno klíčitelnost, „schopnost klíčiti, klíčivost“, se píše s í. Z umělé typografické terminologie přijato do PS. i nesprávně utvořené slovo klíčotypie, „heliogravura“. U přídavného jména klidový poznamenává PS., že to je výraz jen málo se vyskytující; spojení klidová poloha stroje vysvětluje PS. spojením poloha stroje v klidu. Neobvyklá jsou i slova klidumilovnost, klidumilovný místo klid milující, kliduplný místo velmi klidný. Slovo klientela (= římské svěřenectví nebo souhrn zákazníků právního zástupce, peněžního ústavu, lékaře a p.) se vyslovuje s dlouhým é v předposlední slabice. V kvantitě podstatného jména klih, 2. pád klihu se PS. srovnává s Pravidly, píše to slovo i jeho odvozeniny klihárna, klihař, klihatka, klihovatý, klihovitý, klihový a další odvozeniny s krátkým i; naproti tomu však proti dosavadnímu usu zavádí PS. výslovnost s dlouhým í a tentýž způsob psaní v slovese klížiti a v jeho odvozeninách klížicí, klízivý, klížil (= ten kdo klíží, ale s nádechem žertovným; je to slovo řídké). Podle zásad Pravidel se krátí toto í v odvozeninách kližič, „dělník zabývající se klížením dřeva“, a kližírna „místnost, dílna, kde se klíží“, nikoli však v slově klížidlo „látka, kterou se klíží“. Pomnožné podstatné jméno klikyháky, „čmáranice“, 2. pád klikyháků, píše PS. dohromady, ale poznamenává, že se v 2. pádě vyskytuje i tvar skloňující obě části složeniny, kliků háků. V jednotném čísle klikyhák, 2. pád -u, je toto slovo řídké. V slově řeckého původu klima, 2. pád klimatu, „podnebí“, vyslovuje se dlouhé í, rovněž v slovech odvozených, na př. klimatický, i v první části slov složených, na př. klimatografie, klimatolog, klimatologie, klimatologický, vesměs odborných výrazů meteorologických, klimatotherapie (= léčení vlivy podnebí). Rovněž předpisuje PS. výslovnost s dlouhým í v slovech klimogram, „stručné a přehledné znázornění klimatu“.

Také cizí slovní kmen klino- jako první část cizích složených slov se podle PS. čte s dlouhým í: klinodiagonála, klinodoma (vyslov i dlouhé ó!), klinogonální, klinometr, klinopinakoid, klinopyramida, klinoskop, klinostat, klinotropismus.

Dialektické slovo znamenající „hřebík“ se vyskytuje v tvaru klinec i klínec, 2. pád -nce. Citoslovce klink, klinky, naznačující zvonivý zvuk, a jejich odvozeniny klinkati, klinknouti, klinkot, klinkavý, klinkáček, klinkálek a pod. se píší s krátkým měkkým i, rovněž citoslovce naznačující klepavý zvuk, klip, klipy, nebo citoslovce naznačující náhlý pohyb, klips. Stejně se píše i podstatné jméno klips, 2. pád klipsu, „ozdobná stiskávací spona, připinadlo kapesního pera nebo tužky“. Slovo kliše, 2. pád klišete (podle vzoru „kuře“), „štoček k tisku obrazů, obtisková deska“, je jen výraz familiární, v jazyce spisovném se píše klišé a neskloňuje se. Zdrobnělé podstatné jméno k němu zní klišátko.[1] Sloveso klíti má tvary; présens kleji, příčestí minulé trpné je klet (klat je jen tvar básnický), podstatné jméno slovesné klení (tvar kletí ve významu „proklínání, zatracování“ je jen knižní). Je buď bez předmětu a má význam „s kletbami láteřiti“, nebo má vazby klíti na koho, nač, někdy i klíti komu, čemu. Slovo klitoris, „součást zevního pohlavního ústrojí ženy, poštěváček“, je rodu ženského a má v 2. pádě tvar klitoridy. Slovo klobása má sice řidší, ale správný druhý tvar rodu mužského klobás, 2. pád klobásu; také zdrobnělina je dvojí, klobáska i klobásek. Sloveso klovati má présens klovu nebo klovám, rozkazovací způsob však jen klovej, přechodník přítomný klovaje. V infinitivu uvádí PS. i řídký tvar kluvati. Podobný význam má i sloveso klofati, „tepati, sekati zobákem“, ale i „sekati zašpičatělým předmětem vůbec“. Z obou tvarů présentu uvádí PS. proti Pravidlům napřed novotvar klofám, poznamenávaje o tvaru klofu, že je řidší; přechodník přítomný je jen klofaje, -íc, -íce, rozkazovací způsob klofej. O variantách klobati, klobnouti, klubati, klubnouti PS. připomíná, že to jsou jen slova lidová. Sloveso kluji, klouti (= klovati) je už dnes pouhý archaismus. Přídavné jméno klochtavý s významem „viklavý“, na př. klochtavý zub, píše PS., nic nepodotýkaje o jeho lidovém rázu, s ch. U sloves klokotati a kloktati PS. poznamenává, že se vyskytují také tvary se zájmenem zvratným, klokotati se, kloktati se, ovšem jen zřídka.

Dialekticky se vyskytuje pro haluz název klomeň, 2. pád klomeně, i klomen, 2. pád klomenu (obě podstatná jména jsou rodu mužského), zdrobněle kloméněk i klomínek, vedle kloník, zdrobněle kloníček, 2. pád kloníčku vedle kloníčka. Lékařský odborný název škubavé křeče[2] klonus má 2. pád klonu. Přeložená část kabátu na prsou, revér, jmenuje se česky klop, 2. pád klopu, klopec, 2. pád klopce nebo klopa, 2. pád klopy, ojediněle (doloženo z Herrmanna) i klopna, 2. pád -y. Přítomný čas slovesa klouzati se zní podle PS. už jen kloužu se (s u na konci) nebo klouzám se; tvar klouži se, uváděný ještě Pravidly, je dnes zastaralý; rozkazovací způsob a přechodník přítomný se tvoří už jen podle vzoru „dělati“, tedy neklouzej se, klouzaje se. Podstatné jméno klubista (2. pád -y, „člen klubu“, má v množném čísle zpravidla tvar klubisti, jen řidčeji klubisté. Záleží na tom, užijeme-li ho s přízvukem trochu peiorativním či bez něho. Zdrobnělina lidového podstatného jména kloc, 2. pád -u, „hadr, hadříček“, zní klůcek, 2. pád klůcku, jen někdy také klocek (doklad je až z Antonína Jungmanna); tvar kloucek je dialektický. Sloveso klusati má tvary: přítomný čas klušu nebo klusám, rozkazovací způsob jen klusej, přechodník přítomný kluše i klusaje. Présens kluši prohlašuje PS. už za zastaralý. Slovo klystér, „vpravování jistých tekutin do konečníku, zejména aby se vyprázdnila střeva“, má obecný tvar klystýr; dvojí tvar mají slova odvozená, klystérový i klystýrový, klystérka i klystýrka (= stříkačka na klystér). Odborný lékařský termín pro klystér, klysma, je rodu středního a má v 2. pádě tvar klysmatu.

U hesla kmetcí, zastaralého dnes už přídavného jména k podstatnému jménu kmet s významem „kmetský“, u Václava Vlčka s významem „robotný“, poznamenává PS., že je to tvar nesprávný, že se má správně psáti kmecí (kъmet-jь-). Vedle něho se vyskytuje, ale jen zřídka, i tvar utvořený stejnou příponou, ale se souhláskou nezměkčenou, kmetí (= stařecký), Řídká jsou i přídavná jména kmetitý, „stařičký“, a kmetecký, „stařecký“, a podstatná jména zdrobnělá kmetík, kmetíček, kmetoušek. U podstatného jména kmen, které Pravidla dovolovala skloňovati v jednotném čísle jen podle vzoru „kámen“ připouští PS. i v jednotném čísle novotvary podle vzoru „hrad“, tedy 2. pád kmene i kmenu, 3. pád kmeni i kmenu, 6. pád na kmeni i na kmenu. Řídká jsou podstatná jména kmenovec místo soukmenovec, „příslušník téhož kmene“, a kmenina místo kmenovina, „vysoký les“. Zastaralé je slovo kmení místo kmenoví, „kmeny, větvoví“. Vzácné je i přídavné jméno kmenovní místo kmenový. Ze starší odborné terminologie mluvnické se do PS. dostala složenina kmenostup, „stupňování kmenové samohlásky“. Sloveso kmihati, „prudce se pohybovati jako kyvadlo“, všeobecně známé z tělocvičné terminologie, píše se a vyslovuje s krátkým i, stejně jako přídavné jméno kmihavý. U slovesa VI. třídy (podle vzoru kupovati) kmínovati, „posypávati, kořeniti kmínem“, zůstává kmenová slabika zdloužena (-í-). Podstatné jméno kmotra, 2. pád -y, má v 5. pádě podle PS. i v jazyce spisovném tvar shodný s 1. pádem, kmotra. Vlastního 5. pádu kmotro se užívá jen s příhanou. Odvozeniny kmotrovský a kmotrovstvo mají také, ovšem zřídka, tvar kmotrský, kmotrstvo. Sloveso s významem „býti svým dětem navzájem za kmotry, oslovovati se s někým důvěrným »kmotříčku«, »kmotřičko«,“ pak i „kamaráditi se s někým, projevovati přízeň, hověti, nadržovati, pomáhati někomu“ je odvozeno jednak od mazlivého jména kmotříček, kmotříčkovati (si) s kým (píše se s dlouhým í), jednak od podstatného jména rodu ženského téhož rázu kmotřička, kmotřičkovati (si) (s krátkým i); z dokladů však vychází najevo, že se obou těch sloves užívá bez rozdílu, ať běží o muže nebo o ženy.

Stoupenec kdysi všeobecně známé léčebné methody faráře Kneippa se nazývá knajpián nebo knejpián, 2. pád -a; příslušné sloveso zní knajpovati, knejpovati, „otužovati se nebo léčiti studenou vodou podle té methody“. Podstatné jméno pomnožné kníry (jest rodu mužského), kterýžto tvar jediný uvádějí Pravidla, má podle PS. i tvar singulární, knír, 2. pád kníru. Tvary kňáry a kňour jsou jen řídké tvary expresivní. Dialektická odvozenina knířisko má i tvar s r, knírisko (je doložen ze Šlejhara). Řídký je tvar kanastr vedle knastr, jak se nazývá druh jemnějšího dýmkového tabáku. Familiární název knedlíků knedle je rodu ženského, má tedy 2. pád knedlí (podle vzoru „duše“).

Naše řeč 1, ročník 24/1940

Předchozí Karel Titz: Mundur

Následující Š.: Jankův sborník